Umělá inteligence mění filmový průmysl rychleji, než si většina z nás uvědomuje. Filip Racek, kreativní ředitel Barletta AI Studia s více než dvaceti lety zkušeností v televizi a reklamě, stojí přímo na rozhraní klasického filmového řemesla a nové éry syntetického obrazu. V rozhovoru pro Lupu se otevřeně zamýšlí nad tím, které profese AI pohltí, které přežijí – a proč dobrá reklama stále nestojí jen pár tisíc korun, i když ji tvoří algoritmy.
„Nemyslím si, že herci přijdou o práci jako takovou, ale možná nebudou muset být tolik na place. Budou scény, u nichž už nebude nutná jejich fyzická přítomnost. Akční scény, které by bylo nebezpečné nebo drahé točit, se budou vytvářet pomocí AI a herci v nich budou jen v datech,“ soudí Racek.
Níže vám nabízíme přepis části podcastového rozhovoru do textu. Podporovatelé Lupa.cz zde mají k dispozici kompletní strojový přepis (využíváme k němu AI služby Whisper a Claude, text je poté redakčně upraven).
Loni v říjnu byl hostem našeho podcastu Ondřej Svoboda, videotvůrce, který při své tvorbě využívá umělou inteligenci. Ptal jsem se ho, zda ještě dokáže poznat, co je výtvorem AI. Tehdy řekl, že to ještě pozná, ale že za pár měsíců to už asi nedokáže. Pár měsíců uběhlo. Jak jste na tom vy?
Zrovna nedávno jsem se nachytal. Kolega mě na internetu upozornil, že šířím falešné video, v němž paní sedí u kávy a pes ji varuje těsně předtím, než ji srazí nákladní auto. Tehdy zrovna frčela Sora, která už zanikla, a která pracovala s velkým množstvím dat. A videa vytvořená na základě velkého množství dat ze sociálních sítí jsou tak dobrá právě proto, že vycházejí z obrovského objemu podobných dat. Čím více dat AI má, tím je lepší. Já už jsem si před půl rokem nebyl jistý, co je reálné. U videí, která nemají jasný záměr a nemusí zobrazovat konkrétní osobu (ta paní nemusí mít přesnou podobu) je AI tak dobrá, že deepfake videa jsou dnes podle mě pro devadesát procent lidí nerozeznatelná.
To není úplně hezké zjištění, ale je to prostě realita. Na začátku jsem vás představil jako člověka, který vede Barletta AI Studio. Vy se ale kolem filmů a médií pohybujete už přes 20 let. Našel jsem, že jste se podílel třeba na brandingu Prima COOL.
Ano, na COOLu jsem byl 16 let, ještě donedávna, než mě smetla AI vlna.
Dokážete zhodnotit vývoj za poslední dvě dekády? Jak moc se obor posunul do doby, než vás podle vašich slov smetla vlna AI?
Vystudoval jsem režii v Písku a dlouho jsem dělal televizní pořady. Vždycky jsem se ale snažil být multioborový, takže jsem se učil i After Effects, postprodukci a Photoshop, protože jsem stále potřeboval vytvářet i vlastní soukromé věci. I kdyby to bylo jen do šuplíku – vlastní fantasy světy, nápady a vizualizace. Režiséři navíc neustále používají prezentace. Pořád někomu ukazujete, jak bude něco vypadat nebo jak by to vypadat mohlo. Dříve to fungovalo tak, že člověk šel na Getty Images, případně zapojil Photoshop a vytvářel vizuály. To řadu režisérů udržovalo v určité technické zdatnosti. Když se pak objevila AI a já viděl první obrázky, říkal jsem si: Co to je? To potřebuji. Pro mě to byl vstup do nového světa.
Další revolucí, která se odehrála ještě před AI, byl nástup digitálních fotoaparátů. Najednou se v reklamním průmyslu, ale i v dramatické tvorbě stalo, že lidé nepotřebovali kamery za statisíce nebo miliony. DSLR video byla velká revoluce. Mladí kluci z FAMU i mimo FAMU najednou začali točit reklamy a fotoaparáty se dostávaly i do velkých seriálů. To byl jeden z milníků. A pak samozřejmě přišly mobilní telefony.
