David Šmahel (MUNI): Neřešme zákazy sociálních sítí a telefonů, ale spíš to, proč dětem není ve škole dobře

Z našich výzkumů vyplývá, že nejsilnější ochranou před online riziky je dobrý vztah rodičů s dětmi, konstatuje profesor David Šmahel z týmu Interdisciplinární výzkum internetu a společnosti na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se podílel na řadě českých studií, které se snaží zjistit, jak technologie na děti působí.

Výsledky jsou poměrně jasné: samotné časté používání sociálních sítí nutně nepřináší nic zlého. „Negativní dopady má obsah, ne čas jako takový,“ říká Šmahel. „Pokud dítě tráví i více hodin denně na sociálních sítích takzvaně smysluplně, nemusí to mít nutně negativní dopady na jeho well-being a nemusí to nutně způsobovat závislost,“ dodává.

Dospívající by se podle něj měli učit, jak si telefon a sociální sítě správně nastavit tak, aby jen bezmyšlenkovitě nesledovali obsah nabízený algoritmy. A pomoci by jim v tom měli především rodiče. Jenže v tom je potíž. „Čeští rodiče patří mezi ty, kteří se svými dětmi nejméně v Evropě mluví o tom, co dělají na internetu,“ podotýká Šmahel v rozhovoru pro Lupa.cz.

Proč nesouhlasí s plošným omezováním přístupu k sociálním sítím? Jaký vliv mají zákazy telefonů na studijní výsledky dětí? A jak by dětem měli s technologiemi pomoci jejich rodiče? Rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu na svých oblíbených podcastových službách nebo přímo zde:

Níže vám nabízíme přepis části podcastového rozhovoru do textu. Podporovatelé Lupa.cz zde mají k dispozici kompletní strojový přepis (využíváme k němu AI služby Whisper a Claude, text je poté redakčně upraven).

V rámci svého týmu se zabýváte mimo jiné výzkumem používání sociálních médií dětmi. V roce 2024 jste vydali studii, ze které vycházelo, že není úplně prokazatelné, že by používání sociálních médií a digitálních technologií mělo na děti nějaké zásadní negativní nebo pozitivní dopady. Říkám to správně, a změnilo se od té doby něco?

Říkáte to v zásadě správně, i když to byla studie, která měřila dopady používání sociálních sítí na afekt, tedy na aktuální náladu. Neměřili jsme dlouhodobé dopady. Mluvit o dopadech sociálních sítí na dospívající je obecně velmi obtížné, protože mohou být jiné na aktuální náladu v daný moment, jiné ve střednědobé perspektivě týdnů nebo měsíců a zase jiné v řádu dlouhodobé perspektivy, třeba let. Ve výzkumu je velice obtížné, ne-li nemožné tyto perspektivy kombinovat, takže se typicky oddělují. Výzkumy se dívají zvlášť na perspektivy denní, měsíční nebo roční v longitudinálních výzkumech.

Existují tedy v České republice dlouhodobé studie?

Ano, existují. My jsme v pětiletém projektu EXPRO od Grantové agentury České republiky zkoumali krátkodobé i dlouhodobé dopady. Ty dlouhodobé ještě nebyly ve shrnutí, které jste četl, ale máme k nim už článek a výsledky. U krátkodobých dopadů byla studie unikátní tím, že jsme měli v mobilech adolescentů nainstalovanou aplikaci, která v průběhu jednoho roku čtyřikrát po čtrnáct dní zaznamenávala, co dospívající na telefonu dělají, a zároveň se jich pětkrát denně ptala mimo jiné na náladu. Nebo třeba na sociální podporu a další věci. Náladu ve smyslu „jak se teď cítíš" – cítím se dobře, špatně – a oni odpovídali v mobilu na posuvníku. Objektivně se měřilo, co dělali, jestli byli na sociálních sítích, komunikovali nebo hráli hry. A dívali jsme se, jestli daná aktivita na mobilu měla vliv na jejich následnou náladu.

