Člověk se nemá zastavit před žádnou výzvou, ledaže by šlo o úplnou pitomost. To se ovšem málokdy pozná předem, takže… no zkrátka, rozhodl jsem se udělat něco, co na tomto serveru neudělal ještě nikdo: předložit čtenářům výběr poezie, kterou lze dle mého soudu plně doporučit právě technicky a věcně orientovaným lidem; těm, kteří mezi návštěvníky Lupy jistě převažují.
Je nesporné, že poezie se čte málo. Nechci vynášet žádné apriorní soudy, jsem si jist, že jsou mezi vámi takoví, kteří proti ní nic nemají, dokonce možná statisticky nadprůměrné množství takových — protože chytří, vzdělanější, mladší, tvořiví a tak dále. Přesto je ten podíl jistě malý.
A nechci vás vést k tomu, abyste se začali věnovat ušlechtilé zálibě. Intelektuální snobství je nesrovnatelně protivnější než neznalost a nezájem. Je však dobré seznámit se i s tím, čím se nikdy zabývat nebudete. Vědět, co pouštíte z ruky.
To, oč v konečných důsledcích jde, je opravdu tvořivost. Odblokování mozku, rozšiřování vědomí — což je pojem, který se obvykle uvádí v souvislosti s různými zajímavými chemikáliemi. Správně seřazená slova ovšem dokážou totéž a někdy mohou mít formu toho, čemu se povšechně říká báseň.
Moderní poezie, tedy ta, která vznikla řekněme po roce 1900 (a z ní budou všechny ukázky), vznikala ve stejné době jako moderní věda — kvantová fyzika, molekulární biologie, astrofyzika, zkoumání mozku a vědomí. A taky ve stejné době jako moderní technika: počítače, kosmické lety, jaderné zbraně. Reflektuje stejnou realitu jinými prostředky. Tápe a zkoumá. Dovede navodit stejný pocit frustrace i prozření. Lidé, kteří pracují hlavně hlavou, by ji měli v umírněných dávkách požívat; třeba jen čistě účelově, kvůli větší rozmanitosti impulsů. Nemusíte u toho mít vznešené myšlenky (dokonce byste je mít neměli!), nemusíte mít koneckonců žádné myšlenky, můžete si pomyslet, že to je pěkná blbost a nikdy se k tomu nevrátit, to je v pořádku. Udělali jste si vlastní názor na základě zkušenosti, ne z apriorního soudu. — Jo, a hlavně předem zapomeňte na všechno, co vám o básničkách říkali na střední škole, ledaže byste tam bývali měli opravdu mimořádného učitele. Což byste určitě poznali.
Následuje tedy seznam kousků, o nichž byste si dle mého odhadu nemuseli pomyslet, že to je pěkná blbost. Pořadí je dáno jedině tím, jak se mi to vybavovalo. Uvádím vždy jen jednu báseň, ale obvykle to znamená, že by se vám toho od stejného autora mohlo líbit víc.
- Vítězslav Nezval: Edison (1928). Dlouhá pětidílná báseň, jejíž začátek („Naše životy jsou truchlivé jak pláč…“) je notoricky známý. Má úžasný rytmus a spád, byla ostatně výtečně zhudebněna Janem Spáleným. O čem je? O tvůrčí práci a neustálém balancování mezi beznadějí a smyslem. A samozřejmě o Edisonovi. Po vynálezcově smrti v roce 1931 dopsal Nezval pokračování (méně zdařilé) pod názvem Signál času.
- Miroslav Holub: Žito kouzelník (1961). „Sinus je od plus jedné k minus jedné. S tím se nedá hnout.“ Miroslav Holub, povoláním imunolog, je vedle Jiřího Koláře asi světově nejznámějším českým básníkem.
- Konstantinos Kavafis: V očekávání barbarů (1904). Skoro všechno o politice, co se vůbec dá říci.
- Christian Morgenstern: Bim, bam, bum (1905). Hra v nejpůvodnějším smyslu slova: dětském. Jestli se umíte stát na chvíli dítětem, nadchne vás to. Jestli ne, možná byste se o to měli tu a tam pokoušet. Mimochodem, překládat takovouhle poezii je velmi těžké. Podívejte se na německý originál, hned pod ním je anglický překlad.
- T. S. Eliot: Pustá země (1922). Patrně nejslavnější básnická skladba dvacátého století napsaná v angličtině. „Bylo mi jedno, zda rozumím tomu, co říkám,“ komentoval její vznik autor, tou dobou ještě nenápadný londýnský bankovní úředník. Pustá země se podobá soudobé vážné hudbě nebo vyšší matematice; nepodobá se ničemu, co se běžně pokládá za básničku. Vstup na vlastní nebezpečí. Číst se to dá jediným způsobem: zkusíte to a uvidíte, co to s vámi udělá. (Existují k tomu ovšem celé svazky poznámek a výkladů.) Zde je text v angličtině, některý z více českých překladů (ne zas o tolik srozumitelnější než originál) si budete muset najít sami. „Jaký je to zvuk vysoko ve vzduchu / sténání mateřského nářku / jaké jsou tyto zakuklené zástupy, proudící / po pláních bez konce, klopýtající po rozpraskané zemi obklíčené jen plochým obzorem / jaké je to město za horami / praská a znovu se tvoří a puká ve fialovém vzduchu / věže se řítí / Jeruzalém Athény Alexandrie / Vídeň Londýn / neskutečné.“
- Paul Celan: Fuga smrti (1948). Slavná a drsná záležitost. Odkaz vede na velice pěkný článek Radka Malého uvádějící historické pozadí a několik překladů.
- Aleksandr Blok: Dvanáct (1918). Chvála krvavé revoluce napsaná člověkem, který se s ní napřed chtěl a pak nechtěl ztotožnit. Do smrti žádal o povolení odjet ze sovětského Ruska a nedostal ho (ironicky až posmrtně). Poéma Dvanáct je neúspěšný pokus přitakat valící se hrůze a nadmíru úspěšný pokus popsat, jak ta hrůza vypadá. Zde je originál a dva nejznámější české překlady — Mathesiův a Daňkův — zde úprava a komentář Jaromíra Nohavici plus koncertní verze.
- Josef Kainar: Dítě začíná vidět (1947). Nepotřebuje komentář, myslím.
- Philip Larkin: This Be the Verse (1971). Nějaký dobrý český překlad asi existuje, já o něm ale nevím. Je to však krátká básnička a velice jednoduchá. Svým způsobem druhý díl k tomu Kainarovi. Bonus: autor ji sám recituje.
- Radek Malý: Odrhovačka (2008). Převelice aktuální, smutná, výsměšná, česká.
A už to tady víckrát neudělám! Jestli namítnete, že to na Lupu nepatří, nebudu se hádat; nejspíš máte pravdu. Na svou obranu uvedu jen to, že k úkolům poezie odjakživa patřilo překvapovat a vyvádět z míry.
ČLÁNKY DO MAILU