Hlavní navigace

Je načase přestat důvěřovat vyhledávání v Googlu. Stejně jako nevěříme Facebooku

Autor: Depositphotos
Daniel Dočekal

Facebook algoritmicky určuje, co smíme vidět a co je pro nás dobré, a už jsme pochopili, jak špatné to je. Co ale s vyhledávači? Není to vlastně totéž?

Dnes už velmi dobře víme, jak špatné je, že Facebook (ale i další sociální média) algoritmicky řídí to, co smí uživatelé vidět a co je pro ně dobré.

V USA už měsíce řeší zneužití sociálních sítí k ovlivňování loňských prezidentských voleb, a jakkoliv se zatím soustřeďují hlavně na nakupování inzerce, podstatně větší ovlivňování probíhalo právě přes záplavy falešných účtů a stránek, které generovaly fake news a propagandu masivně šířenou dalšími uživateli. Propagandistické stroje zvládly využít algoritmy dokonce daleko lépe, než se to daří firmám a jejich marketingovým aktivitám.

V tom všem se tak trochu opomíjí role vyhledávačů. Největší z nich, Google, také kompletně algoritmicky určuje, jaké výsledky vyhledávání budou návštěvníkům předloženy. Jeho algoritmy přitom chybují stejně jako ty od Facebooku.

Stačí si vzpomenout na nedávný případ střelby v kostele v Texasu. Google do vyhledávání vyzdvihl zcela vymyšlenou informaci o tom, že střelec byl radikální komunista, navíc spojený s hnutím Antifa. Lidem se tento výmysl, pocházející hlavně z Twitteru, objevoval při hledání jména střelce.

Monopol v sociálních médiích či vyhledávání

Facebook má s ohledem na dvě miliardy uživatelů v zásadě monopol na šíření informací v prostředí sociálních sítí. Něco málo zůstává Twitteru, ale ten může jen těžko konkurovat službě, která je (s trochou nadsázky) desetkrát větší a silnější.

Podobně je tomu u Googlu, který má stejně výsadní pozici ve vyhledávání a jeho konkurence buď má pozici o nějaký ten řád slabší, nebo vůbec neumí hledat. Jedno, zda to řešíme na rozměrech celého světa, USA, či Česka.

Sociálním médiím naštěstí veřejnost věří méně, byť bohužel patří k nejzásadnějším zdrojům zpráv, totéž ale není možné říci o vyhledávačích. Tam leckdy platí, že lidé informace nalezené vyhledávacími stroji považují za důvěryhodné. Hledající navíc vůbec nemusí nalezené stránky podrobně zkoumat, stačí mu jen fakt, který na první pohled vidí ve výsledcích vyhledávání.

Čas přestat věřit v neomylné a vyvážené vyhledávání

Algoritmy nejsou neomylné a nikdy neomylné nebudou. Dokonce ani až se podaří zásadní průlom a vznikne umělá inteligence, není jisté, že bude schopná rozlišit pravdu a lež. Nebo, což je ještě horší, že nezačne být stejně jednostranná, jako dokáží být lidé. Naše současné algoritmy jsou přesně takové: buď odpovídají tomu, jaký pohled na svět mají jejich tvůrci, nebo, což je ještě horší, se nechávají ovlivnit daty, která získávají.

Ovlivnění algoritmů je přitom právě onen dlouhodobý problém sociálních médií. Ta založila zviditelňování příspěvků na „popularitě“, v praxi tedy ukazují zejména věci, na které lidé co nejvíce klikají, nejčastěji je lajkují čí komentují. Což rozhodně neznamená, že jde o pravdivé či objektivní informace. Navíc to znamená, že jde o mechanismy, které je možné ovlivnit.

Stejný problém, tedy ovlivnitelnost, má Google už doslova desetiletí. Stačí vzpomenout na fenomén Google Bombs, které dokázaly (a občas stále dokáží) na špičku vyhledávání dostat nevídané věci. Nebo si uvědomit, že celá jedna zásadní část internetového marketingu jménem SEO se věnuje přesně tomu, jak dostat na vrchol vyhledávání stránky, které tam ve skutečnosti nemají co dělat.

Běh na dlouhou trať

Sociální média ani vyhledávače nejspíš nikdy stoprocentně nevyřeší otázku, jak poznat lež od pravdy nebo senzaci od objektivní informace a jak odhalit manipulace s příspěvky či výsledky vyhledávání. Už roky to funguje tak, že pokud se přijde na nějakou „systémovou chybu“, vyřeší ji firmy ručním zásahem. Z tohoto pohledu si ony algoritmy a pravidla ve Facebooku či Google můžeme představit jako sled výjimek a podmínek, které nastavují, co je nevhodné propustit. Do jistého momentu to možná bude fungovat, ale postupně to začne být příliš složité a neudržitelné.

Na příkladu Facebooku je navíc vidět, že svými algoritmy navíc sleduje další cíl: urputnou snahu Marka Zuckerberga zachránit svět jakousi algoritmickou dystopií založenou na představách, že lidské komunity mohou nahradit demokracii. Jakou motivaci mají ostatní – Google, Twitter, Seznam či Apple – nebývá příliš jasné určit, byť všichni mají jednu zásadní společnou motivaci: vydělávat co nejvíce peněz.

Což je jeden z dobrých důvodů, proč bychom měli začít věnovat čas vzdělávání. Takovému, které internetové i neinternetové uživatele naučí, že sociální sítě ani vyhledávače nejsou zdrojem ověřených, pravdivých a bezpečných informací či zpráv. 

Našli jste v článku chybu?