Myslím si, že AI se v něčem podobá právě nástupu mobilních telefonů. Ty také přinesly novou platformu – sociální sítě, které mají všichni v kapse. AI je podle mě něco jako nástup iPhonů nebo chytrých telefonů, ale na steroidech. A stejně jako u telefonů nejde jen o jeden obor. Smartphony byly videokamerou v kapse, telefonem i přístupem k sociálním sítím najednou.
Když jste loni Barletta AI Studio představovali, říkali jste marketingovým jazykem, že bude kombinovat klasické řemeslo s nástroji syntetické tvorby obrazu a zvuku, multimediálních AI modelů a procedurální postprodukce. Zní to dost šroubovaně. Co si pod tím lze představit?
Základní věcí je, že Barletta je úspěšná filmová a seriálová produkce. Jsou to filmaři. Výhoda i nevýhoda AI je, že se k ní může dostat úplně kdokoliv. Čím déle je s námi, tím víc vidíme, že nestačí mít k ní přístup. Pokud člověk nemá filmové uvažování a není zvyklý na určité postupy – jak má vypadat svícení, jak se mají chovat herci, jestli drží charakter – tak výstup nemusí fungovat. Některé věci lidé poznají intuitivně, ale vytváření příběhu a storytelling neumí každý.
Na to, že je AI přístupná skoro každému, je opravdu dobrých videí velmi málo. Nejúspěšnější AI tvůrci jsou často filmaři nebo lidé z médií. Řekl bych třeba z 60 procent, i když přesné číslo se těžko odhaduje. Důvody jsou dva. Zaprvé je to pořád poměrně drahé. Pokud si s tím chcete plnohodnotně hrát, stojí to tisíce měsíčně, a ne každý talentovaný student je ochoten takové peníze dát. Zadruhé tomu musíte rozumět a být součástí oboru, abyste to dokázali někomu nabídnout. Člověku z ulice s nápadem na film nebo reklamu je to bez znalosti systému vlastně také k ničemu.
Proto je tam důraz na filmaře. Na dobrém AI spotu – a dnes už vznikají i miniseriály – nezaniká práce maskérky, kostymérky, kameramana, kamerových úhlů, střihové skladby ani hudby. Pod tím vším je stále skrytý celý filmový štáb. Přidaná hodnota Barletty je v tom, že tohle všechno umíme. Někdy si dokonce zveme lidi z konkrétních profesí, aby k výstupu řekli svůj názor.
Jak hodně bylo rozhodující, že technologie pokročila natolik, že si Barletta řekla: musíme naskočit na tuhle vlnu, aby nám to neujelo…
Myslím, že to byl zásadní moment. Začalo to vypadat zajímavě a použitelně. Barletta předtím dělala hodně reklam, pak se více pustila do seriálů, ale do AI jsme nastoupili v době, kdy bylo jasné, že reklamy mohou být v horizontu měsíců nebo několika málo let v dosavadní podobě mrtvé. A teď to vidíme: objem AI reklamy raketově stoupá a poptávek je čím dál víc.
Sám jste zmínil, že Barletta je primárně produkční firmou. Stojí i za úspěšnými snímky jako je třeba Úsvit nebo za seriálem Dcera národa. Je to prostě klasické filmové řemeslo. Bylo tam nějaké pnutí mezi ním a tím, že přichází někdo, kdo bude dělat umělou inteligenci?
Spolumajitelkou Barletty je Maja (Maja Hamplová je castingová režisérka a filmová producentka, pozn. red.), která má jednu z nejlepších castingových agentur. Právě u castingu a živých herců je obecně ve světě největší tření. Herci, například v Hollywoodu, a jejich odbory se bojí asi nejvíc. Řešíme věci s komerčními televizemi a herci mají velké obavy z AI i z prodeje hlasů.
Barletta ale ví, že k tomu nějakým způsobem dojde, že se tomu nedá vyhnout a že je třeba to řešit a integrovat. Nemyslím si, že herci přijdou o práci jako takovou, ale možná nebudou muset být tolik na place. Budou scény, u nichž už nebude nutná jejich fyzická přítomnost. Akční scény, které by bylo nebezpečné nebo drahé točit, se budou vytvářet pomocí AI a herci v nich budou jen v datech.