To je kombinace objektivního měření a subjektivního pocitu. Jak spolehlivě se dá vycházet z toho, že na tom posuvníku v aplikaci odpovídají správně, že to opravdu reflektuje jejich náladu?

To je otázka na metodologa, který se zabývá afekty. Každopádně se to takto používá po celém světě, není to nic, co bychom si vymysleli. Existují celé teorie o tom, jak nejlépe měřit afekt v ekologickém měření prostřednictvím mobilu. Předpokládám, že je to relativně spolehlivé.

Nálada se typicky měří takto subjektivně, ale v novém výzkumu teď budeme experimentovat s tím, že děti nosí na ruce hodinky Garmin, a budeme se z nich snažit měřit objektivně stres. V kombinaci se subjektivním měřením stresu budeme sledovat, jak to odpovídá nebo neodpovídá a jestli jsou hodinky použitelné pro aktuální měření stresu. Jde o metody, které jsou úplně na špičce toho, co se teď dělá.

Letos v únoru jste vydali článek o zvažovaném zákazu používání sociálních sítí do patnácti let. Podobné zákazy se teď rozjíždějí v různých zemích svět, diskutuje se o něm i v České republice. Vy plošný zákaz nedoporučujete. Proč?

Plošný zákaz jsme v článku nedoporučovali z toho důvodu, že není dostatečná evidence, která by říkala, že vliv sociálních sítí je jasně negativní. To je jeden z důvodů.

Možná bych podotknul, že velká část populace – až 90 %, jak jsem se dočetl – se domnívá, že ten vliv je jasně negativní, ale tak to vůbec není. Bohužel se hodně míchají výsledky takzvaných průřezových studií a studií, které jsou dělané s cílem zjistit kauzální vlivy.

Média obvykle reportují jen výsledky průřezových studií, ze kterých víme například, že depresivnější děti nebo děti s horším well-beingem více používají sociální sítě. Jde o studie zpracované v jednom časovém bodě, takže nemůžeme říct, co je příčina a co následek. Nevíme, jestli sociální sítě mají vliv na depresivitu nebo horší well-being, anebo jestli děti, které mají tyto vlastnosti, mají tendenci sociální sítě více používat. Některé články a následně média to interpretují typicky jako špatný vliv sociálních sítí na děti, protože do novinového titulku je to samozřejmě nejvíce atraktivní. Ale ve výzkumech, které jsou skutečně kauzální, se spíše ukazuje, že to tak není.

Těch výzkumů, kde by vycházely kauzální negativní vlivy používání sociálních médií na well-being adolescentů, je skutečně velmi málo. Zdá se, že ten vliv není plošný – pro některé děti je skutečně negativní, pro některé naopak pozitivní a pro velkou většinu, řekl bych 80 % a více dětí, je naprosto minimální nebo žádný. Univerzální plošný zákaz tedy pomůže spíše menšímu procentu dětí. Jakému přesně, to nevíme. Pro ostatní děti to ve výsledku nemusí být nic pozitivního, ale naopak to může být negativní.

Přečtěte si také:

Jan Kolouch (CESNET): Chat Control by děti ochránil. Problém je, za jakou by to bylo cenu

A neexistují studie, které by otázku případné kauzality mezi depresemi a používáním sociálních sítí jednou provždy rozřešily?

Samozřejmě že existují, není to nové téma. Ale řekl bych, že 80–90 % studií je průřezových a těch longitudinálních, měřících v různých časových bodech, je opravdu málo. Pokud mají nějaké výsledky, tak ty výsledky typicky říkají, že dopady sociálních médií na dospívající jsou naprosto minimální nebo žádné.

Ale není to tak, že bychom mohli říct, že se tím dá věc definitivně rozřešit, protože v longitudinálním designu jste zase limitován tím, že měříte hodně málo kontextu, poměrně málo dalších proměnných a nikdy nevíte, jestli kauzalita není způsobena ještě něčím dalším, nějakými dalšími vlivy. Máte nad tím menší kontrolu. Takže těch studií je potřeba dělat víc – u různých skupin dětí a v různých časových oknech.

