Hlavní navigace

Jak udržet při životě a financovat média veřejné služby a jak je přitom nezabít

Autor: Wikimedia
Štěpán Kotrba

KOMENTÁŘ – V říjnu proběhl v Parlamentu seminář věnovaný financování a budoucnosti médií veřejné služby. Jeho defétistický podtitul zněl …a jak je udržet při životě.

Doba čtení: 8 minut

Pořádajícím byla Masarykova demokratická akademie, poslanci ČSSD a ministr kultury Antonín Staněk. Přítomní byli jak ředitel České televize Petr Dvořák, tak ředitel Českého rozhlasu René Zavoral

Jelikož to byl seminář, který se dal nazvat základním vzděláváním pro starší a pokročilé (poslance), řeč se poměrně všeobecně týkala technologického pokroku (vysílání v multiplexech DVB-T2 a T-DAB+ – poslanci většinou nerozumí odborným termínům), provozní a finanční nezávislosti institucí veřejné služby. Ministr se po chvilce nezdvořile zvedl a odešel, poslanci čučeli a snad se snažili i porozumět.

Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Ani zestátňovat, ani privatizovat

Všichni přítomní, kteří se obětovali diskutovat, se shodli, že média veřejné služby se nebudou ani zestátňovat, ani privatizovat. To je i závazek vládního prohlášení. Ne tak jasná shoda panovala nad otázkou nezávislosti a současné kontroly dodržování Kodexu.

Média veřejné služby, která jsou dostatečně respektovaná a dostatečně vnitřně silná, jsou schopna čelit atakům, pokud v jejich řadách fungují lidé, kteří mají vnitřní novinářskou integritu a kteří vědí, že kolem nich je postavená jakási obranná zeď, která jim tu politickou nezávislost zajišťuje, tvrdil sebevědomě Dvořák. 

Ředitel České televize Petr Dvořák na poslaneckém semináři.

Já bych na jeho místě tak sebevědomý nebyl. Česká televize má v kvalitě plnění veřejné služby co dohánět. Zejména ve zpravodajství, v aktuální publicistice a politickém dokumentu. Václav Moravec nám každou neděli ukazuje, jak se to dělat nemá.

Obrannou zdí veřejné služby před zpochybňujícími ataky může být totiž pouze společenská smlouva s diváky v podobě Kodexu, který média veřejné služby musí dodržovat, jejich nezávislé Rady vymáhat a parlament kontrolovat ono vymáhání. 

Termíny jako objektivita zpravodajství či (politická i tematická) vyváženost publicistiky nesmí být nikým, tím méně zaměstnanci či ředitelem, zpochybňovány a vysmívány. To je základ legitimity i loajality vůči státu a jeho občanům, kteří média veřejné služby platí. Opak končí státním převratem či vypálenou budovou televize.

Mnohaletý dluh v oblasti mediální legislativy

Nicméně se přítomní shodli, že je třeba otevřít změnu zákonů. Poslanci mají v oblasti mediální legislativy mnohaletý dluh. Kostry stávajících zákonů o médiích veřejné služby byly navrhovány v letech 1990–1991, od té doby mnohokráte novelizovány. 

Protože se jedná o veřejné, a nikoliv soukromé instituce, mohou činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. Současná doba ale přináší změť technologických změn a legislativa je nezvládá mnohdy ani pojmenovat, natožpak integrovat. 

Vzhledem k tomu, že elektronické sdělovací prostředky veřejné služby jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů informací a jako jediné nezpoplatněně dostupné všem občanům, staví je Evropská unie i Rada Evropy jako klíčové pro pluralitu, sociální soudržnost, podporu základních svobod a fungování demokracie.

Veřejnoprávní vysílací společnosti mají také úlohu průkopníků tím, že podporují a využívají technologický pokrok s cílem nabízet svůj obsah veřejnosti prostřednictvím inovativních médií a technik distribuce. V novém mediálním prostředí hrají stále důležitější roli poskytovatelé telekomunikačních či internetových služeb a vyhledávače.

Tradiční hranice v oblasti sdělovacích prostředků nelze v současném  „internetovém“ mediálním prostředí nadále udržet, protože tradiční sdělovací prostředky nemohou přežít, aniž by rozšířily svou činnost na nové platformy (např. služby SMS, internetové stránky, video- a audioslužby, aplikace pro smartphony, vysílání v internetovém prostředí a hybridní vysílání, individualizované a skládané až v přijímači). 