Barletta zkrátka viděla, že se tomu nedá vyhnout. I když je to klasická filmová produkce, nechce zaspat ani stát stranou.
Už jste to naznačil, tak pojďme k tomu, které profese může umělá inteligence nahradit a které naopak vzniknou. Zmiňoval jste, že herců se to podle vás až tak nedotkne. Co se tedy v tuto chvíli děje?
Nejprve bych shrnul, v jaké jsme teď fázi. Dnes se s AI dobře dělají reklamy, protože jsou krátké – v řádu sekund nebo desítek sekund. Udržet v nich konzistenci charakteru a prostředí a celé to zabalit, dokončit a odevzdat už je prakticky připravené k použití. Dají se v ní dělat i poměrně slušné VFX, tedy speciální efekty: výbuchy, dronové lety, příšery a podobné věci. Ty už do určité míry adaptoval i Netflix a větší společnosti.
Stále tam ale jsou technická omezení. AI má například malý bitrate, video není ve velkých datech, a když se začne barvit a dál upravovat, začne se trochu rozpadat. Je to ale natolik levnější a zajímavé, že se to řeší a integruje i do velkých filmových produkcí.
VFX operátoři jsou tedy určitým způsobem ohrožení, pokud nezačnou AI sami vytvářet a používat. Podobně matte painteři, tedy lidé, kteří dělali digitální pozadí, například hory v pozadí. Dříve prostředí digitálně retušovali a skládali.
Kromě obrazu se v AI dělá i hudba. Já sám jsem do hudebních archivů už dlouho nesáhl. Do spotu nebo krátkého videa si hudbu složím na míru, buď ze slovního zadání, nebo podle nálady. Podobné je to s voice-overy. Hlasové herce dnes v řadě reklam nahrazujeme nástroji typu ElevenLabs. Myslím, že je v oboru využívá spousta lidí. Hlasy se dají generovat i klonovat, samozřejmě se souhlasem herců.
Dotýká se to i kameramanů a celých filmových štábů. Používám platformu Higgsfield, která se snaží být filmařsky přátelská. Otevřete si její Cinema Studio, vyberete kameru, třeba ARRI, zvolíte objektivy, připravíte rekvizity pod určitými tagy, vložíte digitální casting a máte v zásobě herce, které pak používáte v promptech. Prostředí je už poměrně intuitivní. Filmový štáb je tam zkoncentrovaný. Je tam i AI Director, který radí s pořadím scén, a délka videí se stále prodlužuje.
Teď máme Seedance 2.0, čínský model trénovaný na hollywoodských datech a akčních filmech. Internet proto zaplavily scény, v nichž japonské holčičky bojují s obřími monstry. Proslýchá se, že další generace Seedance bude umět 15 minut. To už budou muset být prompty opravdu propracované, protože to je v podstatě krátký nebo středometrážní film.
Takže už padla hranice, že generátor dokáže vytvořit třeba jen osm až deset sekund trvající záběr?
Teď jsme zhruba na patnácti sekundách, možná i víc. Workflow dnes vypadá tak, že si člověk připraví keyframes, záběry nebo stills – tedy fotky. Má celek, detail a všechno, co by se mělo objevit. V Claude nebo ChatGPT vysvětlí, co z toho chce dostat, a model mu vysype prompt třeba na A4. Ten popíše střihové věci, propojení, VFX, co má vybuchnout, a výstupem je rovnou sestříhané video. Vlastně hotový spot.
Člověk to udělá pětkrát, vezme nejlepší kousky a tím se zrychluje i samotný střih, což ještě donedávna moc nešlo. Od generování obrázků jsme se dostali k tomu, že z modelů padají celé generované sekvence. To je vhodné do reklam, videoklipů i třeba do akčních scén ve filmech. Už nemusíte skládat jednotlivé momenty zvlášť; model vytvoří celou sekvenci.
A další problém, že AI nedrží kontinuitu a každý obraz je jiný, se také zlepšil?
