BSA tradičně mlží, a všichni jí to baští

Již údaj o míře pirátství (38 %, tedy cca každý třetí program je „kradený“) je trochu zvláštní – kde a jak na to přišli? BSA uvádí na svých stránkách jakousi metodiku [PDF, 464 kB], která je dost půvabná. Vezme se počet kusů hardwaru, vynásobí se to tzv. software loadem, což má být počet nainstalovaných aplikací na jeden počítač, pak se vezme objem softwarového trhu lomeno průměrnou cenou za sw, a když se jedno od druhého odečte, máme softwarové pirátství! Všechny tyto hodnoty jsou zjistitelné pouze s nemalým rozptylem. Počet kusů hardwaru může obsahovat pouze hardware nově prodaný, koupený u nás a nahlášený vendorem. Toto možná hlásí velké značky, ale desítky tisíc kusů HW poskládaných z dílů dotažených sem nejrůznějšími kanály spočíst nejdou.

Kromě toho, k počtu kusů hardwaru, který je již nepoužívaný (zastaralý, nefunkční atd.), se nijak dobrat nejde. Objem softwarového trhu je na tom ještě hůř – možná se dá dopočíst něco od Microsoftu, ale kdo „reportuje“ do BSA počty různé drobotiny zakoupené přes Slunečnici, či přímo přes originální weby? Nejhumornější je pak onen „software load“. Kdepak BSA a IDC vezmou počet instalovaných programů na jednom počítači? Metodika říká, že prý „surveys“ (výzkumy, nějaké byly?), „load database“ (víceméně fikce) a „analysts local knowledge“ (ukažte mi lokálního analytika s touto znalostí). Když k tomu ještě přičtu, že metodika naprosto nebere v potaz rozdílnost množin software pořízený, software nainstalovaný, software používaný, vůbec se podle metodiky nedá spočítat, zda pirátský software na počítačích je od Autodesku za 200 000 Kč nebo utilitka za 5 dolarů, je míra pirátství i další výpočty ukázkou garbage in, garbage out, po česku jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Je to věrohodné asi tak, jako výsledek dotazování žáků posledního ročníku na gymplu, kdo z nich je ještě panic.

Přitom ne že čísla o softwarovém pirátství nebyla důležitá. Informace o tom, kolik je například pirátských Windows, Photoshopů, AutoCADů či Office, jaké je procento v různých oblastech (domácnosti, malé firmy, velké firmy, státní podniky, studenti atd.), v různých odvětvích, a jak se to v nich vyvíjí, je cenná a zajímavá. To už ale BSA z nějakého důvodu neměří a spokojí se s tím, že veškerou tuto pestrost zredukuje na nádobu plnou homogenního materiálu, do které něco teče, něco z ní vytéká a to, co zůstane, je pirátství. Takže jsme letos všichni osmatřicetipro­centní piráti, loni jsmě měli o procento víc. Jste spokojeni?

Evidentní přihlouplost průzkumu je v podstatě k pobavení. Horší je pak už zcela záměrné manipulování s „ekonomickými škodami“. BSA vyvozuje, že ztráty „českého“ (?) softwarového odvětví tak činí 3,3 miliardy Kč. (Koho tím českým odvětvím myslel, neupřesnil, asi Software602, Zoner a Alwil? Nebo do českého softwarového odvětví patří i Microsoft?). Hlavní kámen úrazu ale je v rovnítku „kdyby si neukradl, tak by si to koupil“. Kdyby zloděj nemohl šlohnout ten Mercedes, protože byl dobře zabezpečený, napochodoval by asi k Mírovi Hoškovi a koupil by si ho tam.

A epochální logika pokračuje, jak jsem byl svědkem prohlašování v televizi: stát takto „přišel na daních“ o nějakých 500 miliónů korun, takže vlastně jsme okrádáni všichni. Kolosální úvaha vychází z toho, že všechny ty peníze, které lidé a firmy ušetřily tím, že si ukradly software namísto aby si jej koupily, si ponechali a neutratili je za něco jiného. Mají jej tedy v kapsách a již tím okrádají stát a nás všechny! Jak zločinné. Jak na tohle BSA či její vykladači přicházejí, se již v žádné metodice nedočteme, zatímco s pečlivostí sobě vlastní na titulní stránce upozorňují na to, že letos v březnu bude její hotlinka mimo provoz. Je tedy třeba nahlas říci – a zřejmě každý rok opakovat – že o tržby přicházejí pouze softwarové firmy, dnes z 99 % zahraniční a nikoli české, a újma státu na daních je mizivá, ne-li žádná.

Realita v boji proti tzv. softwarovému pirátství je přitom jiná a docela zajímavá. Výrobci softwaru tlačí na pilu „tak akorát“ – ani málo, ani moc. Nebyl by pro ně problém podstatně zvýšit míru ochrany (velmi jednoduše to řeší pravidelná, například denní kontrola a odblokování přes Internet, takže hacknutý klíč by fungoval nejvýš den – otravné, ale slušně účinné, ovšemže ne stoprocentně), ale vědí, že účinná je pouze politika cukru a biče současně. Na jedné straně mírné hrozby a občas represe, ale nikoli tak velké, aby uživatele nahnaly do tábora free softwaru, na druhé pak občasné slevy, časově omezené fungování zdarma, verze pro „studenty a domácnosti“ a podobně. Softwaroví výrobci vědí, že v éře Internetu existují skoro vždy nějaké nabídky zdarma, ať už lepší nebo horší, a vedle nich jsou pak služby placené, které nabízejí něco navíc, a jde již jen o to, uživatele přesvědčit, že věc placená je o tolik lepší, že se mu investice vrátí i s úroky.

Nechci tzv. softwarové pirátství nijak hájit. Věc či služba má svou cenu, kterou na ni nalepí její výrobce. Pokud se mě to líbí, koupím si, pokud ne, jdu jinam, pokud, zdůrazňuji, mám náhradu, a to v tomto případě mám. Jiné chování považuji za neférové a nemorální, což je důležitější než zákon. A to zejména platí pro organizaci, která se za jakéhosi „strážce čistoty“ vydává. Nejde mi příliš na můj malý rozoumek, proč se BSA nespokojí s touto jednoduchou větou, která má v sobě navíc jasný právní titul a nárok na ochranu zákona, a proč se musí znevěrohodňovat takovýmto bludařením.

A samozřejmě, do jednoho pytlíčku s nimi je možné strčit všechna česká média, která o věci také referovala. Google News jich vylistují dvacet, včetně několika odborných médií. A redaktor žádného z nich se nepozastavil nad do očí bijící hovadností zmíněných tvrzení, aby se třeba na oné tiskové konferenci představitele BSA zeptal: „pane Hlaváči, to jsou nějaká moc hrubá čísla, já si potrpím na přesnost. Na dvě desetinná místa to náhodou spočítané nemáte?“.