Než se pustím do argumentace, předestřu základní koncept.
1) Superdiverzifikace. Budoucnost nákupů elektronických dat je v silné diverzifikaci nabídky směrem k menším skupinám producentů i jednotlivců, tj. opět bez současných prostředníků.
2) Superglobalizace. Budoucnost nákupů fyzických produktů via Internet je v přizpůsobení sítě veleskladů a navazující logistiky skutečnému obrazu stupně zájmu o produkty na Intenetu (síťově geograficky). V takové síti se účast dosavadních prodejních prostředníků dostane na vedlejší kolej (např. jako když aerolinie prodávají na Internetu letenky samy).
ad 1) Superdiverzifikace
Dišputaci zahájím budoucí podobou nabídky hudebních záznamů v elektronických formátech. Současná situace je velmi neutěšená. Díky ní skoro všemu stále ještě vládne RIAA se svými kameníky. Důvody jsou dva. Zatím neexistovala technologie, která by umožnila nakládání s informacemi, které se právně vztahují ke každému hudebnímu záznamu (kdo má na co jaká práva, a za kolik). Na druhé straně neexistuje univerzálnější řešení, které by umožnilo honorovat hudebníky za vystavené a stažené záznamy. Výsledkem stále ještě je i pirátění. Nespokojení jsou vydavatelé hudebních záznamů i hudebníci. Chyběla technologie.
Před pár měsíci jsem pro Lupu napsal článek o zvukových otiscích digitálních souborů (zvukových záznamů). Jejich pokračující vývoj dává tušit, že aplikace databází těchto otisků radikálně změní distribuci hudby na Internetu. Detailnější popis této technologie najdete v mém článku Zlikvidují zvukové otisky kameníky s jejich vodošiframi? na News on 'Net a v navazujících odkazech. Kdo se do pročtení materiálů nepustí, pro něj aspoň stručná informace. Zvukový otisk jednoznačně charakterizuje hudební skladbu ve velmi přijatelném rozsahu zvukové barvy, dynamiky i rychlosti. Pořízený otisk je velmi krátký (desítky bajtů).
S databází otisků lze porovnat jakoukoli hudební skladbu na Internetu či na vašem počítači. Software provede její otisk, zašle ho pro porovnání do databáze (umístěné někde na Internetu) a z databáze se vám vrátí spousta navazujících informací, které se k onomu otisku vztahují (název skladby, autoři, interpreti, rok vzniku, odkaz na stránky, které se čemukoli z toho věnují atd. apod.). Ve výše zmíněném článku je lehce rozvedena možnost návaznosti databáze otisků na (mikro)platební systém i možnosti dalších praktických hrátek. U každé skladby by se díky jednoznačným otiskům mohla objevovat i její cena, kterou by průběžně stanovoval ten, kdo by ověřeně měl svá práva k té které skladbě.
Pokud by Napster nebo jiná síť peer-to-peer včas experimentovala s databází otisků, byla by z obliga, protože by mohla mít ve své nabídce jen ověřené skladby. Spravovat databáze otisků by musel tým lidí – bez prvotního ověřování práv ukládat do databáze otisky nových skladeb a updatovat přidané informace se takový systém neobejde (zároveň může automaticky eliminovat vyloženě podvodnické pokusy u sebe i jinde na Internetu).
Obrovskou předností databáze otisků je to, že otisky stojí zcela mimo samotný digitální soubor. Jde o vytvoření určitého typu metadat, která nemůže nikdo ovlivnit, pokud by hudební skladbu přímo nepoškodil. Ale tu by zase nikdo nechtěl poslouchat. (Otisk se nepořizuje z celé skladby, ale jen z její malé části). Databáze otisků – uložená na jakémkoli množství spolupracujících serverů – se zcela jistě stane jedním z hodně navštěvovaných prohledávačů dat na Internetu. Rozličné výběrové kategorizace hudebních dat podle údajů přidaných ke každému otisku jsou samozřejmě možné. Až takřka magicky působí informace, že z vytvářeného zvukového otisku lze určit i hudební styl nahrávky. Míru úspěšnosti tohoto určení neznám. Ale úspěšnost identifikace skladby porovnáním otisků už přesahuje 90% (otisky získaly větší pozornost vývojářů až letos na jaře). Praktické aplikace se už provozují u klasických rozhlasových stanic.
Z hlediska distribuce hudebních souborů je snadno představitelné, že hudebníci budou nabízet své nahrávky sami bez jakýchkoli prostředníků. Otázkou zůstává orientace v budoucích kvantech stávajících a stále přibývajících nahrávek. To je šance pro internetové rozhlasové i TV stanice a pro novou vlnu lidí, vyvíjejících a starajících se o potřebnou hardwarovou i prezentační infrastrukturu. Samotné marketingové TV mlácení kamenickým kladivem do hlav „hudebních konzumentů“ nebude stačit rozvíjejícím se potřebám. Možná se nakonec změní i podoby hudebních pořadů v klasických rozhlasových a TV zdrojích.
