Hlavní navigace

Internet ze zásuvky 230 V?

8. 9. 2003
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Co by mohl obnášet budoucí "Internet ze zásuvky" od Českých radiokomunikací, který minulý týden avizovali na Mobil.cz? Určitě ne to, že by náhle z každé zásuvky 230 V po celé České republice kromě proudu tekl také Internet. Spíše půjde o řešení, které dokáže "hustě" pokrýt určité lokality s větší koncentrací potenciálních uživatelů, například sídliště.

Minulý týden se na serveru Mobil.cz objevila zajímavá zpráva o tom, že České radiokomunikace budou nabízet Internet přes elektrické vedení„. Mnoho čtenářů asi zaplesalo radostí, že se konečně dočkají nějaké další zajímavé – a snad i masově dostupné a cenově přijatelné – alternativy kdekoli v České republice. Jak by ne, když vývoj kolem ADSL přináší jen samá zklamání (omezená dostupnost, vysoké ceny a teď ještě zavádění objemových limitů a destruktivní agregace), paušál na dial-upu je v nedohlednu a pouze odkudsi z hlubin zapomnění se na denní světlo vynořuje "novinka“ v podobě ISDN AO/DI.

Pozorný čtenář zmíněného článku jistě pochopil, že nepůjde o plošné pokrytí, ale jen o řešení dostupnosti Internetu v některých konkrétních lokalitách. V jakých lokalitách, v jakém rozsahu, kde atd. – to již souvisí s tím, že „Internet přes elektrické vedení“ může znamenat dvě různé věci, resp. řešit dva různé problémy:

  • problém překlenutí poslední míle
  • problém překlenutí „posledního metru“

V čem je rozdíl? V případě překlenutí poslední míle jde o to, jak propojit místo, kde se vyskytuje zákazník, s nejbližším místem, kde své služby nabízí ten poskytovatel (internetových) služeb, kterého si zákazník vybral. V praxi může jít například o propojení z jednoho konce města na druhý konec, nebo i do sousedního města apod. Vzdálenosti se zde měří typicky na kilometry.

Překlenutí posledního metru

Termín „poslední metr“, resp. „překonání posledního metru“, je novotvarem, který ale docela dobře vystihuje jiný problém: jakmile je připojení „dovedeno“ až do lokality, kde se zákazník nachází, pomocí řešení, jež „překonává poslední míli“, může být zapotřebí toto připojení ještě rozvést „o malý kus“ (o pár metrů) dál, k místu, kde se nachází zákazníkovo vybavení (směrovač, počítač apod.). Příkladem může být bezdrátové připojení, které překonává poslední míli vzduchem a je zakončeno vhodnou anténou. Z té pak vede „kus drátu“, který překonává zbývajících několik metrů až k zařízení, patřícímu uživateli.

Za zmínku jistě stojí i situace, která by mohla být do budoucna i dosti častá: „překlenutí poslední míle“ je společné pro více koncových uživatelů a k nim je pak rozvedeno v rámci „překlenutí posledního metru“. Asi nejnázornějším přirovnáním může být klasická společná televizní anténa v družstevních domech – vybavená jedním anténním systémem na střeše, zesilovači a rozvody, které vedou do jednotlivých bytů. Dnešní kabelovou televizi si pak lze představit (s jistým zjednodušením) jako takovou variantu společné antény, jež ponechává rozvody v bytech na místě a pouze místo antény na střeše přivádí signál do domu pomocí (jednoho) kabelu.

Co řeší „data po silovém vedení“?

Zpět ale k meritu věci. Po takto obsáhlém úvodu jistě už tušíte, o co v tomto článku jde: o zdůraznění toho, že možnost přenosu dat po napájecím (silovém) vedení, využitá pro potřeby přístupu k Internetu, může řešit oba výše vymezené problémy. Největší očekávání uživatelů se zřejmě soustřeďují na to první z nich, ale dnešní realita se spíše týká té druhé. Případně jakéhosi hybridu mezi nimi.

Historicky se snahy přenášet data po napájecích (silových) vedení skutečně týkaly především problému překlenutí poslední míle. Konkrétně se řešil „rozvod dat“ od posledního transformátoru (z vyššího napětí na 230 V) po elektroměry na vstupu do jednotlivých objektů, bytů, kanceláří atd. Poskytovateli internetových služeb (ISP) by pak stačilo přivést svou přípojku ke zmíněnému transformátoru, a tím by dosáhl „pokrytí“ celé lokality napojené na příslušný transformátor. O „posledním metru“ se nejčastěji předpokládalo, že bude řešen klasickým způsobem, tj. například koaxiálními rozvody v rámci bytu, učebny apod.

V pokusech o takovéto řešení, pro které se záhy vžilo obecně označení PowerLine Communications (PLC), se angažovaly jak technologické firmy, tak i společnosti zabývající se rozvodem elektrické energie. Uskutečnila se celá řada pilotních projektů, z nichž nejznámější je asi společný pilot Nortelu a britské Unitied Utilities s názvem Nor.Web. Probíhal v Manchesteru, testovala se technologie Digital PowerLine Nortelu a v červenci roku 1999 byl celý ambiciózní projekt „odpískán“. Podobně dopadla většina ostatních pokusů. Proč?

