Lupa vychází něco přes dva roky a tak mohu určitý posun ve vztahu k internetovým titulům posoudit z vlastní zkušenosti; před založením Lupy jsem navíc strávil několik let v oblasti tištěných časopisů, takže mohu porovnávat. Je skutečností, že zpočátku se řada klíčových lidí dívala na internetové zpravodajské servery skrz prsty a nepřikládali jim příliš velký význam. Důležitost toho či onoho periodika však vždy tvoří především čtenářská obec – její početnost a složení – a s tím, jak rostla návštěvnost jednotlivých serverů, se zvyšoval také jejich význam. To se v první fázi projevilo třeba větší vstřícností firem poskytovat jim informace, v druhé fázi pak samozřejmě také zvýšením objemu reklamy, kterou většina těchto serverů dostává. V některých případech má dokonce zpravodajský server lepší pozici než jeho tištěný kolega, který se zabývá stejnou problematikou. Asi nejlepším příkladem z tohoto soudku je Mobil server.
Státní správa a úřady všeho druhu se však v porovnání se soukromou sférou vyznačují nezanedbatelnou měrou strnulosti a setrvačnosti: libovolně velká čtenářská obec na úředníky neudělá dojem, pokud mají někde napsány nějaké pokyny. Klasická periodika mají podle zákona povinnost se zaregistrovat u ministerstva kultury. To se týká dokonce i časopisů, které nejsou příliš veřejně šířeny, jako jsou například firemní časopisy či dokonce studentské magazíny, pokud vycházejí pravidelně. Dobře si však pamatuji případ Neviditelného psa, kterého chtěl jeho vydavatel Ondřej Neff před několika lety rovněž zaregistrovat: neúspěšně. Podle úředního výroku totiž musí být tisk jen na papíře. Zajímavé je, že na Internet se podle tohoto výroku nevztahují některá pravidla pro sdělovací prostředky – namátkou mne napadá zákaz zveřejňování předvolebních průzkumů těsně před volbami.
Lupa doposud ke svému fungování úřední razítko nepotřebovala, takže jsem byl těchto peripetií ušetřen. Nedávno se mi však jeden z našich externích autorů, který působí rovněž na akademické půdě, ozval s tím, že mu nechtějí započítat články na Lupě do jeho publikací kvůli tomu, že Lupa nemá přidělené ISSN, tedy mezinárodní identifikační číslo pro periodika. Vydal jsem se tedy po stopách, vedoucích k jeho získání, a pojal to současně jako zajímavý průzkum současného stavu.
Naše první krůčky (přibral jsem pro jistotu ještě jednu kolegyni, která má ve vyřizování administrativních záležitostí větší ostruhy) vedly na ministerstvo kultury. Po dvou dnech telefonování s různými lidmi jsme se konečně dobrali informace o tom, co všechno se musí uvést na žádost o registraci. Nikdo nám však nebyl schopen říci, zda je vůbec možné registrovat internetový magazín: máme prý počkat, zda bude naší žádosti vyhověno. Sepsal jsem tedy příslušné lejstro a odeslal doporučenou poštou, jak je to obvyklé, na ministerstvo kultury. Do dnešního dne žádná odpověď.
ISSN však přiděluje, zpravidla na základě registrace ministerstvem, Státní technická knihovna. Po předchozí zkušenosti jsem se raději již dopředu obrnil trpělivostí a připravil se na vše: byl jsem však velmi příjemně překvapen. Knihovníci v STK jsou zřejmě v oblasti Internetu podstatně vyspělejší, všechny potřebné informace jsou dostupné na jejich WWW serveru. On-line časopisům, řečeno v jejich vlastní terminologii, je dokonce věnována zvláštní stránka a platí pro ně zjednodušená pravidla. Ač je to těžko uvěřitelné, na rozdíl od tištěných titulů v tomto případě dokonce stačí jen poslat několik základních údajů (nejdůležitější je URL) elektronickou poštou, na papíře se nemusí posílat nic. V našem případě do dvou dnů se ozvala příslušná pracovnice a poslala nám – rovněž e-mailem – přidělené ISSN s tím, že potvrzení doporučeným dopisem přijde do několika dnů, což se skutečně stalo. Připravila mi tím malý šok: takhle bych si představoval fungování veřejných služeb.
Před několika dny byl v poslanecké sněmovně schválen zákon o elektronickém podpisu, který je bezesporu významným milníkem, o jeho praktickém dopadu jsem však vyjádřil drobné pochybnosti. Nadále totiž platí, že pokud by odpovědní lidé ve státní správě chtěli, mají možnost s občanem komunikovat po Internetu už dnes, zákon o elektronickém podpisu jen přidává další možnosti. Právě tuhle dobrou vůli však žádný zákon nenahradí – maximálně může věci o kousek popostrčit.