Půl roku zpět, metalový festival Masters of Rock ve Vizovicích: Vedle mne stojí namakaný chlap v kůži, v hudebním rauši řve spolu s rachotem na pódiu něco jako „kill them all“. Potkat ho v temné uličce, bál bych se – zejména kdyby mne samotného nebylo sto dvacet kilo krásy a elegance. Omylem nakonec málem dostanu pěstí, ruka proletí jenom kousek od mého obličeje. A ten, kdo před chvílí řval „kill them all“, se pokorně omlouvá a ptá se, jestli mi náhodou něco neudělal. Agresivitu si vybil neškodným způsobem a ve skutečnosti snad ani nikoho zabíjet nechce.
Půl hodiny zpět, live feed na Facebooku: Davy mých facebookových přátel se přidávají do skupin protestujících proti čemukoliv – od lhaní v lásce, přes Pavla Béma a jeho aféru OpenCard až po nesmrtelný evergreen, Jiřího Paroubka. Tisíce členů, tisíce výkřiků „jsem proti“. Znám takové, kteří se takhle přidají k deseti výkřikům za den.
U jakékoliv aféry poslední doby neopomenou média zmínit, že na Facebooku vznikla patřičná skupina, mající již n tisíc členů. Místy s potěchou, pokud je zostouzen někdo, kdo se pisateli nelíbí, místy s patřičným mravním pohoršením, jedná-li se zrovna o skupinu typu „cikáni do plynu“.
Většina těchto skupin má hodnotu přesně jednoho kliknutí. Uživatel vyjádřil svůj názor, využil svou svobodu projevu a je spokojen. Reálná aktivita celkem žádná, stejně jako reálná hodnota. Spokojen může být i kritizovaný a zostouzený činitel – z nějakých kliků na Facebooku se nestřílí.
Ostatně, i slavná Paroubkova vajíčková aféra, vydávaná za příklad síly Facebooku v ČR, nezačala na sociálních sítích. Začala, proběhla i skončila aktivitou několika jednotlivců, významných především tím, že vstali od počítače a šli něco udělat v reálném světě.
Často se lze – třeba u americké sekty Amishů nebo české Věry Pohlové – setkat s názorem, že moderní technologie jsou příčinou všeho zla. Myslím si, že technologie nemůže lidi změnit, učinit je lepšími nebo horšími, chytřejšími nebo hloupými. Technologie lidem umožňují, aby snáze mohli být takovými, jakými chtějí být. Internet, mobily, Facebook, to všechno jsou nástroje, které lidé využijí dle svého naturelu.
To může být i odpověď na otázku, proč jsou někde mobily, Twitter či Facebook hybateli revoluce. Horkokrevnější národy si tu revoluci beztak udělají, a technologie jim pomůže ji udělat rychleji, efektivněji. V české kotlině není politický aktivismus příliš populární, ale i nám technologie pomáhá. Místo symbolického remcání v hospodách můžeme symbolicky remcat na Facebooku. Nic to nezmění, vyjde to podstatně levněji a virtuální dav se shání rychleji než ten skutečný.
Počty virtuálních fanoušků toho či onoho není dobré přeceňovat. Skutečná síla a hodnota se měří činy, nikoliv kliknutími. Stejně jako agresivní metal, i velkohubé skupiny na Facebooku poskytují bezpečný způsob, jak se odreagovat, bez nutnosti řešit skutečné následky. Až se za pár desítek let budou naše děti učit v dějepise o ekonomické krizi, politických eskapádách a bankrotech sociálních států, mohou se nás zeptat, co jsme dělali v té době my. A my budeme moci s hrdostí odpovědět: „Stal jsem se na Facebooku členem skupiny, která s tím nesouhlasila.“
