Můj táta mi vyprávěl, jakým způsobem se kdysi jako malí kluci bez peněz dostávali na zápasy svého maloměstského hokejového týmu. Celá parta vytvořila řetěz a kolem pořadatelů jeden po druhém procházeli do útrob stadionu se slovy: Lístky má ten vzadu!
. Takto prošli úplně všichni, až přišla řada na posledního. A ten lístek skutečně měl, ale jenom pro sebe. Historka jako od Poláčka, chybí už jen Zilvar z chudobince.
Vzpomněl jsem si na ni, když jsem se pokoušel proklikat k nejlepšímu vtipu o blondýnách na světě. Co klik, to přesun na další blog, který podobným způsobem odkazuje zase dál. Pořád jste odkazováni na toho dalšího vzadu, který by pro vás už konečně měl mít to, co hledáte, a pořád jste zklamáváni. Od historky s lístky na hokej se však celá věc liší tím, že konec není – ten poslední lístek nemá a vy se nejlepšího vtipu nedočkáte. Ale zábavné je to určitě – stačí překročit práh pochopení, že „všechno je jinak“ a dostáváte se do „společenství zasvěcených“.
Celá tahle hříčka však může být inspirací k dalšímu přemýšlení, které při troše odvahy může nabídnout mnoho zajímavých pohledů na internetovou realitu. Pominu teď snahu blogerů o zvýšení návštěvnosti, nebo jistě zajímavou různou míru jejich kreativity a zastavím se u jedné myšlenky, která mě v té souvislosti napadla.
Tímhle vtipem se do chaotického Internetu vnáší princip jakéhosi nepřirozeného řetězení. Zkuste si představit, že by měl každý člověk své stránky, na kterých by se odkázáním tohoto nejlepšího vtipu o blondýnách připojil ke všem ostatním. A takto by se teoreticky mohly do kruhu propojit všechny weby na světě (ony už propojeny jsou, jen chybí tento řetězový prvek). Asi by to k ničemu nebylo a bylo by to postaveno na hodně banálním základě, ale ta představa, že od jakéhokoliv internetového člověka by vedla cesta odkazů k jakémukoliv jinému, má v sobě cosi mystického. Ona dosavadní náhodná síťová propojenost globální vesnice by byla povýšena do reálného uzavřeného kruhu lidské vzájemnosti. Jistě, je to trochu patetické a hodně přitažené za vlasy, ale jako taková nevinná pohádka docela hezké.
Na druhou stranu, tahle představa je uskutečnitelná tím méně, čím méně lidí celou věc pochopí, resp. ocení. Zatímco někteří se ke hře ochotně přidají (Ale dobrej vtip, sakra dobrej a hlavně ty pikantní záležitosti, díky moc! ;o
), jiní nejsou spokojeni a stěžují si, že se jim vtip nepodařilo najít (Po neumerne dlhom klikani som sa ani k tomu vtipu nedostal… nebolo by lepsie ak by si to dal aj sem?
). To je pak těžké.
Neochota přijmout princip zbytečného putování po nekonečných odkazech jako vtip může souviset s nedůvěrou ve svět Internetu, který mnozí považují za nepřátelský, cítí se v něm zranitelně a nenalézají na něm žádné bezpečné útočiště před podpásovkami a zneužitím. Takovýhle „podvod“ je pro ně jen dalším důkazem, že se v tomhle krutém světě musejí mít na pozoru a nemají nikomu věřit. Dokazuje to, že propojenost síťová nijak neimplikuje propojenost psychickou.
A to je konec pohádky o nejlepším vtipu o blondýnách. Teď už vám nebudu bránit, abyste si ho konečně v klidu přečetli. Opravdu stojí za to, protože lepší jste určitě ještě neviděli. Co říkáte?