Ano. Dnes už lze definovat digitální herce. Do systému nasypete data, ideálně nafoceného člověka. Může jít o nafoceného reálného člověka nebo o digitálně, respektive AI vytvořeného člověka. Model má k dispozici třeba 20 až 60 obrázků, do kterých si vždy sáhne. Vy pak napíšete, že v tomto záběru je Soňa, a on už ví, jak Soňa vypadá. Kontinuita charakterů je dnes v podstatě bez problémů.
Zmínil jste snímek reálného nebo umělého člověka. Co je lepší – digitální, nebo živý člověk?
Pořád mi nejlépe vychází hybridní přístup. To znamená přijít na plac nebo mít reálná data: nafoceného člověka a nafocenou lokaci. V poměru čas a výstup to vypadá nejlépe a nejrealističtěji. Říkáme tomu hybridní natáčení.
Dělali jsme jeden spot pro určitou značku a stačilo nám materiály nafotit. AI totiž není jen o generování obrázků, je to také silný animační nástroj. Když máte fotku člověka a řeknete modelu, co má říkat, že se má začít vznášet nebo že mu na hlavě vyrostou houby, AI to zvládne. Animaci si obstará dobře. Když ale použijete reálné prostředí než to od AI, výsledek je zatím vždy lepší.
A co LipSync, tedy synchronizace hlasu s tím, jak člověk mluví? To bylo ještě před časem také problémem.
Lipsync je dnes podle mě docela dobrý. Skoro všechny lepší modely už rovnou mluví. Ještě nedávno workflow vypadalo tak, že jste si vygenerovali hlas v ElevenLabs nebo ho někdo namluvil a pak to lipsync model napasoval na ústa. Dnes už modelům rovnou řeknete, že někdo přijde, pozdraví a druhý mu odpoví. Je to organicky mluvící věc. Lipsync už problém není.
Vrátím se ještě jednou k profesím. Bavili jsme se o tom, koho se to může dotknout, případně koho už se to dotýká. Vznikají naopak nové profese?
Samozřejmě prompteři. Zároveň se ale trochu hledá, kdo by to měl vlastně dělat. Jak říkám, často jsou to filmaři. Ukazuje se, že šikovný grafik udělá pěkný výstup, ale nemusí být storyteller. Aby výstupy za něco stály a konkurovaly reálným spotům třeba v reklamě, pořád to není levné. Na LinkedInu je přitom oblíbené téma, kdy se někdo chlubí, že udělal reklamu za 30 dolarů.
Tím se chlubí i velké firmy jako třeba Rohlík, který ohlásil, že ho vánoční reklama stála asi deset tisíc korun.
To ale ve skutečnosti není pravda. Je to jen cena kreditů. Je to stejné, jako kdybyste řekli, že film stál cenu elektřiny nebo pronájmu kamery. Nejdražší jsou samozřejmě lidé, jejich čas a komunikace kolem projektu. Reklama i film jsou z velké části komunikace s televizí, zadavatelem, klientem a dalšími kreativci. Obor stále zůstává o lidech.
U reklam určitě ještě nejsme v situaci, že bychom byli na deseti procentech původních nákladů. Někdy je to třeba 60 procent toho, co by stálo klasické natáčení, což ale i tak jsou pořád statisíce. Představa, že někdo udělá spot za pár tisíc, je mylná.
Na ten rozdíl v nákladech jsem se chtěl právě zeptat. U reklamy to tedy může být třeba šedesát procent?
Ano. Včera jsme byli na setkání v jedné komerční televizi a řešili jsme, co jí můžeme nabídnout. To je teď hlavní téma. AI vypadá velmi nadějně a na krátkých věcech vidíme, že je zajímavá. Ale udělat v AI seriál Ulice by dnes mohlo stát víc peněz než ji natočit. Pokud to má vypadat dobře, pořád to u krátkých úseků stojí statisíce, zejména když jsou v záběru lidé.
Pro televize se dnes proto dají dělat hlavně speciální efekty, konkrétní speciální scény, změny počasí a podobné dílčí věci. Udělat půlhodinový televizní seriál by zatím bylo ještě dost drahé.