Soudě podle dostupných informací to nebylo ani tak proto, že by to po technické stránce „nešlo“. Principiálně to jistě jde. Problém je spíše v tom, kolik to stojí, jak obtížné je to nasadit a jaké další problémy jsou s tím spojeny. Významnou roli jistě sehrál i fakt, že elektrorozvodné soustavy se v jednotlivých zemích liší natolik, že řešení uzpůsobené pro jednu konkrétní zemi nelze jen tak nasadit v jiné zemi, resp. zemích.

Domácí síťování

Výsledky výzkumu zaměřeného na přenos dat po silových vedení naštěstí ani s ukončením největších pilotních projektů nepřišly nazmar. Zhruba kolem roku 2000 se totiž začínají objevovat nejrůznější řešení, dokonce již v podobě „krabicových produktů“, které umožňují přenášet data po napájecích (silových) rozvodech. Navíc rychlostmi, které nejsou nijak nezajímavé – v jednotkách, až dokonce desítkách megabitů. Má to ale jeden drobný háček: jde o řešení určená pro použití až „za elektroměrem“, tedy v rámci bytu, kanceláře, školy atd. Typické využití je pro vybudování domácí sítě LAN, a zde tedy jde o přímou konkurenci domácím rozvodům „drátového“ Ethernetu či dnešnímu bezdrátovému WiFi.

Podrobněji si o této kategorii produktů může přečíst např. v mé reportáži z CeBITu 2001, kde se produkty tohoto typu objevily skutečně v „krabicovém“ provedení. Dnes je běžně koupíte i v České republice (viz např. zde).

Z pohledu naší klasifikace jde jednoznačně o řešení problému „posledního metru“. O rozvoj příslušné technologie se dnes starají i různé formy sdružení výrobců, výzkumných organizací a dalších zainteresovaných subjektů. Známá je např. HomePLug Powerline Aliance.

RWE PowerNet

Jedním z mála projektů přenosu dat po napájecím (silovém) vedení, které se kdy podařilo dotáhnout až do stádia komerčního nasazení, je projekt PowerNet německé společnosti RWE, založený na technologii od firmy ASCOM. Nabízí připojení k Internetu, rozvedené až do domácností, rychlostí 2 Mbit/s.

Podrobněji se o něm můžete dočíst např. zde (cenové podmínky) nebo zde (po technické stránce).

Technické řešení použité RWE je z pohledu výše uvedené klasifikace zajímavým hybridem mezi „poslední mílí“ a „posledním metrem“. Pokrývá „poslední metr“, tj. řeší rozvody až do bytů, a ještě mu zbývá určitá vzdálenost „vně domu“ na překlenutí alespoň části poslední míle po rozvodech nízkého napětí (230 V) – cca 300 metrů. Co to v praxi znamená?

To, že poskytovateli internetových služeb stačí přivést jeho přípojku do vzdálenosti cca 300 metrů (maximálně) od nějakého objektu (domu). Pokud jsou na stejný nízkonapěťový napájecí rozvod připojeny také další objekty (do vzdálenosti 300 metrů), mohou být ze stejné přípojky „obslouženy“ také.

Co by mohly nabídnout České radiokomunikace?

Jak by tedy mohla vypadat budoucí služba Českých radiokomunikací, o které se zmiňuje článek na Mobil.cz?

Zmínka o tom, že „konektivita je přivedena anténou na střeše“, jasně naznačuje, že klasická poslední míle přístupu k Internetu zde bude řešena bezdrátově (což je ostatně silná zbraň Českých radiokomunikací). To má ihned významné důsledky – například možnost implementace jen tam, kde mají České radiokomunikace příslušné pokrytí (na přímou viditelnost od vysílače atd.).

Pokud by se přitom jednalo o nasazení stejného technologického řešení jako u RWE a jejího PowerNetu, pak by to znamenalo, že v rámci budovy by až do jednotlivých bytů či kanceláří byly rozvody řešeny po napájecích rozvodech (tj. nemusely by se budovat nové drátové rozvody, případně řešit rozvody uvnitř budov bezdrátově, například na bázi WiFi).

Pokud by se v dostatečné blízkosti takto „zasíťovaného“ objektu (do oněch cca 300 metrů) nacházely další objekty, mohly by být v rámci jedné bezdrátové přípojky (řešící poslední míli) připojeny k Internetu také.

BRAND24

V úvahu samozřejmě připadá i to, že nebude použita technologie obdobná tomu, co nasadila RWE v rámci svého projektu PowerNet, ale nějaké jiné řešení „až za elektroměrem“, nejspíše typu „HomePlug“ (domácí síťování). Pak by rozvody od bezdrátové přípojky na střeše domu až do jednotlivých bytů zřejmě byly řešeny vhodnými drátovými rozvody.

V každém případě se samozřejmě nejedná o službu, která by po svém spuštění dosáhla toho, že z každé zásuvky kdekoli v České republice „poteče“ kromě napájecího napětí 230 V také dvoumegabitový Internet. To bohužel ne. Principiálně si budoucí službu lze představit jako obdobu toho, když se skupina obyvatel nějakého domu domluví, pořídí si společnou bezdrátovou přípojku, a tu si pak sama po domě rozvede, již ve vlastní režii. Tady to bude dělat ve své režii operátor, rozvody po domě bude řešit jinou technologií, nejspíše nabídne vyšší kvalitu a další parametry, a eventuelně dokáže takto „pokrýt“ i některé sousední budovy, např. na sídlišti.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).