Venezuelská „karta vlasti“ (carnet de la patria), která je pro miliony Venezuelanů vůbec prvním identifikačním dokumentem, se s pomocí čínské telekomunikační společnosti ZTE stává oknem do soukromého života jejich uživatelů a prostředkem k třídění občanů na základě jejich chování. Sběr a evidence velkého množství informací vyvolávají u mnohých obyvatel obavy z jejich zneužití vládou.
Tato obdoba občanských průkazů sofistikovaně přenáší údaje o uživatelích do počítačových serverů. O ty se od loňského roku stará firma ZTE, přední čínská telekomunikační společnost sídlící v jihočínském Šen-čenu (Shenzhen), protože právě tu si venezuelská vláda najala pro vytvoření databáze a aplikace pro mobilní placení.
Texty původně vyšly na webu Sinopsis.cz.
Databáze, dle zaměstnanců pracujících na systému identifikačních karet a dle fotografií s daty uživatelů, ukládá detaily, jako jsou uživatelovy narozeniny, rodinné záznamy, jeho zaměstnání a příjem, vlastněný majetek, lékařská anamnéza, obdržená státní podpora, aktivita na sociálních sítích, členství v politické straně a údaj o jeho volební účasti.
Chávez se jel učit do ČLR
Příběh touhy venezuelské vlády po osobních údajích obyvatel poskládala agentura Reuters. Začal se psát už v roce 2008. Tehdy v dubnu vyslal někdejší prezident a socialistický revolucionář Hugo Chávez (který udělal z Venezuely prvního latinskoamerického spojence Číny) úředníky ministerstva spravedlnosti do Číny. Měli se tam inspirovat systémem občanských průkazů. Chávez věděl, že zajištění náležité identifikace pro všechny Venezuelany je nutností, která mu pomůže získat zpět popularitu ztracenou po nepovedených volbách v roce 2007.
ZTE Tower v Šen-čenu
Až po nějaké době vyšlo najevo, co delegace v centrále ZTE viděla: že tato čínská společnost pracuje na vývoji systému, který by pomáhal Pekingu pomocí chytrých kartiček sledovat společenské, ekonomické i politické chování uživatelů. Vznikal zde základ tzv. systému společenské důvěryhodnosti (social credit system) se svým „známkováním“ obyvatelstva a jejich následným odměňováním a trestáním.
Vyhoďme ho z kola ven
Ne u všech členů delegace vyvolala návštěva čínského Šen-čenu pozitivní dojem. Anthony Daquin, jeden z vyslaných zaměstnanců ministerstva, se začal po určité době obávat, že by se venezuelská vláda mohla vydat stejným směrem. Se svými úvahami se následujícího roku svěřil svým nadřízeným. Daquin se dočkal reakce v podobě šesti ozbrojených mužů v uniformách venezuelské zpravodajské služby, fyzického násilí a vyhrožování. Bezprostředně po tomto zážitku odletěl do USA, kde žije dodnes.
Samotná venezuelská vláda se z Číny opravdu vrátila rozhodnutá do systému identifikace obyvatelstva investovat. Zakázku ale nezadala do Asie, výrobu karet si za 172 milionů amerických dolarů objednala na Kubě. Smlouvou potvrzených šest miliónů karet však nikdy nespatřilo světlo světa, obchod vyšel do ztracena.
Téma se znovu otevřelo až po Chávezově smrti v roce 2013, kdy ho v čele země vystřídal jeho praktický i ideologický následovník Nicólas Maduro. Ten byl za své vlády nucen se vyrovnat s důsledky obrovského ekonomického úpadku (nekončící hyperinflace, nepravidelné přísuny elektřiny, nedostatek potravin a léků). Masy Venezuelanů opouštějí svou vlast.
Čínská stopa ve Venezuele
Na venezuelském úpadku má Čína se svými penězi podle všeho lví podíl. V roce 2001 obě země uzavřely „strategické rozvojové přátelství“. V roce 2014 bylo povýšeno na „všestranné strategické partnerství“.
