Co vás vedlo ke kandidatuře do Rady České televize?
Vzhledem k tomu, že jsem před jedenácti lety dostala jako členka poslaneckého klubu KSČM za úkol věnovat se médiím, byla nanominována do stálé komise pro sdělovací prostředky a později do volebního výboru sněmovny, který má na starosti média, jsem se v této problematice pohybovala dlouhá léta. Každý rok jsem četla výroční zprávy Rady České televize, Rady Českého rozhlasu i velké Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Myslím si, že nás takových ve sněmovně nebylo mnoho. Jde o rozsáhlé materiály a četli je většinou ti, co dělali zpravodaje. Stanovisko k těmto zprávám jsem pro náš klub připravovala já. Během let jsem si tedy v poslaneckém klubu KSČM vybudovala určitou pozici, takže když se mělo rozhodovat o mediálních zákonech, plně mi důvěřovali a nechali mě rozhodovat, které pozměňovací návrhy podpoříme. Mediální problematice jsem se tedy věnovala celých jedenáct let, co jsem byla poslankyní a tyto znalosti bych nyní chtěla uplatnit v Radě ČT.
Do Rady vás navrhl Českomoravský odborový svaz pracovníků ve školství, fakticky vás ale prosazovala KSČM. Brala jste to jako výhodu, že o vás hlasovali i někteří vaši bývalí kolegové ze sněmovny?
Určitě to byla výhoda oproti lidem, kteří nikdy ve sněmovně nebyli, protože jsem dostala hlasy – alespoň se domnívám – napříč politickým spektrem, od lidí z prava i z leva, podle toho, s kým jsem pracovala ve výborech sněmovny. Nejen volebním, ale i školském, sociálním, apod. Někteří předsedové poslaneckých klubů tedy říkali poslancům, aby ti, co mě znají, mi dali hlas a ti, co mě neznají, ať se rozhodnou podle sebe. Hlasy mých bývalých kolegů z KSČM by samozřejmě nestačily, takže se domnívám, že podpora šla opravdu napříč celým politickým spektrem a tím pádem jsem se do Rady ČT dostala.
Kdo vlastně přišel s nápadem, že byste měla kandidovat do Rady ČT? Byla to strana, nebo šlo o váš osobní nápad?
Když jsem loni už nechtěla kandidovat do Poslanecké sněmovny a odcházela jsem do důchodu, byla mi položena otázka, zda bych někdy v budoucnosti byla ochotna se ještě nějak zapojit. Měla jsem strach, aby nešlo o nějakou dozorčí radu, kde bych se musela seznamovat s úplně novou problematikou. Proto jsem jasně prohlásila, že pokud někam, jedině do mediální rady. Na velkou RRTV jsem si netroufala, neboť nemám právnické ani technické vzdělání. Proto jsem navrhla, že pokud budou volná místa v malých mediálních radách, mohla bych kandidovat tam. No a protože jsem jezdila na odbornářské schůze pracovníků ve školství a tam jsem vždycky jednou za čtvrtletí dostala slovo, abych informovala o tom, co se děje ve sněmovně a také o tom, co se mění v mediální legislativě, obrátila jsem se na odbory, zda by mne nenavrhly do Rady ČT. Souhlasili, že mě doporučí, protože vědí, že médiím rozumím.
Zajišťovala jste si dopředu politickou podporu? Předpokládám, že u KSČM to nebyl problém, ale třeba u sociální demokracie? Podle počtu hlasů, které jste dostala, to vypadá na podporu těchto dvou stran…
Ne, nebyla jsem před volbou ani jednou ve sněmovně, neoslovila jsem žádného předsedu poslaneckého klubu. I když mi bylo vyčítáno, že bych se o to měla více zajímat a snažit se prosadit, říkala jsem si, že buď jsem ve sněmovně odvedla dost práce a ti, co mě znají, mi hlas dají, pokud jim to nezakáže jejich klub. Vzhledem k mé politické příslušnosti bych nebyla překvapená. Nešlo mi o život, takže jsem si řekla, že buď důvěru mám, anebo jsem si to neodpracovala a pak mě žádné běhání po poslancích nemůže zachránit.