Pro řadu lidí je to asi neintuitivní, protože vidí, že děti tráví na sociálních sítích mnoho hodin denně, a jednoduchý závěr je: když jsou tam tak dlouho, musí to mít nějaký vliv, a ten pravděpodobně nebude dobrý. Podle vás tedy tato zkratka neplatí?

Přesně jak říkáte, tato zkratka neplatí. To, že někde trávíme hodně času, ještě neznamená, že to na nás má negativní vliv. Dříve trávily děti spoustu hodin u televize. Starší generace si možná vzpomenou, že trávili u televize dvě, tři, čtyři, pět i více hodin denně. I tehdy existovala obava z velmi negativního vlivu sledování obrazovky na zdraví dětí a dospívajících. Bylo to podobné jako dnes u trávení času na mobilu a na sociálních sítích. Ten čas se z jiných obrazovek přesunul k počítačům, notebookům a mobilům, ale nedá se říct, že by to byl úplně nový fenomén.

Sociální sítě jsou ale postaveny na principu, aby udržovaly pozornost svých uživatelů. Existují podezření, že mohou vyvolávat závislosti nebo nutkavé chování. Zabývali jste se ve svých studiích i tímto tématem?

Téma závislosti na sociálních sítích je specifické a my jsme ho v poslední době moc nezkoumali. Nicméně se mu chceme věnovat v dalším výzkumu. Řekl bych, že závislostní mechanismy tady v nějaké míře jsou, ale odborníci, které jsem četl, se neshodnou na tom, jestli skutečně mohou způsobovat závislost, nebo ne. Ostatně v USA aktuálně probíhá soud, který se zabývá právě tímto tématem, a obě strany budou mít určitě odborníky, kteří budou říkat pravý opak. Netroufám si to rozsoudit, protože nejsem adiktolog. Je to téma spíš pro experty na závislosti.

Ve svém článku jste psali, že pro well-being dětí není dobré něco přísně zakazovat, ale že se místo toho dá doporučit utlumování používání sociálních sítí – že si tak dospívající mohou zachovat kontakty s přáteli a nejsou ze sítí úplně odstraněni. Měly by tedy podle vás školy nebo rodiče pracovat na tom, aby děti používaly sociální sítě méně?

Spíše bych mluvil o rodině a rodinném prostředí než o školách. Školy a zákazy mobilů považuji za specifické téma. Děti navíc používají sociální sítě a mobily nejvíce večer. Na to máme report z objektivních dat – používají je částečně v průběhu školy, ale nejvyšší doba používání je ve večerních hodinách před spaním.

Ano, myslím si, že nejde jen o čas, ale spíše o obsah. Negativní dopady má obsah, ne čas jako takový. Pokud dítě tráví hodně hodin denně na sociálních sítích takzvaně smysluplně, nemusí to mít nutně negativní dopady na well-being a nemusí to nutně způsobovat závislost. Je potřeba se bavit o obsahu – jak konkrétně jsou sociální sítě používány, jestli tam dítě skutečně jenom bezmyšlenkovitě nescrolluje tím, co mu doručily algoritmy. A pak také o tom, jakým obsahem scrolluje.

Například jedna moje dcera se ze sociálních sítí naučila vařit japonskou kuchyni, další dcera tam sledovala účesy. Asi nemůžeme říct, že tyto věci jsou automaticky negativní. Ale pokud dívky sledují například obsahy týkající se poruch příjmu potravy nebo směřující k nadměrnému hubnutí, které mohou způsobovat nebo posilovat poruchy příjmu potravy, tak to je samozřejmě vyloženě negativní.

Takže jde o obsah a také o kontrolu algoritmů. Dospívající by se určitě měli učit, jak si telefon správně nastavit a jak nastavit i sociální sítě, aby pro ně bylo používání co nejpozitivnější.

To dost předpokládá aktivní roli rodičů při vysvětlování toho, jak sociální sítě fungují a jak si je nastavit. Zabývali jste se tím, jestli rodiče v Česku v tomhle ohledu fungují dobře, jestli dávají dětem dobré rady a jestli se vůbec zabývají tím, jak děti na sociálních sítích a na internetu fungují?

