Bezpečnost dětí na každém internetovém kroku a jejich případná ochrana patří mezi nejčastěji diskutovaná témata poslední síťové doby. Podle mnohých jsou ale obavy v řadě případů nepřiměřeně bojácné, až příliš paranoidní. Druhá skupina uživatelů (z většiny rodičů) zase bojuje za obranu svého dítka, prosazují se nejrůznější varianty cenzury, blokování obsahu na základě blacklistů i více heuristických algoritmů. Je tedy toto ožehavé téma opravdu natolik aktuální, nebo jde pouze o velice nafouknutou bublinu, která každým okamžikem praskne a s málo slyšitelným výbuchem splaskne?
Zajímavé vodítko, které může posloužit jako šablona odstrašujících případů, poskytla v minulém týdnu společnost AVG v rámci své studie Digitální deníky, z níž vyplývá například to, že více malých dětí umí hrát počítačovou hru než jezdit na kole, přesněji 58 % dětí ve věku 2 až 5 let ví, jak se hraje jednoduchá počítačová hra. Ve Velké Británii a Francii se toto číslo zvyšuje dokonce na 70 %. Nadto 44 % dvou- až tříletých dětí je schopno hrát počítačovou hru. Pro srovnání, 43 % dětí stejné věkové kategorie umí jezdit na kole.
Není divu, že právě hraní her malými a dospívajícími dětmi hraje hlavní roli v oblasti počítačové bezpečnosti, s narůstajícím letopočtem klesá věková hranice, při jejímž dosažení se mládežníci, budoucí běžní uživatelé dostávají do spárů digitálního věku. Procenta vyjadřují relativní podíl toho, jak velká část populace daného věku se setká s hrami, Internetem, potenciálně nebezpečným obsahem, a proto také často poskytují přímo úměrná alibi rodičům, kteří nezvládají kočírovat vlastní výchovu.
V hektické době dneška není problém posadit dítko před obrazovku počítače připojeného k Internetu s nabídkou celé řady sebezajímavějších služeb a ponouknout ho k zábavě slovy „Tu máš, hraj si.“ Zodpovědnější rodičové sáhnou po různých filtrech, avšak veskrze tím pouze oddalují problémy, jež s podobným přístupem stejně přijdou. Internet je plný nástrah, to ví i ono malé dítko, nicméně hranici heuristického rozpoznání v lidském mozku musíme budovat sami, tedy správnou výchovou. Žádná softwarová ochrana není natolik Xprocentní, aby poskytla dostatečnou míru důvěryhodnosti.
Průvodce hodnocením obsahu nabídne základní ochranu přímo v prohlížeči
Pro software těžké rozhodování
Právě ochrana v rámci hraní her přitom z pohledu rodičů může představovat tu nejjednodušší obranu, pokud jsou dodrženy správné restrikce mezinárodních hodnocení. Zůstaneme-li v područí nejrozšířenějšího domácího systému, tak Windows Vista a 7 nabízejí hodnocení her v rámci své zabudované rodičovské kontroly, v jiných případech je lze přidat prostřednictvím dodatečných kontrol specializovaných filtrů. Zde jde jak o statické filtrování prostřednictvím seznamu zakázaných slov, tak dynamičtější obranu pomocí analýzy obsahu webových stránek během jejich zobrazení.
Blacklisty v podobném případě narážejí na celou řadu barikád, jež jim do cesty staví každodenní praxe. V první řadě se konfrontace se statickým seznamem nebezpečným webů (byť dynamicky aktualizovaným) musí potýkat se změnou údajů o navštívených stránkách – běžně zneužívanou skulinou se stávají anonymizéry, jimž jsme se věnovali v dřívějším článku. Právě s jejich pomocí je totiž možné zobrazit obsah mnohých, často jinak filtrovaných webů.
Kosa na pomyslný kámen dopadá i v případě jazykových filtrů, jež porovnávají textový obsah stránky se seznamem nebezpečných, a tedy ve finále blokovaných termínů. V současnosti snad neexistuje filtr pro český jazyk, který by jak na úrovni systému, tak v případě různých bezpečnostních balíků spolehlivě detekoval stránky černobílým přístupem.
Při spatření obsahu určité stránky je člověk schopen během několika málo okamžiků usoudit, zda je pro dítě vhodná, či nikoliv. Zde filtrování podle klíčových slov poněkud pokulhává, jelikož rozmanitost jazyka dává v mnoha případech jednomu a tomu samému výrazu význam jak vyloženě nežádoucí, tak liliově čistý. Opět úskalí: dítě nesmí prohlížet pornografické stránky, ovšem weby zabývající se ve školách probíranou sexuální výchovou nebo medicínou mezi nežádoucí nepatří.
Již z principu logiky je vždy těžké oddělit zrno od plev, tedy přímo při návštěv stránky nechat algoritmus rozhodnout, jestli je vhodné ji zobrazit (například v rámci domácího úkolu zabývajícího se anatomií), nebo zcela zamítnout, protože se na ní vyskytují slova popisující choulostivější místa lidského těla. Ať už tedy běžní koncoví uživatelé, v tomto smyslu rodiče, použijí jakékoliv filtrování, hlavní rozhodnutí zůstává vždy na nich, na čistě softwarovou cestu se nelze bez alibistického přístupu spolehnout.
Možnost nastavení hodnocení pomocí ICRA
Nejlepším filtrem je stále zdravý rozum
Postupem času vzniklo několik automatizovaných systémů, které mají děti udržet na míle daleko od možného závadného obsahu. Jedním z populárních je například RSACi, jehož původ se váže k organizaci Internet Content Ratin Association. RSACi hodnotí stránku v citlivých kategoriích, kam patří například nahota, násilí apod., každé z nich přidělí numerické hodnocení na stupnici nebezpečnosti. Systém má však problém ve svém statickém pojetí, sami tvůrci stránek musí definovat správně jednotlivé hodnoty, a tedy se stát čestnými tvůrci. Druhá část zodpovědnosti leží na bedrech rodičů, kteří musí aktivovat filtr v prohlížeči a přiřadit mu správné prahové hodnoty pro jednotlivé kategorie.
Automatické filtry dokážou zablokovat stránky na základě obsahu, stejně tak omezit spouštění her podle jejich celkového hodnocení některým z mezinárodních systémů. Hlavní problém však dnes představuje zneužití jinak bezpečných služeb, které se těší velké oblibě, většinou různých sociálních sítí – v čele samozřejmě s Facebookem.
Zde je již filtrování složitější, jelikož sítě podobného zaměření si zakládají právě na své otevřenosti (v sociálním měřítku), a tak jakékoliv restrikce přímo v systému omezí jejich funkcionalitu, následně oblíbenost. A tak je dle mého zapotřebí hlavně nekončící edukace dětí, která ve finále zafunguje mnohem efektivněji, než jak by to zvládl sebelepší filtr. Heuristiku musí převzít přímo jejich schopnost rozlišit potenciální nebezpečí.
Jak svým vlastním dětem omezujete přístup k počítači a potenciálně nevhodnému obsahu, resp. jakou metodu byste zvolili? Používáte specializované programy nebo doplňky prohlížeče? Podělte se o své zkušenosti s ostatními čtenáři v diskuzi pod článkem.
ČLÁNKY DO MAILU