Debaty, jestli to, co Agenda dělala či dělá, je legální, jsou úplně zbytečné a názory padesáti tisíc advokátů, kteří se k tomu vyjadřují, jsou irelevantní. To totiž může říci pouze soud ve svém finálním stanovisku a pokud vím, tak zatím žádný nebyl. (Je symptomatické, jak na toto zapomínáme: „Je to OK. Řekli to naši právníci.“ Není, názor právníků je stejně validní, jako můj, váš nebo Deža z JZD. Jediný, kdo může rozhodnout, jestli je něco OK nebo ne, je soud).
Představte si, že chcete jít do podnikání, okolo kterého jsou, řekněme zdvořile, právní nejasnosti – tedy „mohl by tam být problém“ – mohlo by se stát, že to vyšší moc zarazí, že bude někdo něco žalovat a vy přijdete o velké peníze či o projekt samotný. Nevíte to jistě, ale riziko tam cítíte – není to prostě naprosto a bezproblémově čisté.
Souvislosti:
Do takového podnikání se ovšem vrhnete jen ve dvou případech: a) jste šílenec, b) bude to vynášet obrovské peníze, takže to stojí za risk a i když to někdo někdy zarazí, vy už budete za vodou.
Za b) v tomto případě nehrozí, o tom není pochyb – spíše uvedu analogii se službami jako je Ulož.to nebo Hellshare.cz, kde je z pohledu provozovatelů rovněž „určité riziko“, ale jednak je výnos okamžitý a nemalý, takže se to dá risknout, jednak se dá různě schovávat a zametat stopy přes řetěz firem, a podobně.
V případě týdeníku Agenda tedy zbývá jen a) jste šílenec. (A to, myslím si, nikdo z pánů za týdeníkem není). K čemu by totiž v případě, že by Agenda pokračovala tak, jak šlo ven první číslo, dál došlo? Činností týdeníku by se cítilo dotčeně okolo deseti velkých vydavatelských domů, bohatých a obvykle s vlastními kvalitními právníky či advokátní kanceláří pracující pro ně za paušál, plus také zřejmě několik desítek autorů. Ti by hezky rozjeli žalobní mašinérii – dá se toho najít víc, zkusili by kromě obchodních žalob i pár trestních oznámení; klidně by se na Agendu a lidi za ní mohlo sesypat v krátké době několik desítek žalob.
Těm se musí čelit – nejsou irelevantní, nedá se nad nimi mávnout rukou – takže by museli nastoupit právníci protistran, a to u takového počtu sporu stojí hromadu času a peněz, pro konkrétní osoby pak nekonečné hodiny na soudech. Už to samo rozumu velí, že do něčeho takového nemá smysl se pouštět, metoda „utaháme vás přes soudy“ je známá a každý ví, jak je nepříjemná.
Že by Agenda všechny spory vyhrála? V tom je právě háček – jak říkají právníci, „nikdy nelze předjímat rozhodnutí soudce“, soudy by mohly být na dvaceti místech u dvaceti soudců a i kdyby nakrásně existoval nějaký převládající právní názor, že je to OK, nic to neznamená, protože dvacátý soudce může rozhodnout jinak a jak znám českou soudní praxi, taky rozhodne. A spadne klec: předběžné opatření na zastavení vydávání, které je nutné dodržet, pak třeba dva-tři roky trvající tahanice. A je po týdeníku.
Obálka prvního ze dvou čísel Týdeníku Agenda
Provokace je to vtipná
Jasně, pokud to byla jednorázová provokace, byla docela vtipná, zejména v tom, že se celý český mediální rybníček nezabýval čtrnáct dní ničím jiným, než že rozebíral, jestli je to legální nebo ne. Jinými slovy, pěkně jim naletěl.
Chápu ovšem, že oficiální reakce vydavatelů nemohla být jiná, než byla. Pokud si tedy autoři projektu chtěli jen zaprovokovat, cíle bylo dosaženo.
Ale ta výmluva působí samoúčelně, stejně jako že to byl „virál“. Jaký virál? Na co virál, sám na sebe? Nerozumím.
Jestli zrcadlo, pak bylo pokřivené
Dobře, máme zde Téma s velkým T: autorská práva v třetím tisíciletí. V době, kdy tisíce informačních kanálů cokoli odkudkoli převezmou, přemelou, udělají mashup, jinde to re-publikují pod jiným jménem, případně pod žádným. V době, kdy agregátory agregují, až se z nich kouří, a kdy je těžko odlišit vydavatele od agregátora. Týdeník Agenda tak mohl být pokusem o „nastavení zrcadla“ – abych použil tento těžkopádný příměr (ještě chybí říci, že „tepal zlořády“): ukázat, že autorská práva v dnešní době jsou vlastně iluzí.
Chce-li někdo nastavovat zrcadlo, měl by se především přesvědčit, aby nebylo pokřivené. To ale v případě Agendy neplatí. Agenda vyvolávala dojem, že kdokoli může vzít cokoli, co publikoval někdo jiný, kosmeticky to upravit a vydat to sám, a že to tak každý dělá. To ale není pravda.
