Přístupnost webu pro nevidomé uživatele je v současné době rozpracována v dostatečné šíři v celosvětovém i domácím měřítku. U nás se této problematice věnuje Radek Pavlíček, který o úpravě prezentací pro nevidomé napsal sérii článků a nabízí i konzultace při návrhu stránek.
Přístupnost informací veřejné správy pro osoby se zdravotním postižením je navíc upravená Vyhláškou č. 64/2008 Sb. Pokud jde však o uživatele neslyšící (dříve „hluchoněmé“), neexistují žádná explicitně vyjádřená pravidla přístupnosti – a to nikde na světě (pokud je autorovi známo). Neslyšící mají přesto své potřeby, které se projevují i při používání internetu. Tyto potřeby jsou přitom překvapivé a pro člověka neobeznámeného s problematikou i těžko pochopitelné. Zajímavé také je, že jsou mnohdy v zásadním rozporu s pravidly použitelnosti pro nevidomé.
Neslyšící neznamená jen hluchý
Možná vás nejdřív napadne, kolik vůbec neslyšících uživatelů internetu v ČR je? Než se dostaneme k číslům, musíme si odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo to vůbec neslyšící je. Pohledy na to jsou dvojí. Jeden je „medicínský“ – neslyšící je podle něj ten, kdo je hluchý. Druhý pohled je kulturní: neslyšící je podle něj ten, kdo a) používá znakový jazyk jako hlavní prostředek komunikace, b) ztotožňuje se s komunitou, nebo patří do komunity neslyšících. Pro pohled na neslyšící z hlediska úpravy webu je přitom zásadní kulturní definice, nikoliv definice lékařská.
Příklad: Jeden neslyšící muž ohluchl asi v sedmi letech. Díky tomu, že téměř sedm let slyšel, se (bez učebnic, nevědomky, mimochodem) naučil slušné základy češtiny. Ty mu později pomohly výborně odezírat a relativně srozumitelně mluvit. Do škol chodil se slyšícími, kamarády má jen mezi slyšícími. Komunita neslyšících mu „nic neříká“. Tento člověk je tedy možná na obě uši ze 100 % hluchý, ale myšlením a životem je v podstatě slyšící a nikoliv kulturně neslyšící.
Proč to tady tak sáhodlouze rozebíráme? Protože skutečný kulturně neslyšící má zcela odlišnou mentalitu od slyšících, jiný způsob myšlení, typ přijímání informací a jiný jazyk než všichni kolem něj – a to určuje i jeho specifické potřeby při používání webu, ke kterým se dostaneme dále.
Cizinci ve vlastní zemi
Dá se také říci, že neslyšící jsou cizinci ve vlastní zemi. Vlastně jsou cizinci všude, pokud nejsou mezi neslyšícími. Jen pro zajímavost, neslyšící mají po celém světě v důsledku stejných omezení, předsudků okolí, vzdělání, výchovy a jazyka stejnou nebo velmi podobnou mentalitu a kulturu, přesto však má každý stát svůj vlastní znakový jazyk, ten tedy není mezinárodní.
Kolik je u nás kulturně neslyšících občanů? To žel nikdo neví. Organizace ASNEP (jakési vrchní velení neslyšících v ČR) se snaží zatím marně do sčítání lidu protlačit nějaký způsob, jak to zjistit. V posledním sčítání lidu se objevila otázka na „znakovou řeč“ jako mateřský jazyk. Očekávají se však velmi nepřesné výsledky (znaková řeč je jednak lingvisticky nesprávný pojem a jednak z určitých důvodů se předpokládá, že mnoho neslyšících tuto možnost nezaškrtne – to je ovšem už mimo rámec tohoto článku).
K dispozici jsou tak jen dva odhady. Autorem prvního je český vědec Jiří Hrubý. Podle něj je v ČR asi půl milionu osob se sluchovým postižením – většina z nich jsou však lidé, kteří přestávají slyšet ve stáří a s kulturně neslyšícími nemají nic společného (kromě ztížené komunikace a dopadů stáří také nemají výrazně jiné potřeby či mentalitu než jakýkoliv jiný slyšící). Z tohoto množství se podle Hrubého „odhaduje asi 15 000 nedoslýchavých a neslyšících osob, které se s vadou narodily nebo ji získaly v raném dětství či v průběhu školní docházky. Z těchto 15 000 je odhadováno asi 7 600 osob s praktickou či úplnou hluchotou“. Český statistický úřad zase v roce 2007 odhadl, že v ČR žilo 74 700 sluchově postižených osob, z čehož počet osob s těžkou nebo velmi těžkou ztrátou sluchu měl být 25 807. Lidé, kteří se v komunitě neslyšících pohybují, odhadují počet kulturně neslyšících na 10 až 40 000, většina by se shodla na desítkách tisíc.