Co říkáte na kritické hlasy, že by se z mediálních rad neměla stávat odkladiště bývalých politiků? Tuto myšlenku hodně prosazuje hnutí ANO Andreje Babiše…
Ano, tomu rozumím, jim se to lehko říká, protože ještě nemají koho odkládat. Ale na druhé straně to berme tak, že jak pan poslanec Bílek, tak pan poslanec Talíř, který vedl stálou komisi pro sdělovací prostředky, pan poslanec Mencl, který nyní kandidoval do RRTV, jsou lidé, kteří se problematice věnovali a něco umí. Když potom na veřejné slyšení kandidátů přijde někdo, kdo ani neví, jak rada vůbec funguje, ale deklaruje, že se dívá na televizi, musím se tomu spíš smát. Nerozlišujme, zda někdo byl původním povoláním politik nebo architekt, důležité je, zda o té problematice něco ví, a pak tam bude na svém místě, a nebo neví, a nepatří tam.
Jsou nějaká témata, na která byste se chtěla v Radě ČT prioritně zaměřit?
Minulý týden jste mohl na zasedání Rady ČT slyšet, že dětský kanál je špičkový. Já si myslím, že je na něm možné ještě zapracovat. Zajímají mě děti, povoláním jsem učitelka, takže bych pochopitelně chtěla, aby byla velká součinnost mezi televizním vysíláním a školními osnovami, tedy hlavními tématy v rámci vzdělávacích programů, aby to učitelé mohli využít. Představuji si krátké sedmiminutové šoty nebo pořady…
Myslíte školní pořady, které dávala svého času Československá televize každé všední dopoledne? Pamatuji se na ně ze základní školy.
Ano, dnes se tomu někteří lidé smějí, ale ono to mělo svůj význam. Nebudete tomu věřit, ale existuje řada učitelů, kteří se vyhýbají některým tématům, protože je nezvládají. Já jsem například vyučovala dějepis a pro něktré učitelky byly oříškem technické vynálezy. Nedokázaly vysvětlit, jak fungují. V televizi by se to dalo názorně ukázat, třeba příchod průmyslové revoluce, století páry, natočit o tom krásný sedmiminutový příběh. Televizní vysílání je v tomto směru výborným pomocníkem. Nebo také v mateřských školách, kdyby byla pro celou republiku společná rozcvička, děti budou hrát nějakou pohádku a představovat třeba padající sněhové vločky atd. Po rozcvičce se pak může na pohádkové téma přidat nějaká výtvarná činnost dětí, může se uspořádat celorepubliková soutěž prakticky v čemkoli. Prostě jsou tu velké možnosti a já mám strach z cizích pořadů.
Byla bych radši, kdyby Déčko vysílalo českou tvorbu, protože naše děti jsou vedeny trošku jinak než děti, kterým se promítají filmy z Hollywoodu. Takové ty, v nichž vyhrává ten, kdo je mazanější. U nás by se mělo dětem předkládat něco jiného. Na dětském kanálu mi tedy hodně záleží a chtěla bych se věnovat tomu, aby tvorba pro děti byla opravdu v co největší míře česká. Ale jak jste sám slyšel na zasedání Rady ČT, s penězi to do budoucna v ČT není růžové, bude se muset moc a moc zvažovat, kam je investovat. Bojím se, aby to dětský kanál neodnášel, protože v rámci nákupu balíku filmů se může přikoupit něco levného pro děti. Moc bych stála o to, aby se vytvořil štáb lidí, třeba bývalých učitelů, dětských psychologovů, dramaturgů, atd., který by dohlédl na to, aby ta tvorba byla skutečně špičková. Myslím si, že Déčko by měl být vůbec nejdražší kanál ČT, protože do dětí musíme investovat. A jestliže do dětí něco vložíme, mnohokrát se nám to vrátí.
Na to jsem se právě chtěl zeptat, protože i na veřejném slyšení před poslanci volebního výboru jste řekla, že největší investice ČT by měly jít do dětského kanálu. Měly by tedy být ještě větší než u většinového kanálu ČT 1?
Co to je „většinový“ kanál? A zase: do čeho investovat? Nakoupit drahý film, a nebo ho vyrobit? Dnes je slovo vlastenec skoro nadávka, ale já jsem skutečně zastáncem původní české tvorby. Věřím tomu, že tvorba ČT je součástí národního bohatství. Toho, co po nás zůstane pro další generace. Proto taky tolik chci, aby se digitalizoval archiv, abychom měli zachovány nejenom dokumenty, ale i hrané filmy, které vypovídají o životě lidí. Takže jsem pro to, aby se v ČT na původní tvorbě nešetřilo, aby si ČT vychovala lidi, kteří ji umí a měla dost peněz na to, aby zaměstnala ty nejlepší z nejlepších.
Poslancům jste také řekla, že byste chtěla uzákonit kultivovaný jazykový projev v televizním zpravodajství. Jak si to konkrétně představujete?