Především – existuje tu svět agenturních zpráv, a to už prosím více než 150 let (Reuters byl založen 1851), není to tedy nic nového, co přinesl Internet. Tento model je rozumný a v pořádku: desítky tisíc vydavatelů nemohou držet každý svého zpravodaje, řekněme, v Bhútánu, takže tam sedí jeden od Reuters či jiné agentury a když se tam něco stane, ten naběhne na místo, zjistí, co se zjistit dá a vydá o tom agenturní zprávu.
Tu další přebírají a otiskují, buď „s chlupama“ nebo bez nich, a každý seriózní vydavatel uvede zdroj. Jistě se můžeme bavit o tom, že desítky „jakoby“ agregátorů zpráv z těchto zdrojů dělají výcucy a citování zdroje nedodržují (a Reuters a četce neplatí), ale to je v podstatě mediální kanalizace – velcí vydavatelé a zásadní agregátory, jakými jsou Google News, v mobilním světě např. Flipboard nebo Zite, zdroje dodržují a fungují i na základě smluv s vydavateli.
A pak jsou zde materiály „neagenturní“, vzniklé autorskou tvorbou redaktorů nejrůznějších médií: používají různých žurnalistických (publicistických) útvarů – eseje, sloupky, fejetony, glosy, reportáže, komentáře, některé citují z jiných zdrojů více, některé méně, některé vůbec. Některé uvádějí poctivě zdroje, některé ne a najdou se občas články, které vznikly oprásknutím původního (neagenturního!) materiálu. Jsou ale stále spíše výjimkou a ve významných médiích řazených k seriózním se nevyskytují až tak často; a taky se za ně vyhazuje. Každodenní praxí, kdy někdo napíše komentář či glosu, jako je třeba tato, a jiné médium ji bez svolení autora či vydavatele publikuje s pozměněním pěti slov a říká, že to je „citace“, to není ani u nás, ani jinde na světě.
Samozřejmě – existují agregátory, které se netváří úplně jako agregátory (tj. jako např. Google News), jako je třeba známý Huff nebo o něco méně známý Daily Beast. Ale rozdíl mezi těmito médii a Agendou je tak propastný a očividný, že nemusím ztrácet prostor jeho podrobným popisováním a argumentací. Navíc, kdo tato média sleduje, tak ví, že se vlastně postupně přibližují tradičním médiím, místo aby se od nich vzdalovaly, či přesněji, že i tato nová média a tradiční noviny se k sobě přibližují – část materiálu je „přečetli jsme za vás a předkládáme vám to nejzajímavější“, část je pak redakční, původní, zejména v komentářové části. Jenomže pozor na srovnávání Agendy (či polské Angory) s Huffem: typicky u zmíněného polského média jde pouze o překlady ze zahraničních zdrojů, tedy o překonání jazykové bariéry pro ty domácí čtenáře, kteří nejsou schopní číst v angličtině, němčině či francouzštině. Agenda, pokud vím, „překládala“ z češtiny do češtiny, a to je snad něco jiného.
Je možné, že zde tedy vzniká jakýsi nový žurnalismus, nová, ještě nekodifikovaná a neukotvená žurnalistická a vydavatelská pravidla, která spočívají zhruba v následujícím: novinář přijde do práce, přečte všechno, co může, z papíru, co mu leží na stole i z Internetu, a dá se do psaní. Ale současně také občas někam zavolá, zjišťuje, hovoří s lidmi, získává další informační zdroje, semtam také zvedne zadek a jde něco zjistit na vlastní oči, a něco o tom napíše.
Jako by zde tedy vznikal jakýsi mediální pool, gulášový kotlík, kde je právem vzít si naběračku, ale patří k bontónu do něj taky na oplátku kus klobásky nebo bramboru z vlastních zásob vhodit. Když už si tu naběračku beru, je slušné – a slušná média to dodržují – napsat, co v ní bylo a od koho. A velmi rozlišuji, co je digest, tedy shrnutí do tří vět (a to se smí a dělá), a co je okopírovaný čtyřstránkový článek, nejlépe i s pravopisnými chybami (a to se nesmí a nedělá).
A především: existují respektovaní autoři, kteří se živí jako komentátoři (tj. vůbec nebo prakticky vůbec nedělají zpravodajství!) a přepublikovávat jejich články, často ještě s tzv. redakčními zásahy, bez jejich svolení, je svatokrádež a to nedělá nikdo – jen Agenda to zkusila.
Revoluce, která nebyla
Co si tedy o Agendě myslet? Moc nevěřím, že to mělo být míněno od začátku vážně jako podnikatelský záměr se vším všudy. Možná se po cestě něco vymklo z rukou – měl to být zpravodajský agregátor a vylezlo z toho něco jiného. Možná to fakt měla být jenom provokace (Markovi Prchalovi je to docela podobné), pak budiž, to se povedlo. Jestli to mělo být zrcadlo dnešního mediálního světa, pak více zkreslilo, než ozrcadlilo. Možná to měla být revoluce, ale nebyla – ta se totiž kolem nás stejně odehrává, s Agendou nebo bez ní.