Na Higgsfieldu je ale dobře vidět, v jaké jsme fázi. Vytvořili platformu pro AI seriály, které podle mě z velké části produkují oni sami, protože mají zdarma vlastní kredity a kolem sebe tvůrce i kreativní spolupracovníky. Jsou to dvou až pětiminutové věci, většinou superakční monstra a ukázky, velmi efektní. V něčem je to nefilmařské, protože to nejsou klasické filmy, spíše exhibice toho, co všechno technologie dokáže. Ale už vidíme seriály, u nichž poznáte, že jsou z AI, a přesto jsou zábavné a koukatelné, takže to nevadí.
Když se ještě vrátím k vaší úplně první otázce, kdo to pozná, že je nějaké video vytvořené AI, tak u krátkých videí ve stylu bezpečnostní kamery se to nepozná. Když se ale někdo snaží dosáhnout konkrétních věcí, ať už v reklamě, nebo v miniseriálech, stále to z toho trochu leze. Čím konkrétnější výsledek chcete, tím víc tím narušujete realističnost.
S čím za vámi nyní klienti přicházejí. Chtějí cíleně AI, protože si myslí, že to bude levnější? Zní zadání třeba: Udělejte mi reklamu s pomocí umělé inteligence?
V podstatě ano. Zadání je ale spíše: Spočítejte nám, kolik by to stálo. Našim prvním krokem je proto vždy test. Nevíme totiž, jestli jejich koncepty budou fungovat. Lidé si často myslí, že AI umí cokoliv. Někdo přijde s představou, že jablko propadne košem, spadne do lahvičky, promění se v džus – a my nevíme, jak to bude vypadat. Jestli dobře, nebo špatně. Někdy se to povede na jeden prompt, jindy to může trvat týdny a nakonec to selže.
Proto je první krok: pojďme to vyzkoušet. Teprve pak se naceňuje, zda je jednodušší to natočit, nebo vytvořit pomocí AI. Pro mnoho klientů je i přes omezení třiceti nebo čtyřiceti procentní úspora dostatečně zajímavá. Vědí, že jim to doručí sdělení, i když dvanáctileté děti řeknou: Fuj, to je AI. Pro jejich cílovou skupinu to často nehraje roli.
U reklamy klienti a agentury nejvíc dbají na konkrétní věci. Jsou tam loga, která se rozpadají a musí se retušovat tradičními cestami. Jsou tam konkrétní úhly, pohyby kamer a každé mrknutí, které chtějí mít pod kontrolou. Najednou může jeden frame trvat déle než vytvoření videa pro vlastní zábavu. Snaha dodržet konkrétní zadání může projekt dotlačit k tomu, že je nakonec stejně drahý jako klasické natáčení.
Mimochodem mě stále překvapuje, že jedním z prvních reklamních spotů vytvořených s pomocí umělé inteligence byl spot na srovnávač pojištění, ve kterém hraje roli opice nebo gorila. A ten spot pořád běží, i když vznikl před rokem a půl a je vidět, že není dokonalý.
Přesně. Na cílovou skupinu to funguje. Všem je vlastně jedno, že jde o AI. Pro někoho je to naopak benefit nebo zajímavost. Hypercitlivá mi na to přijde generace Z a mladší. Když to poznají, dost to hejtí. Zároveň platí, že s přibývajícím věkem mají lidé tendenci AI obsah nepoznat.
Zmiňoval jste požadavky od klientů. Nechci slyšet konkrétní jména, spíš mě zajímá, s čím jste se setkali. Co tedy přesně lidé chtěli a mysleli si, že to půjde udělat pomocí AI?
Často jsou to například vznášející se hromady produktů. To je zrádné. Máte spoustu produktů s konkrétními logy a nápisy. Čím víc jich je třeba v regálech supermarketu nebo obchodu, tím víc se výstup rozpadá. To je nekonečný problém a tvoří velkou část případů, možná polovinu.
Když to vezmu z druhé strany, nejjednodušší je udělat pěkný portrét člověka, který mluví, běží nebo něco dělá. Všechno ostatní se začíná kazit. Čím víc přibývá věcí, tím víc problémů vzniká. Problém je i hodně lidí v záběru. Když se podíváte na pěkné masové scény v dnešních AI akčních věcech a zaměříte se dozadu, lidé se tam rozpadají a obraz se bortí s tím, jak přibývá počet prvků.