Asi si nepamatujete, co se strhlo, když jsem jako poslankyně navrhla do zákona, že zpravodajství a publicistika mají být přednášeny kultivovaným jazykovým projevem. To je doslovný překlad francouzského mediálního zákona. A domnívala jsem se, že tím prospěji. Skutečně jsem nechtěla nikomu ublížit. Mezi sebou se můžeme bavit, jak chceme, ale jakmile člověk vystupuje na kameru, měl by se snažit mluvit tak česky, aby ČT byla vzorem. Musím objektivně říct, že ČT je o veliký krok před ostatními televizemi. Proto si myslím, že jazykový projev by měl ještě doznat změn. A mrzí mě, že vysoké školy nepřipravují dostatečně vás, novináře, neučí vás vážit si jazyka. Ústav pro jazyk český tvrdí, že jazyk se vyvíjí, a proto se jazyková norma přizpůsobuje. Ne, lidé řeč zjednodušují, aby si vypomohli v esemeskách a na internetu, a jazyk tím trpí. Měli bychom si ho chránit. Jak je možné, že v Anglii, když člověk dostane nějaké pěkné místo, musí prokázat jazykovou kultivovanost? V tom se lidé v té společnosti liší: podle toho, jak kdo mluví. Zatímco u nás se naopak přibližujeme k tomu nejhoršímu slangu, a to je škoda.
Jakým způsobem by se to potom kontrolovalo? To by Rada ČT dělala montoring zpravodajství?
Ne, ale Rada ČT by vždycky měla stát na straně generálního ředitele, když zavelí, jakým způsobem se mají zaměstnaci vyjadřovat, například že nikdo nesmí používat slovo „bysme“, všichni budou dobře skloňovat číslovky, atd. A když by došlo k nějakému kontroverznímu jednání mezi ředitelem a zaměstnanci, Rada ČT se musí okamžitě postavit na stranu ředitele. Byla bych první, kdo by ho podepřel, protože veřejnoprávní televize je vzor pro ostatní, a podle toho se všichni, kteří v ní chtějí pracovat a vystupovat na obrazovce, musí chovat. Ale v mém případě, když jsem tento návrh před lety předložila sněmovně, bylo první reakcí zděšení, že komunisti chtějí znovu cenzuru. Dnes už jsem chytřejší, návrh bych dala kolegyni z jiné strany, aby ho předložila ona, a pak by měl šanci projít. Takto mi neustále předhazovali, že bych chtěla někomu něco přikazovat. Ale tak to vůbec nebylo.
Jakým způsobem byste to chtěla prosadit teď? Kdo to měl navrhnout?
Ředitel ČT, ten na to musí dbát. A když s tím přijde na Radu ČT, měli bychom mu pomoci. Dnes si dokonce i myslím, že by už kvůli tomu nebylo nutné měnit zákon. Že když bude vedení televize a rozhlasu důsledné…
Stačí to asi napsat do jejich kodexů.
V kodexech už něco je, ale není to přesně definováno. Myslím ale, že je třeba otázce jazyka věnovat další pozornost.
Pojďme přímo k Petru Dvořákovi, je to podle vás dobrý generální ředitel ČT?
Nikdy neříkám o někom, koho osobně neznám, že je dobrý, nebo špatný. Kdybych byla novinářka a pracovala s vámi v jednom pracovním týmu a četla veškeré vaše články, tak bych si troufla říct, zda jste dobrý novinář nebo ne. Totéž, když budu pracovat s kolegyněmi v pedagogickém sboru – o každé pak můžu říct, jaká je její silná stránka a v čem je slabá. Jinak posuzuji člověka, s nímž nepracuji, se kterým nejsem denně v kontaktu. Takový člověk se těžko hodnotí, bylo by to populistické. Napřed ho musím vidět při práci, a teprve potom můžu zaujmout stanovisko a říci, že mu to nejde, ujiždí pod nohama, apod. Uvítala jsem volbu Petra Dvořáka, to můžu říci upřímně, protože jsem si myslela, že když přichází ze soukromé televize ve vlastnictví cizinců, ve které musíte stejně jako v jakékoli jiné zahraniční firmě u nás vysvětlit každou proinvestovanou korunu, že naučí ČT šetřit. Že jí utáhne opratě tak, aby se mu peníze nerozutekly pod prsty. Jeho volbu jsem tedy vítala a teď budu mít možnost ho bedlivě sledovat. Zeptejte se mě za rok, to budu moudřejší.
