Jak si malý Ondra nevyblogoval kolo

Ilustrace: Nenad Vitas

Žil byl (a samozřejmě dále žije a je) jeden sociální vědec, který má jako předmět svého zkoumání Internet. Zajímají ho moderní technologie, které umožňují silnější zapojení uživatelů, tedy různé formy P2P, „skupinového“ IM, Webu 2.0 a podobné hračky. Moc se v názoru na ně neshodneme, protože onen vědec tvrdí, že Internet má obrovský potenciál s přesahem do politiky a do veřejného života. Jinak řečeno, že správně napsaný a čtený příspěvek prominentního blogera může odvolat vládu.

Stala se mu ošklivá věc. Moc ošklivá. Ani se mi s ní nechce vytahovat před čtenáři Lupy, ale protože každou herdu do zad blogooptimisty považuji za hodnou potlesku, nemohu jinak. Pan vědec má ženu a dvě děti. Staršímu, Ondrovi, bylo druhý den července krásných šestnáct let. Výročí hodné to významného daru.

Ondra si moc přál nové kolo. Rodiče to věděli už od Vánoc a s dárkem víceméně počítali. Jejich názory se s názorem synátora rozcházely v bodě, jaký konkrétní typ a model velocipédu zvolit. Rodiče, z nichž ani jeden nesportuje, si s pojmem (horské) kolo spojují představu předmětu, který se kupuje v supermarketu a stojí od dvou tisíc korun za základní laciný kus po osm za přepychový model.

Svého synátora by samozřejmě žádnou lacinou hračkou neurazili, a tak počítali s darem při vrchním konci uvažovaného cenového spektra. Jejich sportovně založený synátor měl ovšem o daru naprosto jasnou představu nekorespondující s cenovou rozvahou a možnostmi rodičů. Byl si toho samozřejmě vědom a celé měsíce předem v pravidelných intervalech, které si dokonce zapisoval, rodiče informoval o potřebnosti daru, a pozvolna konkretizoval výběr.

Na podporu své myšlenky stotisícového stroje, pravého partnera mladého muže, dokonce založil blog. Od ledna jej pravidelně aktualizoval. V úvodu psal o tom, jak moc touží po kole, rozváděl jeho jednotlivé díly a jejich důležité vlastnosti. Ale nejen to. Velmi živě a naturalisticky popisoval, jak přesvědčuje rodiče o tom, aby mu jeho vysněné kolo koupili a dokonce založil online petici.

Jeho deníček se nikdy do top 10 ani do top 100 nedostal. To ale neznamená, že by neměl čtenáře. Spolužáci, kamarádi, kluci s ulice se sem tam podívali, a protože Ondra webu rozumí a umí ho dělat, tak občas nechali pochvalný komentář nebo podepsali petici. Dalo by se říct, že se okolo deníčku Ondra chce Kelly’s rozrostla nevelká, ale fungující “komunita” uživatelů, kteří mu ten stroj prostě přáli.

Jediné, co měl Ondrův stav společného s radostí, byly slzy ve tváři. Skoro dospělý klučina bulel jako malé dítě. „Jo, jo, je to pěkné kolo, ale já jsem chtěl to svoje. To všechno, to nic?“ Tatínek zvyklý hledat skryté významy položil otázku, co Ondra myslel tím vším. „No ta podpora! Víš, kolik lidí hlasovalo, abyste mi ho koupili!“ Tady se nedorozumění stalo zajímavým tématem k hovoru a zákonitě padla otázka kde. Ondra neváhal a ukázal blog.

Stát se to komukoliv jinému, „nafasoval“ by synátor buď výsměch, nebo poučný záhlavec. Protože vědci se dětem nesmějí a hlavně je nebijí, nepřišlo nic z toho. Ale taťulda jinak zkoumající fenomény moderního Internetu seděl do noci nad už lokální kopií čerstvě zrušeného blogu a pročítal si, co všechno tam jeho nezvedený potomek napsal, jak mazaně a po kapkách dával najevo, co přesně chce a jak v každém náznaku rodičů viděl krok na své cestě ke stotisícovému cíli. Ani petici neváhal vytvořit a kladné komentáře sbíral. A přece nic!

Panu kolegovi to přeji, neboť má konečně důvod zapřemýšlet o tom, jak je to s „vážností“ ať už prominentních, nebo neprominentních blogerů doopravdy, a s tím, jak se jejich „myšlenky“ odrazí v reálném světě. A vám tento příběh dávám se stejnou intencí.

P.S. Zmíněný blog již neexistuje a pan vědec byl pro udržení své nepopiratelné osobní i profesní cti anonymizován. Pokud chcete hledat, hledejte. Na Internetu jsou služby, které umí zvrátit čas.