Komutované připojení (dial-up):
Zde představuje největší úskalí počet portů, na které se mohou uživatelé připojit. Obsazovací tón je něco, co komutant (uživatel komutovaného přístupu) velice nerad slyší. Tento problém lze zmenšit tím, že se budete orientovat na oba dva segmenty trhu (například rozdílnými tarify připojení). Přes den Vám vytíží porty firmy a odpoledne a večer domácí uživatelé. Nepříjemným externím vlivem jsou zde koncové tarify telefonního operátora. Díky skokům v tarifech se budou tvořit vlny v časech, kdy je připojení levnější. Naštěstí to není případ komerčních firem, které se připojují v době špičky.
Druhým problémem je tzv. problém 56 K, kdy pro přístup na rychlosti 56 Kbps potřebujete digitální technologii (E1 nebo ISDN PRI) a s tím související modemovou centrálu (více o nich v dalších částech seriálu). Konečný efekt však není příliš velký (kromě marketingového) – síť SPT Telecom není v tomto ohledu zrovna vzorem kvality a implementace tarifu I99, případně I2K spojení ještě zhoršuje. Tudíž není potřeba dedikovat další kapacitu v případě nahrazení analogových modemů digitálními.
Při připojení modemové centrály pomocí ISDN PRI technologie narážíme na třetí problém. Tím je, že se jen obtížně dá rozlišit, zda je příchozí volání ISDN nebo klasický analog. Díky tomu, že pro připojení klienta analogovou technologií potřebujete ještě modem (i když v modemovém poli), pro příchozí ISDN volání jej nepotřebujete. Připojení zákazníků pomocí ISDN je tak de-facto levnější než klasických komutantů. Většina ISP v ČR to řešila sjednocením ceny za analogový a ISDN dial-up.
Normální komutant nemá žádné velké nároky na připojení a díky tomu, že pracuje nespojitě (natáhni stránku – dlouho na ní koukej a natáhni další) není problém prodat 8 portů za linkou o kapacitě 64 Kbps, která by měla stačit maximálně jednomu.
Pevné připojení s dedikovanou kapacitou:
Toto připojení si většinou kupují firmy s tím, že ho budou kontinuálně využívat. Největší problém je zde v lince k další úrovni ISP a případně dál. Není výjimkou, že nakoupíte konektivitu od někoho, kdo má meziměstský spoj o kapacitě megabitů v rámci okresu či kraje, ale do Prahy, či zahraničí mu vede 128 Kbps. Můžete se sice vymlouvat na kapacitu datového spoje poskytovatele linky, ale to nezabírá.
Zajímavý efekt u analogových přípojek (linky do 33,6 Kbps) lze vypozorovat nastavením rychlosti portu a MTU. Nastavení portu 115200 a MTU na 296 se může v závislosti na datech lišit až o řády od 38 400 a MTU 1500 – jak jinak, samozřejmě v rychlosti čerpání dat.
Pevné připojení sdílenou kapacitou:
Je obvyklé v „širokopásmových“ sítích. Ať jde již o kabelové TV nebo metropolitní bezdrátové sítě, snažíte se zákazníkovi „cosi“ garantovat s vírou, že tomu tak skutečně bude. Ovšem díky sdílenosti fyzického média je to velice obtížné a fungování rodiny protokolů TCP/IP tomu také nepomáhá.
Určitou výhodou je, že přenosová kapacita je obtížně měřitelná a díky tomu se zákazník spoléhá především na svůj dojem. Proto je extrémně vhodné přiblížit očekávaná data co nejblíže zákazníkovi. V případě, že jste regionální poskytovatel, nalákejte k sobě co nejvíce lokálního obsahu, případně zvažte nasazení nějakého transparentního proxy mechanismu.
Naopak nevýhodou je nezbytnost sledovat vytížení jednotlivých segmentů k určení potencionálních zahlcovačů pásma. Vhodně nastavený Linux či Windows NT dokáže totálně ucpat celou topologii až do úrovně síťového připojení (i v případě 10 Mbps média). Je proto vhodné buď soustavně nebo alespoň namátkově sledovat velikost objemu dat generovaných jednotlivými přípojkami. Jistě se dočkáte překvapení.
Starší, související články:
ČLÁNKY DO MAILU