Z těchto lidí má přitom u nás drtivá většina přístup k Internetu. Potřebují ho totiž nutně ke komunikaci. Nejčastěji používají komunikátory Skype a Oovoo - ve spojení s webovou kamerou jim slouží jako videotelefon. Stát navíc neslyšícím na koupi techniky přispívá – je pro ně vlastně kompenzační pomůckou.
Neslyšící a přijímání informací
Pro mnohé čtenáře to možná bude překvapením, ale desítky let po celém světě platilo, že ve školách pro neslyšící bylo přísně zakázáno mluvit znakovým jazykem. Žáci, kteří se o to pokoušeli, byli tělesně trestáni, učitelé na žáky zásadně mluvili. Vědci totiž považovali znakový jazyk za méněcenný a neslyšící chtěli „předělat na slyšící“. Výsledky byly žalostné – mnozí žáci se nebyli schopní naučit odezírat (je k tomu totiž potřeba talent, představit si ho můžeme třeba jako hudební sluch) ani srozumitelně mluvit (neslyšící nemá zpětnou vazbu, neví, jak zní jeho hlas). Dále se jim nedostávalo vzdělání v pro ně přirozeném a snadno srozumitelném jazyce, a proto měli v konečném důsledku málo informací o okolním světě.
Kromě těchto vlivů, které dnes už naštěstí postupně mizí, je tu samotný fakt hluchoty. Představte si, že se vám narodí hluché dítě. Jak se od vás takové dítě naučí (nevědomky) mluvit a rozumět? Nijak, nic totiž neslyší. Odezírat také nemůže – odezřít lze totiž jen předem známá slova (podobně jako vyluštit křížovku lze pouze s předešlou slovní zásobou slov, které se do polí vyplňují). Pokud jste ten typ, který se není schopen naučit cizí jazyk z knih, ale jen posloucháním a mluvením, představte si, že byste byli neslyšící. Logicky byste se pak nedokázali naučit žádný mluvený jazyk dobře – a přesně v takové situaci neslyšící jsou. Z jejich životní situace pak plynou dva překvapivé závěry:
- kulturně neslyšící nerozumí dobře česky – možná máte pocit, že když na váš web zavítá člověk, který neslyší, prostě si jen všechno přečte. Jenže z výše uvedených informací plyne, že pro kulturně neslyšícího je čeština cizím jazykem, který se dokázal naučit „horko těžko“ a většinou ne příliš dobře. Ačkoliv tak neslyšící může mít klidně vyšší IQ než vy, jednoduše se nedokáže „vymáčknout“ správně česky, píše jako cizinec, který s češtinou stále zápasí. A navíc čteným textům rozumí velmi ztěžka (jestli vůbec).
- kulturně neslyšící mají málo informací – zvláště neslyšící, kteří chodili do školy v období zhruba před revolucí, mají vlastně ne příliš kvalitní vzdělání (neprobíhalo ve znakovém jazyce). Informační zdroje všude kolem nich jsou v češtině, čili z velké části špatně srozumitelné nebo nesrozumitelné. Jejich příjem informací se omezuje na několik televizních pořadů tlumočených do znakového jazyka a pár internetových stránek, kde jsou videa ve znakovém jazyce.
Je přitom třeba zdůraznit, že přes uvedená negativa není (kromě omezení jednoho „datového vstupu – sluchu“) neslyšící nijak méněcenný nebo hendikepovaný. Za použití znakového jazyka dokáže vyjádřit i pochopit naprosto cokoliv, včetně odborných nebo abstraktních informací. V pokrokových USA žijí neslyšící policisté nebo lékaři. I u nás se situace zlepšuje, v Praze je například obor na vysoké škole (ČNES FFUK), kde veškeré vyučování probíhá ve znakovém jazyce.
Pravidla přístupného webu
Z poznatků, které vycházejí z každodenního života neslyšících, můžeme odvodit první pravidla webu přístupného pro neslyšící:
1. (méně ideální, kompromis) Texty v češtině by měly být krátké, používat krátké věty, jasná a jednoduchá vyjádření, běžně používaná slova.