To vše vyžaduje být neustále na špici pokroku a hledat optimální mix nástrojů na přenos obsahu k divákům a posluchačům. To vše vyžaduje mít na to prostředky a zákonné zmocnění.

Konkrétní kroky jsou známé

V oblasti televizního vysílání je třeba umožnit novelizací § 3 zákona o České televizi oddělení obsahu vysílaného v síti DVB-T2 od nabídky obsahů na internetu či v budoucím multimediálním segmentu mobilní sítě čtvrté až páté generace. 

Segmentaci a specializaci vysílání se musí přizpůsobit i Česká televize – a tudíž je nutno umožnit televizi možnost tvorby dalších specializovaných kanálů, kombinaci offline a online obsahů, zachovat v § 2 možnost tvorby multimediálního obsahu, ovšem bez nutnosti jeho „on air“ odvysílání.

V oblasti rozhlasového vysílání je třeba umožnit novelizací § 3 zákona o Českém rozhlase oddělení obsahu vysílaného stále ještě analogově od nabídky obsahů v digitálním prostředí DVB-T2, T-DAB+, na internetu či v budoucím multimediálním segmentu mobilní sítě 4–5G. 

Zákonodárce by neměl mít ambice určovat médiím veřejné služby, na jakých platformách mohou vysílat jaký obsah. Určujícím je posluchač, resp. divák a jeho preference. Média veřejné služby by měla být všude tam, kde posluchač preferuje příjem. 


Autor: Český rozhlas

Pokrytí signálem DAB+ Českého rozhlasu.

No a už dnes je jasné, že existuje závažná věková, znalostní i sociální stratifikace posluchačů digitálních a analogových platforem. Ambice vysílat v T-DAB+ při souběhu se stávajícím VKV (FM) vysíláním je logická. Dvacet let trvalo doznívání analogového vysílání na DV, SV a KV. Na středních vlnách ještě vysílají stanice Dvojka, ČRo Plus a některé další stanice, na dlouhých vlnách Radiožurnál. Dnes už jsou ale v prodeji pouze přijímače pro krizové situace…

Veřejnoprávní média komerčním nekonkurují

Stát má povinnost chránit média veřejné služby před tlakem komerčních médií. Česká televize a Český rozhlas nejsou a nechtějí být konkurencí médií komerčních. Nechtějí příjmy z reklamy, nechtějí kolaboraci s marketingovými agenturami, odmítají komerční komunikaci.

Česká televize i Český rozhlas musí mít možnost, při zachování podmínky jasně definované role, úkolů a povinností, se z provozovatelů veřejnoprávního vysílání postupně měnit ve vydavatelství veřejnoprávního multimediálního obsahu, jehož šíření mohou (ale nemusí) zajišťovat samy nebo na smluvní bázi prostřednictvím jiných subjektů (například provozovatelů digitálních platforem nebo 4–5G vysílání).

Představy zákonodárců o financování médií veřejné služby jsou stejně zastaralé jako představy o obsahu a technologiích. Rozhlasové a televizní poplatky slouží prakticky jako jediný stabilní zdroj financování médií veřejné služby. Povinnost platit koncesionářský poplatek mají fyzické i právnické osoby, které vlastní televizní a rozhlasový přijímač. 

Zastaralý koncept koncesionářských poplatků…

Platba za přijímač je tři čtvrtě století starý pravicový koncept „koncesionářského poplatku“ z doby, kdy pro vlastnictví radiopřijímače musel mít „slušný“ občan „koncesi“. Jde v podstatě o modifikovanou „daň z hlavy“, nepočítající s tím, že dnes každý „chytrý“ telefon, tablet či notebook je televizním i rozhlasovým přijímačem. 

Zákon je přitom protizákonný – přijímače v telefonu, tabletu či notebooku osvobozuje, umožňuje „čestné“ prohlášení o nevlastnictví přijímače, média neopravňuje ke kontrole databází vlastníků automobilů či hotelových pokojů.

Má-li být – v souladu s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy členským státům č. CM/Rec(2007)3 ze dne 31. ledna 2007 o úloze veřejnoprávních sdělovacích prostředků v informační společnosti, doporučením Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1878 (2009) ze dne 25. června 2009 o financování veřejnoprávního vysílání a dalšími dokumenty – zaručeno v prostředí kabelových, satelitních a analogových nebo digitálních pozemských prostředků včetně sítí mobilních telefonů a digitálních sociálních sítí, musí být financování všeobecné, na rozhodnutí exekutivy státu nezávislé, a mělo by být sociálně spravedlivé. 

