Vždycky musíte nějak převést myšlenku či pojem do slov a vybrat přitom jen to podstatné. Dobří autoři se od ostatních liší tím, že tenhle trik zvládají lépe, což se opět týká všeho od návodu k použití vteřinového lepidla po Píseň písní. A máte-li stejně jako většina lidí pocit, že je pro vás obtížné vyjadřovat se písemně, pak s velkou pravděpodobností hovoříte právě o procesu zjednodušování. Psaní je ztrátová komprimace jako třeba JPEG: jde o to, co vynechat, aby zbylo jen podstatné. A nevynechat nic z toho, co podstatné je, aby se obrázek nezkreslil.
Všimněte si předposlední věty předchozího odstavce. Přirovnání k JPEG jsem použil bez dalšího vysvětlení, protože tenhle článek vyjde na Lupě a je tedy pravděpodobné, že mu naprostá většina čtenářů bude rozumět. Kdybych psal třeba do MF Dnes, musel bych ten příměr buď vysvětlit, nebo – lépe – se bez něj obejít.
Odhadnout a použít správnou míru zjednodušení je těžké. Potřebujete k tomu vědět, pro koho píšete (pro úzkou vědeckou komunitu do impaktovaného časopisu? pro širší odbornou veřejnost, jak je tomu zde na Lupě? pro velmi široké publikum, jako je tomu u deníků? pro mládež? pro seniory?) a kromě toho potřebujete o tématu vědět co nejvíc — prvním předpokladem zjednodušování je mít co vynechat.
A za třetí: musíte mít odvahu pustit do světa text, o němž vy jako odborníci víte, že záměrně není zcela přesný. Takže jiní odborníci to uvidí taky a může se stát, že na něm nenechají nit suchou. Tohle je důvod, proč je část populárně vědecké a populárně technické literatury tak nezáživná a špatně srozumitelná. Autor tématu rozumí, uměl by ho vyložit poutavěji, ale bojí se zjednodušovat kvůli možné odmítavé reakci kolegů. Neriskuje tedy a radši napíše něco jako skripta.
Což ovšem neznamená, že se ti kolegové nemívají pravdu, že se každé zjednodušení složité problematiky povede — naopak. Ukážu to na příkladu vlastního článku, o němž jsem si původně myslel, že je docela dobrý; pak mě několik odmítavých reakcí dost otrávilo; poté jsem si je nechal vyložit podrobněji; pak mi došlo, že jsou z velké části oprávněné; pak jsem za kritiku poděkoval, což činím i zde; a po nějakém čase se dokonce dopracuji k tomu, že bych ten článek dokázal napsat o něco lépe (to se ovšem nestane, je to žurnalistika a v té se jede na první dobrou).
V sobotním vydání Lidových novin je rubrika věnovaná vědě. Střídají se v ní autoři, já tam píšu o matematice a informatice. Nedávno se ve zpravodajství objevila zajímavá novinka o objevu z oblasti teorie čísel. Rozhodl jsem se ji popsat a vysvětlit – mimo jiné proto, že tahle část matematiky je sice obtížná, ale zpravidla se dá dost dobře zpřístupnit i úplným laikům, aspoň v hrubých rysech. Kromě toho mě baví, což nemusí být výhoda, člověk má pak větší tendenci nimrat se v nepodstatných detailech, jak se i stalo.
Můj článek Lidovky nemají online, takže jsem ho zpřístupnil sám. Text jsem okomentoval, abyste viděli jeho hlavní slabá místa. Z kritiků mi nejvíce pomohl Jan Vaněk, Jr., kterému tímto velice děkuji (připomínky, které pocházejí od něj zcela přímo, jsou označeny jeho šifrou jvjr).
Všimněte si třeba, kolik úsilí jsem vynaložil, abych se vyhnul slovu logaritmus. Není to hloupost? Vždyť ten, kdo se vůbec bude namáhat číst nějaký článek o matematice, přece ví, co je logaritmus — asi se stejnou pravděpodobností, s jakou ví čtenář Lupy, co je JPEG.
Správné zjednodušování je základem každého vyprávění. Vyprávět, vysvětlovat a popularizovat je těžké. Važme si těch, kdo to dělají dobře, pomáhejme kritikou těm, kdo mají naději se zlepšit a neztrácejme čas čtením těch, kdo ji nemají. Kdo je kdo, to si ovšem musíte rozhodnout sami.
