Existují pochopitelné výjimky, mezi které patří atypické způsoby připojení (například formou vykopání optiky až do objektu či asymetrické připojení nestandardním rozhraním). Je však neodpustitelné, neexistuje-li veřejný ceník pro „komoditní“ připojení, jakým je například synchronní pevný datový okruh o kapacitách 64 nebo 128 kb/s.
V současnosti ze členů sdružení NIX.CZ, které lze považovat za špičku v ČR, disponují veřejným ceníkem výše uvedených produktů pouzí čtyři operátoři, což je o něco málo více než 10 procent členů. Až na jednoho platí, že uvedení členové jsou menšími ISP.
Zajímavostí je, že společnosti tradičně se situující do pozice „velkých“, „seriózních“, případně „business“ takovou trivialitou, jakou je veřejný ceník dostupný z webu, nedisponují. Samozřejmě, ostatní ISP se inspirují ceníky těch, kteří mají ceníky veřejné (tak jistou dobu fakticky stanovovala ceny na trhu komerční síť CESNET), na druhou stranu ovšem nabídky typu „přidělíme Vám obchodního konzultanta“ či „zavolejte nám na číslo 0800“ znamenají, že jako zákazník strávíte spoustu neproduktivního času i v případě, že požadujete zcela obyčejnou službu. Obchodník se vám také bude snažit vnutit jejich běžné řešení.
Jistou pikantností je, že společnost Český Telecom, která je kritizována za netransparentnost v přístupu k zákazníkům, má jako jediná z „velkých business“ ceníky na webu dostupné.
Nicméně, jaké důvody může mít utajení ostatních?
Že operátoři od sebe ceny vzájemně opisují, je celkem jasno. Efektivně se takovému procesu takřka nedá bránit. Metody „mystery shoppingu“ jsou dnes tak propracované, že je naivní domnívat se, že cena za konkrétní službu může být dlouho udržitelným tajemstvím (navíc, když se u nás všechno rozkecá). Tudíž skrytí ceníku vás neubrání před konkurencí. Navíc vypracovávání nabídek zatěžuje lidské zdroje, což je oblast, která je pro ISP nejcennější.
Každá nabídka je unikátní? Tomu snad nevěří ani ti, kteří to tvrdí. Před dvěma lety se portfolio služeb pevného přístupu k Internetu skládalo z více než 90 procent unifikovaných produktů. Nevěřím, že dnes je tomu jinak.
Pesimismus vůči webu obecně také nemůže být důvodem. ISP, kteří s Internetem denně zacházejí, nemohou být skeptičtí k technologiím a postupům, které sami prodávají. Tedy skeptičtí být mohou, nicméně by to neměli dávat najevo zákazníkům.
Dalším důvodem, který by mohl na první pohled budit dojem oprávněnosti, je cena nakupovaných služeb. Faktem ovšem je, že cena tranzitní IP konektivity stále klesá nejen v čase, ale samozřejmě i v nakupovaném objemu. I přesto, že ISP čelí intenzivnějšímu využívání tranzitní konektivity vinou výměnných systémů, jako byl Napster, ani tento argument není relevantní.
Bezesporu jedním z relevantních faktorů je ochrana ISP před zákazníky. Pokud ISP nemá veřejný ceník, snižování jeho cen neprobíhá skokově, ale pozvolně, jak si jeho zákazníci uvědomují, že cena „bude asi někde jinde“, než jsou jejich poplatky. Pokud totiž snížíte cenu 64 kb/s připojení o 2.000 korun a máte 2.000 zákazníků, měsíční dopad na cash-flow po dobu prvního měsíce bude mínus čtyři miliony korun. Pokud změníte cenu skokově, tak to představuje problém. Konkurence však ceny změní také, takže získání tržního podílu pro náhradu příjmů může být diskutabilní.
Přes snahu autora nebyly další relevantní faktory nalezeny. Je možné, že se některé objeví v diskusi.
Nicméně dnes se ISP ocitli v pasti, kterou na sebe sami nastražili. Přechod z „uzavřeného“ systému na systém „otevřený“ vyžaduje velkou odvahu managementu ve schopnosti společnosti ustát nápor zákazníků, kteří mají nestandardní (rozuměj vyšší) ceny, než budou ty ceníkové.
Problém by snad mohli rozetnout noví operátoři, kteří nabídnou vysokorychlostní Internet, například pomocí technologie xDSL (pro management Českého Telecomu dodávám – s neměřeným přenosem).