Už jsme narazili i na to, že herci řeší, jak zabránit zneužití své tváře. Jak se s tím pracuje v České republice, respektive v Barlettě? A je rozdíl oproti Spojeným státům, kde jsou v tom asi nejdál?
U nás si v televizích zatím nikdo netroufl udělat v dramatické tvorbě plně AI člověka.
A v reklamách také ne?
Tam už v určité podobě ano. Měli jsme ambasadora určité značky, kterého jsme si nafotili a mohli jsme ho použít. Byl to zaplacený člověk. Myslím, že lidé s tím nebudou mít problém, když zjistí, že dostanou peníze a nemusí ani přijít na plac.
V televizích se dělají takzvané identy, tedy krátké předěly s tvářemi, které se podívají zleva doprava, přijede logo a podobně. To by dnes šlo dělat naprosto perfektně. Cena těchto identů se vždy pohybovala v milionech, protože šlo o velké reklamní natáčení, velká studia a velký štáb. Dnes by stačilo vzít data ze seriálů, která ti lidé mají, nebo si je natočit a vytvořit to. Jenže velké české hvězdy s tím často mají problém, protože se bojí, a manažeři se s nimi nechtějí hádat. Proto se to zatím neděje.
Přitom by tam mohly být milionové úspory a výstupy by mohly být velmi pěkné. Kvůli obavám herců, dramaturgů a vedení televizí se k tomu ale zatím nepřistupuje.
To, co teď konkrétně řešíme pro určitou televizi, by byl žánrový seriál v situaci, kterou nemohu prozradit. Využilo by se v něm VFX: vytvořily by se lokace a situace, které by jinak stály miliony. Například prostředí, do kterého se vnoří herci a které se nemusí stavět. Tam samozřejmě některé profese odpadnou, protože se prostředí vytvoří uměle.
Napadá mě třeba retro nebo dokumentární formát.
Přesně. Návraty do minulosti, do budoucnosti, postapokalyptické světy, velké záběry měst. Kamarád z Primy, Vašek Křejčí, se teď proslavil postapokalyptickými záběry Prahy. To je poměrně jednoduše řešitelná věc a pro filmový průmysl znamená úsporu milionů. Pro kreativce je to zároveň odpoutání od limitů, možnost se víc odvázat.
Tohle český filmový a seriálový průmysl čeká: produkce a televize si uvědomí, že se mohou odvázat. Seriály se najednou mohou odehrávat v minulosti i v budoucnosti a zmizí limity, které si donedávna mohly dovolit jen zahraniční produkce typu Netflixu. Přitom může dál existovat tradiční natáčení, herci i hvězdy, jen padnou některá omezení.
Právě na to jsem se chtěl zeptat. Česká produkce vždy bojovala s omezenými zdroji a umělá inteligence jí dává šanci se trochu rozmáchnout.
Ano, to přichází. Jsme ale na rozhraní. Začíná to vypadat velmi zajímavě, ale na videích se stále pozná, když se snaží být konkrétní a nejde o plně AI obsah. Ředitelé a televize jsou proto nervózní: už bychom měli něco dělat, ještě to není úplně ono, ale každým měsícem může být. A nesmí nás předběhnout konkurence.
Je to blízko, ale ještě to není připravené pro velké každodenní seriálové věci. Televize se na to samozřejmě připravují, vznikají AI oddělení a podobně.
Neprobrali jsme ještě jednu věc. Mluví se o tom v souvislosti s úvahami na úrovni Evropské unie: teze, že by se vše, co vzniká pomocí umělé inteligence, mělo nějak označovat. Je to reálné?
Myslím si, že příliš ne, respektive že to bude složité. Ve filmové postprodukci se AI používá už roky. Odstraňují se pozadí, trackují se herci a neurální sítě se tam využívaly dlouho před nástupem dnešní generativní AI. Vlastně každý hollywoodský film by už před příchodem AI musel takové označení mít.