Ano, zčásti se tím zabýváme. Když se ptáte, jestli čeští rodiče fungují dobře, tak na to mám jednoduchou odpověď, a ta odpověď je ne. V mezinárodním výzkumu v rámci sítě EU Kids Online jsme zjistili, že čeští rodiče patří v rámci Evropy mezi ty, kteří se svými dětmi nejméně mluví o tom, co na internetu dělají. 

Nastavování algoritmů sociálních sítí, to už je za mě jenom špička ledovce, to už možná umí málokterý rodič. Ale primárně by měl rodič začít co nejdříve o tom s dospívajícím nebo i s dítětem vůbec mluvit. Když na sociální sítě přijde – pokud to je třeba ve třinácti – používat je spolu s ním, pomoct mu je nastavit a také se zajímat o to, co na nich sleduje. Obávám se, že většina rodičů vůbec neví, co děti nebo dospívající online dělají a jaké obsahy sledují.

Myslím, že řada rodičů by o tom možná ráda mluvila, ale přitom technologiím nerozumí. Může být problém v tom, že rodičovské generace přišly s online prostředím do kontaktu později a možná ani neví, co by dětem mohly poradit?

U algoritmů je to samozřejmě pravda, ale u společného používání to pravda není. Tak jako se rodiče s dětmi dřív dívali společně na televizi a zhruba věděli, na co se dítě dívá, tak si můžou s dítětem minimálně sednout k mobilu, říct, že je zajímá, co tam dělá, a jestli se na to můžou společně podívat. Už to by výrazně pomohlo, protože rodič je samozřejmě schopen obsah zhodnotit. Vidí, jestli jsou tam obsahy, které se třeba týkají omezování jídla nebo extrémně hubené slečny. To je rodič určitě schopný poznat, ale když se tam vůbec nepodívá, tak prostě neví, co se děje.

Od zastánců plošných zákazů nebo omezení často slyším argument: jasně, rodiče by měli s dětmi pracovat, ale existuje nemalá skupina dětí, jejichž rodiče dobře nefungují. Těmto dětem výchova chybí a omezení používání sociálních sítí do věku, kdy budou schopnější se samy rozhodovat, by jim mohlo pomoci. Co říkáte na tenhle argument?

Já tomu rozumím, ale zase je to jenom zákaz. A podle toho, co jsem četl, se i v Austrálii ukazuje, že zákaz moc nefunguje. Část dětí se přesunula jinam, komunikují jinde, používají jiné nástroje nebo vyloženě podvádějí. Zvětšuje se mezera mezi těmi, kdo zákaz obcházejí, a těmi, co ho neobcházejí.

Právě děti, které mají horší sociální zázemí, mají také větší tendenci k nadužívání telefonů a k závislosti obecně. Takže bych čekal, že právě tato skupina bude zákaz víc obcházet a bude mít větší tendenci pravidla nedodržovat. Nemyslím si, že by se to pro tyto děti jednoznačně vyřešilo.

Kromě sociálních sítí jste se zabývali také používáním mobilních telefonů ve školách, což je v Česku aktuální téma. Existuje poslanecký návrh zákona, který by plošně omezil používání mobilů na základních a středních školách. V některých zemích už zákazy fungují, ale studie říkají různé věci – některé, že omezení zlepšilo soustředění dětí a studijní výsledky, jiné, že to nemělo žádný zásadní vliv. Co jste zjistili vy?

Analyzovali jsme dva typy dat. Jednak data z velká mezinárodní studie PISA sbírané v desítkách zemí. Soustředili jsme se na země, kde byl zákaz různorodý – byly tam jak třídy nebo školy, kde byl telefon zakázaný, tak školy, kde zakázaný nebyl. Srovnávali jsme, co se děje ve školách se zákazem versus bez zákazu, a jako výstup jsme používali znalosti v matematice.

Sledovali jsme, jestli zákaz telefonů souvisí s lepšími výsledky způsobenými sníženým rozptylováním žáků mobilem, anebo má naopak efekt na výsledky kvůli zvýšení obecné nekázně ve třídě.