Samotný fakt, že implementace elektronického podpisu, tedy alespoň v oblasti státní správy, trvá již nějaký ten pátek a ještě nějaký potrvá, není ani překvapivá ani podstatná. Halasně proklamovaný vznik zákona včetně neustálého omílání, že ČR je třetí zemí na světě, která tento zákon zavedla (skutečně?), spojený na druhé straně s nemožností jej prakticky naplnit, ilustruje přístup politické scény nejen k Internetu.
Důležitější je otázka, co může prakticky elektronický podpis pro běžný život firem a občanů ve skutečnosti znamenat? Nakolik je pro další rozvoj e-commerce důležitý či je dokonce tím nejdůležitějším prvkem, aby se e-commerce mohlo rozběhnout ve velkém stylu?
Faktem je, že nemálo představitelů komerčních firem během minulých let žehralo, že prodej po Internetu blokuje nedostatečný právní rámec (tedy neautorizované objednávky apod.). Faktem ovšem také je, že dnes je těchto stesků daleko méně, a stejní představitelé mluví o tom, že prodávat CD a knihy je věc jedna a další produkty a služby věc druhá. Mezitím ovšem jiné firmy dokázaly prakticky e-commerce realizovat bez podpory nových zákonných norem, a to jak v B2B, tak v B2C oblasti.
Hlavní teze elektronického podpisu tkví v tom, že orgány státní správy a samosprávy a také některé další státní organizace nemohou bez této specifické zákonné úpravy s občany komunikovat jinak než písemnou formou. Pravda je to jen částečně (ostatně některé projekty v této oblasti to dokazují), větší díl pravdy je ten, že neprojevují velkou ochotu. V tomto případě je elektronický podpis více než čímkoli jiným prostředkem víceméně veřejného tlaku na centrální orgány, aby možnost elektronické komunikace pro občany i firmy zprovoznily. Leč ani existence zákonné normy žádným způsobem nezaručuje rychlost a rozsah praktického využívání na straně státní správy. Takže ani existence prováděcích předpisů umožňující skutečné využívání elektronického podpisu (vůči státní správě!) není ve skutečnosti zárukou ničeho.
Ze strany občana, fyzické osoby, pak do chvíle zpřístupnění služeb ze strany státní správy či komerčních firem elektronický podpis nemá žádnou hodnotu (respektive jeho funkční možnosti mohl využívat již dávno, pokud by k tomu měl důvod). Po jejich zpřístupnění to znamená pohodlnější život pro ty, kterým dělá potíže sestavit kloudný papírový dopis a internetová komunikace je pro ně denním chlebem. Pro ten zbytek, a nutno dodat, že to bude ještě dlouho většina populace, to neznamená vůbec nic.
No a komerční sektor? Elektronický styk se státní správou bude velmi výhodný pro firmy, které již disponují infrastrukturou v podobě podnikových informační systémů, a budou schopné téměř eliminovat papírovou agendu. Pro ty ostatní, a opět je to z hlediska počtu subjektů většina, bude přínos téměř nulový. Navíc v rámci B2B nikdy neexistovala bariéra v podobě neexistence zákonné normy, neboť vztahy mezi firmami bylo a je možné bez problémů řešit v rámci „kamenných“ právních norem. Daleko větším katalyzátorem je většinou tlak dominantních firem v rámci dodavatelsko-odběratelských řetězců, které pro dosažení vlastní efektivity donutily své partnery k elektronické komunikaci.
A ve skutečnosti tato bariéra neexistuje ani v B2C, tedy pro prodej koncovému spotřebiteli. Skutečným problémem je nutnost vysokých investic i provozních nákladů, problémy s některými platebními kanály (nebo spíše neexistence ideálního platebního kanálu) a zejména spotřební chování. Právě posledně jmenované se bude měnit jen velmi pomalu. Na rozdíl od USA totiž nikdy neexistoval u nás, ale ani v Evropě, příliš rozvinutý segment katalogového prodeje, který modelově první internetové e-shopy kopírovaly. Nemluvě o nízké vybavenosti výpočetní technikou a počítačové gramotnosti. Což může být i velký problém pro praktické využívání elektronického podpisu pro běžného uživatele.
Vše výše vyřčené vůbec neznamená, že by elektronický podpis nebyl důležitou a nesmyslnou aktivitou. Velkou roli bude hrát především v dlouhodobém horizontu, a bude umožňovat plnou digitalizaci firem, které jí budou schopné. Ale je velmi falešné zaměňovat jeho vznik za impuls pro rozvoj e-commerce, ba dokonce by se neměl stát ani základním vkladem vlády do podpory rozvoje informační společnosti.