Dnes AI používají i scenáristé, redaktoři a další profese – ke zkracování textů, vylepšování e-mailů a podobně. Kde bude hranice, kdy do něčeho AI ještě zasáhla, nebo nezasáhla? Chápu označování plně AI videí. Ale co když video vznikne z fotografie, kterou AI rozpohybuje? Nejsem si jistý.
Aktivně se to ale řeší. Barletta je do toho také zapojená, komunikuje se s Českou televizí, která na to má speciální nové oddělení. Řeší se to i na evropské půdě – jak se k tomu budeme stavět.
Minimálně u reklam by to nemuselo až tak vadit, ne?
Přesně. U reklam je asi jedno, jestli vznikly 3D animací, 2D animací nebo je rozpohybovala AI. Problém je, pokud se tváří jako testimoniál – například když nějaký zubař vypráví o výrobku a jeho osobnost má sloužit jako důkaz, že je to dobře. Tam bych hranici viděl.
Zajímavé je, že zrovna čínský prezident přišel s tím, že by veškerý AI obsah na sítích měl být označovaný.
Tím jste mi nahrál na ještě jednu otázku. Bavili jsme se o Soře, která už zanikla. Nevím přesně z jakého důvodu, možná budete vědět víc. Není ale riziko u čínských generátorů, které jste zmiňoval, že – jak se občas říká – čínské aplikace stahují nebo zneužívají data a pak s nimi dál pracují?
Rizika tam samozřejmě jsou. A k označování ještě jedna věc: určitě by se mělo označovat ve zpravodajství a u postů, které si kladou za cíl popisovat nebo řešit realitu. Pokud má obsah někoho ovlivnit ve světonázoru, tam by podle mě hranice být měla.
Sora dělala skvěle právě virální videa, ale tvářila se jako zvláštní sociální síť, všude tlačila své logo a plná verze stála asi 200 dolarů. Myslím, že na to narazila. Zároveň do ní nešlo příliš vkládat vlastní věci. Šel tam vložit Einstein, Sam Altman a pár dalších osobností. Byla špatně využitelná. I když šlo o jeden z nejrealističtějších modelů, sama si nastavila zvláštní omezení a vysokou cenu, takže se vlastně zabila sama. Ale odbočil jsem.
Ptal jsem se na riziko zneužití dat, pokud filmaři začnou více využívat levnější čínské modely.
Čínské modely jsou dnes vlastně nejlepší. Kling ani Seedance podle mě nemají evropskou konkurenci. Samozřejmě nevíme přesně, co se s daty na čínských serverech děje. Tušíme, že naši práci používají k tomu, aby trénovali své modely.
Pak existuje varianta lokálních instalací umělé inteligence, ale ty bohužel nejsou tak dobré jako modely trénované na obřích datech.
Na závěr si dovolím hodně populární otázku, kterou respondenti mívají rádi: co bude dál? Co bude za rok? Dá se to vůbec predikovat?
To by mě také zajímalo. Víme, že skoky jsou exponenciální. Nejde to lineárně. Ještě před třemi lety jsme se dohadovali, kdy to bude vypadat realisticky. Někteří tvrdili, že za deset let, a dnes už krátká videa realisticky vypadají.
Myslím si, že třeba za dva roky budou existovat velmi pěkné dvacetiminutové plně AI seriály. V obecné tvorbě přijde boom. Nemyslím si ale, že by to hned nahradilo Ordinaci v růžové zahradě jako full AI formát. Spíše bude AI infiltrovaná v audiovizi třeba z 30 nebo 40 procent.
Odhaduje se to ale velmi těžko. Jsou tu geopolitické faktory a také rizika samotné AI, o kterých mluvil Hawking a další velcí myslitelé. Podle nich je to jeden z pravděpodobných způsobů zániku lidstva. Může se tedy něco pokazit a modely se třeba budou muset vypínat. To nevíme.
Celý obsah je dostupný pouze našim podporovatelům
Můžete se jím stát i vy. Získáte tak nejen přístup k přepisům všech našich podcastů, ale také Lupu bez bannerů, newsletter o zákulisí českého internetu a další výhody.
ČLÁNKY DO MAILU