Ponechme nyní stranou problematiku placeného obsahu – tedy toho, jak má a nemá vypadat. Vynechme diskusi nad tím, zda se najde dostatečně kvalitní materiál, který by vás k zaplacení pár korunek lákal. Vezměme hypotetickou variantu, že jste našli zajímavý server, za nějž jste ochotni požadovanou sumu uhradit. Řekněme, že jde o 50 korun měsíčně. Znovu zdůrazněme, že nejde ani o to, jestli takový web existuje, ani o to, zda je to zrovna 50 korun, které jste ochotni zaplatit. Prostě předpokládejme, že existuje a je to právě 50 korun, které byste za něj klidně dali.
Jenže je tu malý problém. Peníze máte v peněžence, ale provozovatel serveru vyžaduje, aby byly na jeho účtě před tím, než se vy budete moci dostat k placenému obsahu. V době GSM bankingu to není problém, říkáte? Stejně je velmi pravděpodobné, že si budete muset počkat minimálně den, pravděpodobně ale i čtyři, než vydavatel webu zanese převod z vašeho účtu do svého systému a přidělí vám přístup do zapovězené sekce. To vás samozřejmě nepotěší. Mnohdy se říká – a já s tím názorem souhlasím – že v případě placeného obsahu nejde ani tak o to KOLIK platit, nýbrž JAK POHODLNĚ platit. Pokud byste měli peníze osobně donést na poštu, asi byste klidně zaplatili místo 50 korun jinému serveru 75 korun za tutéž informaci. Prostě by se vám vyplatilo dát o 50 procent více, než tu částku ušetřit a věnovat procesu hodinu vaší námahy. Jde o míru „opruzu“, kterou musíte podstoupit.
Proto je pro zavedení placeného obsahu na Internetu velmi důležitá skutečnost, JAK POHODLNĚ se bude platit a kterak se v celém problému zorientuje čtenář. Protože o jeho komfort jde především.
Největší stimulaci pro přijmutí předplatného bezesporu budou muset přinést sami provozovatelé serverů. Zatímco ale běžné stimulace jako soutěže, kluby a ceny jsou nasnadě a jednoduše realizovatelné, je i jedna aktivita, která by celému systému prospěla nejvíce – zjednodušení a zpřehlednění placení zavedením něčeho jako „zaváděcího předplatného“ na centrální bázi.
Jak by to mělo vypadat?
Představte si, že jste se nakonec rozhodli zaplatit oněch 50 korun za rozšířený obsah na svém oblíbeném webu. Jenže pak byste přišli na další server, i ten by se vám zalíbil a měli byste platit dalších 50 korun. Pravděpodobně na jiný účet a možná i jiným způsobem. Myšlenka centrálního předplatného předpokládá, že by se vydavatelé jednotlivých webů domluvili na tom, že podpoří vznik trhu s placeným obsahem – tedy povědomí uživatelů o tom, že i on něco stojí.
A hlavní podporou takového trhu by mělo být odstranění bariér pro vstup na něj. Představte si tedy, že si uhradíte svůj oblíbený server (resp. jeho rozšířenou verzi). A pak, když přijdete na další web, zjistíte, že zde také můžete používat stejné uživatelské jméno a heslo, jako na tom původním. Provozovatelé těchto serverů se totiž dohodli na tom, že svůj placený obsah dají k dispozici čtenářům, kteří si zaplatili alespoň na jednom z nich.
Tento koncept jsem v diskusní konferenci nazval Subscription Foundation a prozatím se budu tohoto pracovního názvu a zkratky SF držet. Připomínám, že jde (zatím?) o hypotetický model, který v praxi neexistuje.
Co je to SF?
Dobrovolná dohoda poskytovatelů obsahu (kteří si přejí ji uzavřít) o tom, že zpřístupní svůj placený obsah čtenářům, kteří si předplatí obsah alespoň u jednoho z členů SF. Tato smlouva zároveň stanoví mechanismus vyrovnání vybraných peněz.
Díky ní se zájemce nemusí namáhat s několikanásobným placením. Zaplatí jednou zmíněných hypotetických 50 korun a pak už může číst všechny weby sdružené v SF. Co by takovému čtenáři SF přinesla, je asi nasnadě.
Ovšem proč by se do SF měli hrnout poskytovatelé obsahu?
Důvodů je zase více, důležitý je ale hlavně ten jeden. Především by vznikl větší trh a to je vždy dobře – je lepší podílet se 30ti procenty na trhu o obratu jeden milion korun, než 90ti procenty na trhu o obratu sto tisíc korun. Mimo jiné i proto, že první druh trhu je stabilizující se, zatímco ten druhý se teprve rozvíjí.
Proč by větší trh vznikl? Především proto, že by byly odstraněny „opruzové“ bariéry – a větší počet lidí by byl tedy ochoten placený obsah používat. Poskytovatelům obsahu by velká škoda nevznikla, protože lidé jsou schopni přečíst a projít pouze určité množství serverů a stejně by si zase vybrali své oblíbence a ostatní by nečetli.
Zatím nejasnou slabinou zůstává metodika, podle které by si mezi sebou dělili členové SF příjmy z předplatného. Velmi zajímavě se zde jeví metoda, kdy by každý čtenář měl možnost rozhodnout každý měsíc o tom, který ze serverů dostane kolik peněz z jeho předplatného. Tím by sami čtenáři měli možnost ovlivňovat rozdílení financí a preferovat svoje oblíbence.
Za svoje peníze – stejné peníze, jaké by zaplatili za jediný web – by dostali přístup ihned ke všem webům a zároveň možnost dávat najevo, jak se jim který líbí.
Je samozřejmé, že členství v SF musí být nediskriminační – provozovatelé serverů mohou nabídnout samostatné předplatné, mohou používat jiné systémy.
Zatím to vypadá tak, že myšlenka SF by přinesla výhody všem – jak čtenářům, tak vydavatelům webů. Samozřejmě za předpokladu, že nabídnou dostatečně kvalitní obsah na to, aby jej čtenáři vůbec byli ochotni číst, natož platit. Jenže to už je jiný problém – a především ne problém řešitelný skrze SF.