Co se však stane určitě, je úbytek obratu kameníků z jimi ovládané, leč zastarávající podoby trhu. Na správcích serverů (je jedno, jakého typu) bude rozhodnutí, zda přijímat ukládání hudebních dat bez porovnání jejich otisků. Mám za to, že porovnávat bude většina. Databáze otisků jsou natolik geniálním a prakticky přínosným řešením pro všechny, že je bude využívat a obracet se na ně drtivá většina lidí. (Mj. vám umožní automatické spravování vašich hudebních záznamů). A nikde žádné vodošifry, kterými se RIAA snaží omezit možnost poslechu drahé hudby ze své produkce.
ad 2) Superglobalizace
Svět fyzické distribuce a jejího řízení je samozřejmě v mnohém jiný. Pro úvahu nad možnými změnami jeho prezentace na Internetu nabízím např. snahu skupiny chytrých lidí, kteří chtějí notně vylepšit dosavadní, vzájemně příliš izolovaný a statický tok informací na Webu. Jejich vývojové sdružení se jmenuje SemanticWeb. Stručně řečeno – jde o vytvoření metadat, s jejichž pomocí se budou dynamicky generovat stránky a odkazy, obsahující v něčem společné/provázané/návazné informace. Ty budou na váš monitor přicházet z více (metadatově) provázaných zdrojů.
Např. kdybyste si chtěli koupit nějaký disk IBM, na stránce se vám objeví informace o disku ze stránek IBM, s ohledem na vaši geografickou polohu se najdou nejlepší varianty logistického řešení dodávky z jiného zdroje a bude tam samozřejmě i „něco“ pro provedení transakce. To „něco“ ponese informaci, u koho si disk objednáváte. Těch „něc“ může být i víc. Netřeba hádat, že některá z nabídek bude obsahovat nejnižší cenu za jinak stejných podmínek. S velkou pravděpodobností nebude patřit klasickému menšímu přeprodejci, který si přiráší svůj zisk. Nejspíš bude patřit jednomu z velkoskladů, který bude zapojen do logistické sítě a bude doplňovat své zásoby od výrobce/dovozce podle aktuálního stavu svého veleskladu i poptávky. Přesně tak funguje Amazon v USA. Ale ten má jen tři velkosklady a logistika je u něj jednoduchá – cédéčka, knihy aj. drobné zboží vypravuje hlavně pro rychlé kurýrní služby.
Jedněmi z – již jasných – příčin krachů internetových přeprodejců bylo a je, že se vůbec nestarali o to, jak vlastně všechno funguje ve fyzickém světě v tom, co se snažili prodávat. Mj. dojeli na to, že neutáhli potřebu neustálého sledování skladů a logistiky. Zaplacené objednávky brali na to, co třeba už nebylo, a pokud bylo, nevěděli, kde dodávka právě je (to se týká hlavně větších, ale i menších věcí, nepřepravovaných kurýrními službami). Jako sen – nikoli nesplnitelný – si lze představit distribuci objednaného zboží, sledovatelnou via GPS. Co víc by k uklidnění a ke své spokojenosti zákazník potřeboval? :-)
Lidem je jedno, jak či zda si jeho platbu – třeba disku IBM – v momentu její úhrady či později rozdělí firma IBM, výrobce, velkosklad a přepravce. Důležité je pouze to, aby pro něj byla vyznačená odpovědnost za dodání (tu by měl nejspíš velkosklad), aby věděl, kde ev. urgovat. I když malé prodejny svým umístěním přibližně kopírují poptávku po tom kterém zboží v daném menším i hodně malém regionu, nikde není psáno, že je všechno pokryto bezvadně. Je na zvážení distributorů, aby pokryli oblasti velkosklady tak, že budou spokojeni všichni. To nelze bez znalosti pokrytí různých oblastí poptávkami po čemkoli. Obsah velkoskladů se pochopitelně bude měnit v návaznosti na proměny obsahu poptávky.
Na této úvaze není nic fyzicky nereálného. V městech USA už těžko najdete prodejny určitého zboží, které Američani nakupují buď v hypermarketech nebo prostřednictvím zásilkových služeb. Další důležitou složkou prodeje via Internet je outsourcing komunikace se zákazníky před nákupem. Průzkum firmy Yankee Groups zjistil, že dvě třetiny (sic!) nákupů na Internetu se neuskuteční proto, že zájemce o koupi nemá dostatečné informace, resp. je v té houštině stránkových odkazů nedokáže rychle najít. V ten moment by si o tom s někým rád promluvil.
Americké firmy si to uvědomují a hledají možnosti spolupráce se službami, kde jsou lidé znalí problematiky takové komunikace se zákazníky. Hádejte, kde je našly. V Indii. Tam vznikají firmy, specializované právě na tuto oblast. Američan nakupující na americkém serveru si může popovídat – hlasem i psaným chatem – o nabízené věci s Indem na druhém konci světa, aniž o jeho geografické pozici má tušení :-) V Indii má počet zaměstnanců těchto firem překročit milión do několika let. Po světě to bude pracovní příležitost pro další milióny lidí.
Internetový skladový hypermarketismus a jeho geografická řešení s návaznou logistikou nastanou tak jako tak. Cesta, kterou šly zkrachovalé internetové prodejny, se ukázala jako slabodechá a neprůchodná i z důvodu slabého zajištění skladů a logistiky. Silným důvodem je i nízká dynamika toku informací na Webu. Ono nestačí vystavit databázi artiklů a čekat, že se do roka stanete milionářem.
Budoucí hypermarketismus není internetově příchylný k menším prodejcům zboží, které bude nabízet síť veleskladů. Ty ovšem budou moci nabízet jen hromadnou průmyslovou produkci. Díky novým informačním technologiím si proto vedle nich na své přijdou i menší podnikatelé, nabízející něčím výjimečné produkty a služby (např. ruční práce). I jim budoucí dynamická provázanost informací nabídne šanci. V současném Internetu se krčí v koutku a moc nevěří, že by jim k něčemu mohl být.
Aneb superdiverzifikace a superglobalizace. Obojí si prorazí svou cestu k východu z jeskyně pravěkého Internetu. :-)