A jako nezávislý pozorovatel a divák si myslíte, že je spíše úspěšným ředitelem?
Myslím si, že je úspěšný, že se mu daří. Když televizi řediteloval Jiří Janeček, překvapilo mě, jak se ČT zhostila těžkého období přechodu na digitální vysílání. Byla průkopníkem digitalizace, ale proč? Protože Evropská komise a Ženeva vyvíjely tlak na Českou republiku, abychom se tomu podřídili. Nemohli jsme zůstat analogovým ostrůvkem uprostřed Evropy, kdyby všichni kolem nás vysílali digitálně. Ale dnes už pod takovým tlakem nejsme, a přesto generální ředitel razí myšlenku, že by se mělo stále technologicky inovovat, a kdykoli se objeví nějaké technologické novinky, chce, aby na ně ČT zareagovala. To mě mile překvapilo. Jsem ráda, že ČT udává tón a ostatní se podle ní orientují, na co se mají připravit.
Jak vnímáte kauzu 23 redaktorů zpravodajství, jejichž stížnost Rada ČT zametla pod koberec a důsledkem jsou odchody známých tváří z Kavčích hor?
Položím otázku: Dovolili by si redaktoři soukromé televize rozvířit mediálně problém mimo svoje pracoviště?
Tam asi ne, protože by se s nimi hned rozloučili.
Ano. Takže dovolit si to mohli, protože věděli, že jsou ve veřejnoprávní televizi. Řešit se to má uvnitř televize, nikoli přes média. Když je problém ve škole, nebo v zaměstnání, vyříká se to tam. Někdo má pravdu, někdo se cítí být ukřivděný. S rozpaky jsem celou věc sledovala, bezpochyby ČT v očích veřejnosti utrpěla.
Rada ČT se podle vás k této kauze postavila správně? Nebo byste ji řešila jinak, kdybyste v té době už byla radní?
Zatávám názor, že řešitelem problému musí být nejprve příslušný ředitel. Jde o jeho podřízené, on zodpovídá za objektivitu, vyváženost a také svobodu slova. Pokud dotyčný problém nevyřeší, není na svém místě. Nechtěla bych, aby se věcí zabývala Rada ČT, pokud nebylo prokázáno porušení zákonů 483/1991 sb. nebo 231/2001 sb. Stojí za zvážení, zda neustanovit nezávislého ombudsmana zpravodajství ČT, který by poskytl redaktorům ve stejné situaci místo, kam se obrátit v případě podezření na porušení svobody slova. Opakovat stejnou situaci by byla chyba, už jenom proto, že každý odcházející zaměstnanec znamená ztrátu investovaných prostředků koncesionářů.
ČT za Petra Dvořáka čerpá z rezervních fondů, které vytvořil předchozí management Jiřího Janečka. Je to dobře, že se investují peníze, které se naspořily v minulosti, nebo to je problém, protože ČT dohání inflace?
Nečekejte, že bych jako bývalá komunistická poslankyně, která hlasovala proti zvyšování poplatku, změnila názor. Ne, skutečně si myslím, že v současné době obyčejný člověk, kterému se neustále zvyšují nejrůznější platby za léky a za cokoli dalšího, je na něj naloženo už tak dost, si další zvyšování televizního poplatku nezaslouží. Takové řešení by nebylo správné. Ale vy jste se ptal na čerpání z rezervních fondů. Jak se ty rezervní fondy vytvořily? ČT prodávala majetek, nevím, kolik jí ho ještě zbylo.
Ale myslím, že z rezerv nejde čerpat donekonečna. Za chvíli bychom byli v červených číslech, což je zlé. Na druhé straně, i ředitel je pod určitým tlakem, zda investovat do nových technologií a do nové výroby, když na něj neustále tlačíme, že chceme původní tvorbu. Musí hledat zdroje k financování tak, aby si mohl dovolit kvalitní původní tvorbu a zároveň, aby vystačil s rozpočtem. Ředitel rovněž musí hledat úspory. Šetří se uvnitř ČT, ale nejsou rezervy v uzavírání smluv směrem ven – např. za přenos signálu atd.? Je to složitá věc.
Jsou vlastně tři možnosti, jak finanční situaci ČT vylepšit: zvýšit poplatek, nebo vrátit do vysílání ČT reklamu a nebo umožnit vratky DPH z koncesionářských poplatků. Co z toho je podle vás reálné?