Platit by měl ten, kdo je ekonomicky aktivní, a ponižující prohlášení o chudobě jako o legitimním důvodu neplacení by mělo být eliminováno.

…a jeho možné alternativy

Abychom se vyhnuli křesťanskému pojetí rodiny či domácnosti (co je rodina, co už domácnost je a co ještě není, co je studentská kolej či ubytovna), je třeba přesunout platební povinnost na dospělého, ekonomicky aktivního jedince. K tomu vede prakticky jediná laciná cesta – prostřednictvím jeho daňového přiznání z příjmů závislých, nezávislých, z majetku apod. 

Od státu se nechce nic jiného, než aby cestou úřednice Finančního úřadu ověřil, že poplatník daně médiím zaplatil dle výše svých příjmů před odečtením výdajů 11 záloh a 12. doplatek televizního a rozhlasového poplatku. Bez možnosti se vymlouvat. Byla by to příloha 3 daňového přiznání. Nic víc není třeba, mimo možnosti nahlásit nezaplacení částky finančnímu úřadu… 

Jo, a poštovné platí plátce – což ušetří médiím veřejné služby více než čtvrt miliardy ročně. Platit budou převážně firmy, případně ti nejbohatší dle výše příjmů a dělníka s jeho platem či babičku, která má jen důchod, nikdo nebude obtěžovat pochůzkami za potvrzením jejich chudoby.

Nebo lze poplatek odvozovat od výše 1/12 loni vybrané univerzální daně – DPH a doplatek dopočítávat k březnovému termínu v roce následujícím. Plátcem by byl stát, prostřednictvím inkasního účtu, ze kterého by si částky strhávaly obě média v předem určeném poměru. Náklady na výběr nulové, jistota výběru stoprocentní, indexace – inflační navýšení automatické. Autorem jsou Piráti. Výborný nápad.

Obdobně by fungoval index odvozený od růstu HDP, HDP/PPP či odvozený od výše mediánu mezd v soukromém sektoru či průměrného platu v ekonomice. Vše by zohledňovalo inflaci. Stát by se nemohl nijak vyvinit či platby zdržovat a vydírat tím média veřejné služby, neboť částku by stanovil zákon jako mandatorní výdaj stejně jako způsob a termíny platby a nikdo z vlády by neriskoval exekuci státu.

Výše popsané způsoby eliminují několik rizik stávajícího výběru poplatku (neujasněnost, co vše je přijímač, možnost vyčůraně říci, že nemám přijímač a neplatit, nezohledňování inflace). Všechny ostatní způsoby, odvozené od efemérních slov rodina či domácnost (slovenský „zástrčkový“ zákon apod.), mají právní chyby – například nezohledňují pobyt cizinců na území.

Ano, i nezohledňování inflace je velký problém. Poplatky se v Česku naposledy měnily zákonem 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích. Tehdy byl dosažený výsledek zázrak. Ale… Minimální mzda pro rok 2005 byla 7185 korun, pro rok 2018 je 12 200 korun. To je nárůst o 79 procent. 


Autor: Český statistický úřad

Vývoj HDP v České republice v letech 1991 až 2017.

Průměrná hrubá měsíční nominální mzda ve čtvrtém čtvrtletí roku 2005 činila 20 841 korun, v prvním čtvrtletí letošního roku 30 265 korun. To je nárůst o 45 procent. Hrubý domácí produkt (HDP) ČR v roce 2005 byl 2983,9 miliardy korun, loni byl 5049,9 miliardy. Nárůst o 69 procent. Poplatek za sledování šesti programů České televize a dvaceti pěti stanic Českého rozhlasu se od té doby nezměnil.

Nezávislé financování a využívání spektra

Zato se mění chování diváků a požadavky uživatelů, což naznačuje budoucí trend od lineárních vysílání k tematickým kanálům a interaktivním službám nebo službám na vyžádání, které také využívají internet jako další platformu pro poskytování takových služeb. Mládež fascinuje technologická progresivita. 

WT100 tip v článku Pouchlý

Před osmnácti lety Český rozhlas rychle implementovaná strategie digitalizace a vysílání v DVB-T zachránila od osudu rozhlasu po drátě. Dnes média veřejné služby čekají.

Pokud stát chce dostát evropskému standardu kvality činnosti médií veřejné služby, musí zajistit evropským standardům přiměřené nezávislé financování a umožnit médiím veřejné služby preferenční využívání kmitočtového spektra. Nic z toho za poslední čtyři volební období pořádně a velkoryse nedělal.

Našli jste v článku chybu?