Pokud chceme toto pravidlo při tvorbě webu uplatnit, je nejlepší, když si představíme, že před sebou máme cizince, který ovládá základy češtiny. Rozuměl by textu na našich webových stránkách?
2. (zcela ideální řešení) České texty, zejména delší, by měly být přeloženy do českého znakového jazyka a vloženy jako video.
Pokud chcete realizovat tento krok, nezbude než se obrátit na ty, kdo znakový jazyk ovládají. Pracovní postup bude vypadat v zásadě takto:
- Český text někdo přeloží do znakového jazyka (slyšící, který ovládá znakový jazyk, neslyšící, který rozumí zdrojovému textu v češtině) – nahraje ho na video nebo ho napíše zjednodušeně na papír,
- provede se korektura (rodilý mluvčí – neslyšící – zkontroluje překlad a jeho srozumitelnost),
- zprovozní se jednoduché natáčecí studio: na pozadí plátno pastelové barvy, která neruší ani nesplývá s oblečením či barvou kůže „znakaře“, osvětlení, kamera, jednoduchá nápověda,
- před plátno do studia se postaví osoba, která přednáší projev (text) ve znakovém jazyce,
- video se sestříhá (začátek a konec), nahraje se na server nebo YouTube/Vimeo,
- video se vloží na webovou stránku.
Proč s tím dělat takovou vědu? Je třeba si uvědomit že český znakový jazyk je překvapivě zcela nezávislý na českém jazyce, že má zcela jinou gramatiku (podobnou možná čínštině nebo vietnamštině) a jinou slovní (znakovou) zásobu.
Dříve se s oblibou používala takzvaná „znakovaná čeština“ neboli doslovný překlad češtiny do znaků. Tento kód však pro kulturně neslyšící není srozumitelný, protože se jedná vlastně jen o češtinu přenesenou pomocí rukou, a jak už víme, neslyšící češtině moc nerozumí. (Jen pro pořádek: můžete se setkat s třetím pojmem „znaková řeč“. Tento pojem je obecný a zahrnuje znakový jazyk i znakovanou češtinu.) Zkrátka a dobře: znakovanou češtinu a znakovou řeč nebrat. Kulturně neslyšící potřebují „český znakový jazyk“. Pokud byste hledali někoho, kdo je schopen překlady vypracovat, pomoci by mohlo Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící, respektive nezisková organizace ASNEP, která tlumočení zajišťuje v celé ČR (často je hrazeno státem).
Zpracování informací a mentalita neslyšících
Neslyšící mají v důsledku životních zkušeností svůj vlastní způsob myšlení, vlastní specifickou mentalitu. Vypráví se takový vtip:
Po letech se setkají dva slyšící spolužáci. Říkají si: tobě to sluší, vypadáš mladě, slyšel jsem, že se ti dobře daří. Po letech se potkají dva neslyšící spolužáci. Říkají si: ty jsi tlustý, máš šedé vlasy, slyšel jsem, že jsi se rozvedl.
Jádrem tohoto vtipu je, že neslyšící jsou velmi upřímní, nemluví „kolem“ a „s omáčkou“, všechno si řeknou tak, jak to skutečně je, na nic si nehrají. Mohli bychom tedy stanovit třetí pravidlo:
3. Informace podávejte stručně, jasně, bez zbytečné „omáčky“ kolem.
Dalším důležitým prvkem v uvažování neslyšících je (pochopitelně) vizuálnost. Neslyšící milují grafy, nákresy, obrázky, fotky, mentální mapy a tak dále. Důvodem je nejen omezení „datových vstupů“, ale i povaha znakového jazyka, který informace neřetězí za sebe (jako počítačový program), ale „rozrovnává“ je v prostoru – asi jako myšlenková mapa, nebo 3D modely architektonických návrhů. Na základě tohoto poznatku můžeme dojít ke čtvrtému pravidlu:
4. Informace předkládejte maximálně vizualizované – jako nákresy, obrázky, fotografie, komiksy, 3D modely, videa, grafy nebo schémata či mentální mapy.
Co říci závěrem? Asi nemůžeme být naivní a myslet si, že najednou budou všechny weby přeložené do znakového jazyka a ty vládní si to dají pro jistotu do vyhlášky. Článek by však mohl posloužit jako úvod do problematiky a určitý nástin pocitů, které zažívá při návštěvě webu kulturně neslyšící návštěvník.