Čína postupně investovala během těchto let ve Venezuele přes 60 miliard dolarů formou půjček pro vybudování zhruba šesti set investičních projektů. Čínské společnosti získaly oplátkou přednostní přístup na domácí venezuelský trh, včetně lukrativních zakázek na projekty v oblasti infrastruktury a průmyslu. (V roce 1999 dovezla Venezuela z Číny zboží v hodnotě necelých sto milionů dolarů. V roce 2014 to bylo 5,7 miliardy.)
Kanceláře ZTE
Venezuela současně pomáhala Pekingu v šíření vlivu po celé Latinské Americe, kde měla ještě na začátku tisíciletí většina zemí diplomatické vztahy nikoliv s ČLR, ale s Tchaj-wanem. To se i díky politické podpoře ze strany Venezuely rychle změnilo. Poslední latinsko-americkou zemí, která přešla od Tchaj-peje k Pekingu, se stala v létě roku 2016 Panama.
Chávezův „revoluční“ režim roztočil s čínskou podporou spirálu zadlužování. Již v roce 2006 varovala Světová banka ústy svého tehdejšího prezidenta Paula Wolfowitze, že by mohla země upadnout do dluhové pasti. V následujících letech se ovšem objem čínských půjček ještě zvýšil. Úvěry se měly Číně splácet dodávkami ropy. Když se její světové ceny propadly na necelou třetinu hodnoty, ocitla se Venezuela ve vážných těžkostech.
Bez možnosti koupit si v obchodech potraviny začali Venezuelané brzy hladovět. Maduro v roce 2016 rozjel v zemi státní program dotovaných balíčků jídla, který bylo třeba hlídat. Pro tyto účely vláda najala mexickou firmu Soltein SA de CV, jež vytvořila online platformu na řízení přídělů potravin. V současnosti je do programu zahrnuto na 90 procent Venezuelanů, čímž se databáze příjemců dotovaných balíčků v podstatě stala databází venezuelského obyvatelstva.
ZTE na scénu
Čínská ZTE se do hry dostala právě v okamžiku, kdy se venezuelské vládě zalíbilo schraňovat informace o obyvatelích a přemýšlela, jak databázi rozšířit. Tehdy se prezident Maduro vrátil k myšlence nových identifikačních karet, jejichž součástí by se staly QR kódy vytvořené čínskou společností a které by byly napojeny na databázi mexické firmy Soltein. Systém moderních občanských průkazů byl na světě.
Maduro představil identifikační karty v prosinci 2016. Při televizním projevu zvedl jednu nad hlavu, poděkoval Číně za blíže neurčenou podporu a řekl „každý ji musí mít“.
Složitý systém, který v té době nebyl pod jednou střechou, se nevyhnul hackerským útokům. V reakci na ně se v květnu 2017 Maduro rozhodl vynaložit 70 miliónů amerických dolarů na „upevnění národní bezpečnosti“, jinými slovy vytvoření centralizované databáze obyvatel a mobilní aplikace pro online platby, například za balíčky zvýhodněných potravin. Smlouvu podepsala čínská společnost ZTE.
Od té doby se Maduro snaží nalákat Venezuelany, aby si občanky pořídili. Novým držitelům sliboval jednorázové odměny v hotovosti. Peníze se dávaly i za účast ve volbách. Prezident loni v prosinci prohlásil, že „s touto kartou teď budeme dělat naprosto všechno“.
Kartička jako vstupenka k základním potřebám
Maduro to nejspíš myslí vážně. Nově mají Venezuelané přes kartu dostávat také další státní benefity. Kromě dotovaných potravin se tímto způsobem budou distribuovat i léky, důchody a nafta za zvýhodněné ceny. Venezuelští důchodci se v srpnu letošního roku vyburcovali k protestům před úřady, které mají sociální věci na starosti. Identifikační karta se má stát jedinou možností, jak se k základním potřebám dostat. Zavání to uplácením prezidentových příznivců. Maduro prozatím, jak napsala agentura Bloomberg, přesvědčil přibližně polovinu z 32 milionů obyvatel. Mnoho Venezuelanů ani nemělo na výběr.
Spousta by jich začala trpět hlady, kdyby neměla nové karty. Měsíční minimální mzda, asi jeden americký dolar při kurzu na černém trhu, bledne vedle výhod, které karta nabízí, jež mimo jiné zahrnují výrazně zlevněné potraviny, například fazole, tuňáka a rýži (od září v hodnotě 20 amerických dolarů).