Vratky DPH jsou podle mě přijatelnou variantou. Byla bych proti tomu, aby ČT financoval stát z rozpočtu, protože tím by ČT ztratila svoji nezávislost. Nemohla by si naplánovat program na pět let dopředu, protože by nevěděla, kolik peněz dostane z rozpočtu příští rok. To by nebylo dobré, i když to tak funguje například ve Švédsku, kde se sepisují smlouvy se státem, jakési objednávky veřejné služby. Já dokonce patřím i mezi ty hříšníky, kteří by povolili ČT více reklamy. Hlasovala jsem proti snižování reklamy v ČT, měli jsme k tomu veliké diskuse. Určité procento reklamy v ČT sice zůstalo, ale já bych jí trochu přidala. Vzhledem k tomu, že pomáhá státnímu Fondu kultury…
Fakticky to je ale tak, že reklamní výnosy ČT nekončí na Kavčích horách. Veškeré zisky z reklamy na ČT 2 putují do zmiňovaného Fondu kultury, na ČT Sport zase na nákup vysílacích práv pro sportovní události.
Ano, takže si myslím, někde by se trošku té reklamy mělo povolit. Zdá se mi, že by to bylo takové snazší řešení, když pomyslím na obyčejného řadového poplatníka. Ovšem zároveň jsem si vědoma toho, že soukromé televize nemají žádný jiný příjem než z reklamy. Musí se tedy hledat taková optimální forma, aby uživily nejenom ty dvě velké televize, ale i ty další, protože ty jsou na tom daleko hůř.
Jste divačkou ČT, díváte se pravidelně na nějaké její pořady?
Samozřejmě se dívám. Jsem fotbalová fanynka, takže se dívám na všechny fotbaly, které jsou ze zahraničí, na Evropskou ligu UEFA, Ligu mistrů.
Tak to jste musela vidět i včerejší zápas Chelsea na Primě Cool (rozhovor vznikal minulou středu 9. dubna, pozn. red.).
Samozřejmě. Zlobila jsem se, jak to, že ho nemůžu vidět v ČT. Přijde mi to i líto, že tyto zápasy ČT nekoupila, ale pan ředitel by mi jistě vysvětlil, že na ně nejsou peníze. Zároveň si uvědomuji, že takové přenosy si žádají špičkového komentátora. Na sport se hodně dívám, kromě toho jsem jako poslankyně musela sledovat zpravodajství, abych byla v obraze, kdo s čím vystoupil a kdo co říkal. Přiznám se ale, že se podívám i na zábavné pořady. Poslední počin, který se mi na ČT velice líbil, byl seriál Panství Downton. Britský seriál, byla to špička. Miluji anglický humor, jemný, bez vulgarit, takové to špičkování. Takže ne že bych byla tak úzkoprsá a sledovala jen českou tvorbu, myslím si, že se dá koupit i kvalitní seriál bez násilí a pornografie.
Jak vnímáte změny ve zpravodajství, konkrétně v Událostech, za současného ředitele Petra Dvořáka. V dubnu 2012 prošly zásadní proměnou, letos v dubnu přišla další vizuální změna.
Nevím, zda jsem schopna to posoudit po odborné stránce.
A jako divačka?
Jako divačka si myslím, že Petr Dvořák vnesl lepší vizuální podobu, diváci chválí např. oblečení moderátorek, přirozenější pohyb a postoj moderátorů. Vidím to jako zlepšení.
Máte už rozmyšleno, jaké první téma vznesete jako čerstvá členka na některém z příštích zasedání Rady ČT?
Už jsme mluvili o tom, že mě zajímají děti a vzdělávání. Na předminulém zasedání Rady ČT probíhalo hodnocení vzdělávacích pořadů v ČT. Materiál si vyžádám, abych si ho mohla prostudovat. Ale počkám do léta. Zajímá mě situace v ČT Brno, kam pojedeme v rámci výjezdního zasedání. Byla jsem tam kdysi, když se teprve připravoval projekt nového brněnského studia, aniž by se vědělo, zda na něj budou peníze. Na to se těším, ale jinak s nějakým zásadnějším postojem přijdu, až se rozkoukám. Popřejte mi ty dva měsíce, abych se zorientovala. Jsem příliš upřímná, tak uvidím, kolik si nadělám nepřátel. Nejhorší na tom je, že ve snaze pomoci kritikou si zpravidla dotyčný člověk stáhne vše ke svojí vlastní osobě a cítí se, jako byste mu šlapal na paty. Ale vy to tak vůbec necítíte, vy jenom chcete, aby se problém řešil. A hned je zle. Tohle ze svého života moc dobře znám.
Foto: Štěpán Kotrba, Britské listy