Možnosti zneužití role občanských průkazů naznačila při květnových prezidentských volbách tzv. Červená místa (Red Points). V kioscích umístěných vedle volebních kójí mohli voliči načíst své karty a potvrdit tak svou účast ve volbách. Server rozpoznal, jestli držitel karty volil, či ne, a voliči nemuseli uvádět, komu dali hlas. Někteří státní úředníci byli ovšem podle Reuters přesvědčováni, že vláda z kartičky zjistí, jak volili.
„Maduro ve skutečnosti sděluje, že lidé se musejí držet jeho programu a jeho strany,“ uvedl Francisco Monaldi, odborník na Latinskou Ameriku z Rice University v Houstonu. „Pokud chceš pobírat výhody, musíš plnit, co říkáme. Jinak budeš žít ve světě volného trhu, jehož ceny jsou nehorázně vysoké.“
Další příběh, tentokrát z Afriky
To, co ČLR nazývá „digitální hedvábnou cestou“, je jednou z klíčových složek čínské vládní globální iniciativy „Pás a cesta“. Zahrnuje projekty budované čínskými firmami po celém světě, které podle odhadů washingtonské konzultační firmy RWR Advisory Group dosahují celkové výše 79 miliard amerických dolarů.
Centrála Hikvision v Hangzhou v Číně
Vše čím dál tím víc nasvědčuje tomu, že tato „digitální hedvábná cesta“ bude do budoucna mnohem více připomínat „železnou oponu“ z dob studené války, pouze přenesenou do digitálního světa. A hrozivější ve své schopnosti zasahovat do dění ve světě i do soukromí lidí způsobem, jakým to před digitální érou bylo vůbec těžko představitelné.
Bloomberg přinesl reportáž Sheridana Prassa o čínských aktivitách v Africe, která je jakousi čínskou laboratoří, kde mají Číňané možnost vyzkoušet zavádění vlastních technologií a jejich využití v praxi. Mnohé africké země vítají ČLR a její komunistickou stranu s otevřenou náručí a bez výhrad přijímají čínský narativ. Ten Čínu staví na stranu Afriky a dalších zemí „třetího světa“, jež musely v minulosti snášet vykořisťování západních kolonizátorů a nyní s vděkem přijímají bratrskou pomoc nově etablované globální velmoci, která má ambice realizovat svůj „čínský sen“ po celém světě.
ČLR v Zambii
Reportáž v Bloombergu se zaměřuje zejména na působení čínských firem v Zambii. Jedna z nejstabilnějších a nejdemokratičtějších zemí kontinentu je prošpikovaná čínskými technologiemi, za něž Zambie údajně už zaplatila přes miliardu amerických dolarů.
Huawei zde zavádí internet do zapadlých venkovských oblastí a vybudoval národní datové centrum hostící zambijské vládní servery. TopStar má na starosti kompletní digitalizaci televizního vysílání, Hikvision zase ve městech instaluje bezpečnostní kamery. Prostě čínské firmy tu mají dominantní postavení na trhu s telekomunikacemi a v oblasti bezpečnostní techniky.
Přitom již více než před rokem se díky velikému skandálu v sídle Africké Unie prokázalo, že Čínou vybudované technologie mohou zajistit ČLR neomezený přístup k datům. Zambie se navíc díky čínským projektům podle Mezinárodního měnového fondu již v roce 2017 ocitla na seznamu zemí s kritickou mírou zadluženosti a její dluh vůči Číně v posledních letech narostl do výše 3,1 miliardy amerických dolarů.
Bloomberg k tomu dodává, že spolu s tím se Zambie zároveň výrazně posunula od liberálního demokratického systému směrem k čínskému modelu represivní vlády, která zavírá své kritiky, jako je např. protikorupční aktivista Gregory Chifire, loni v listopadu odsouzený k šesti letům vězení. Ten prohlásil: „Prodali jsme se Číňanům. Možnost lidí svobodně se vyjádřit a svobodně myslet se den ode dne zmenšuje.“
Proti narušitelům veřejného pořádku
Zambie zdaleka není jedinou zemí, která se vydala tímto směrem, jsou zde mnohé další, v Africe, jižní Americe, Asii, ale i Evropě a angloamerickém světě. Podle Bloombergu se Číně v posledních letech povedlo vyvézt sofistikované bezpečnostní systémy, tedy bezpečnostní kamery a technologie sloužící k identifikaci narušitelů veřejného pořádku, nejméně do osmnácti zemí světa, a v pětatřiceti dalších zemích čínské technologie podle washingtonské organizace Freedom House umožnily zdokonalit potlačování svobody vyjadřování a nárůst „digitálního autoritářství“.
Je zřejmé, že v této hře jde o hodně: „To, co [Čína] rozehrála v Zambii, je jen jedna část mnohem většího boje mezi Spojenými státy a ČLR o dominanci nad budoucností a technologiemi a o získání rozhodujícího vlivu na globální úrovni. […] Hrozí, že tato rivalita rozdělí svět digitální železnou oponou. Tento rozdělující potenciál je už nyní zřetelný poté, co USA a jejich spojenci, včetně Austrálie a Nového Zélandu, zakázali [čínským] firmám Huawei a ZTE podílet se na dodávkách vybavení pro bezdrátové technologie 5G z důvodu ochrany národní bezpečnosti.“
Součástí tohoto boje jsou i kauzy, jako je zatčení finanční ředitelky Huawei v Kanadě, za něž se Čína mstí zadržováním kanadských občanů, z nichž jednoho dokonce odsoudila k trestu smrti za obchod s drogami.
Čínská „solidarita“
Čína má v tomto boji oproti Západu jednu zásadní výhodu: staví se totiž do pozice stejné oběti západního kolonialismu jako země, kterým svými nákladnými projekty takto „pomáhá“ k rozvoji. Například zambijský ministr dopravy a komunikací Brian Mushimba (který vystudoval v USA a jeho žena je Američanka) chválí čínské zásluhy o „pozvednutí miliónů lidí po celém světě z chudoby“ a dodává: „Jejich model [rozvojové pomoci] je velmi zajímavý, velmi odlišný od toho, jak s Afrikou zacházely západní země. Čína je vzorem, který je hodný následování.“
O tom, že Čína vlastně přichází s jakousi novodobou formou kolonialismu, se zatím mluví pouze potichu a partnerské vlády čínského režimu tyto hlasy často potlačují. Např. zmíněný zambijský ministr po skandálu v Myanmaru, kde Facebook posloužil jako platforma pro šíření falešných zpráv a nenávistných kampaní, pohrozil ve své zemi zákazem Googlu a Facebooku.
Země spřízněné s ČLR totiž pochybení firem, jako je Facebook nebo Google, využívají pro zavedení represí a pod záminkou ohrožení národní bezpečnosti uplatňují nástroje umožňující vypořádat se v čínském stylu s jakoukoli opozicí či kritikou, ať už formou cenzury, nebo zavíráním odpůrců.
Americká cesta do Afriky
Spojené státy si tuto rivalitu mezi „západním“ konceptem světového pořádku a tím čínským čím dál tím více uvědomují a začínají podnikat rázné kroky a mimo jiné také navyšovat fondy pro podporu projektů v rozvojovém světě, aby lépe konkurovaly obřím čínským investicím v těchto oblastech.
13. prosince americký poradce pro národní bezpečnost John Bolton oznámil novou strategii USA v Africe, v jejímž rámci by se mělo investovat do rozvoje infrastruktury podobně, jako to dělají Číňané. Podle Bloombergu jsou Spojené státy v Africe stále nejvýznamnějším donorem, peníze však většinou jdou do pomoci v oblasti zdravotnictví, zemědělství nebo zajištění pitné vody.
Čínské firmy zatím budují převážně infrastrukturu, bezpečnostní, technologickou a dopravní. Nejenže tyto projekty přinášejí čínským firmám i vládě značný zisk a zvyšují míru zadluženosti cílových zemí, ale navíc si tak Čína buduje vlastní přístupovou cestu do Afriky. Mnohé země stojí před volbou, na které straně „nové železné opony“ budou stát.
ČLÁNKY DO MAILU