Hlavní navigace

Medián Petra Koubského: Zjednodušovat složité problémy není jednoduché

Petr Koubský

Každý, kdo píše pro publikum, brzy narazí na klíčovou otázku: jak moc zjednodušovat? Týká se to čehokoli od technických manuálů po poezii.

Vždycky musíte nějak převést myšlenku či pojem do slov a vybrat přitom jen to podstatné. Dobří autoři se od ostatních liší tím, že tenhle trik zvládají lépe, což se opět týká všeho od návodu k použití vteřinového lepidla po Píseň písní. A máte-li stejně jako většina lidí pocit, že je pro vás obtížné vyjadřovat se písemně, pak s velkou pravděpodobností hovoříte právě o procesu zjednodušování. Psaní je ztrátová komprimace jako třeba JPEG: jde o to, co vynechat, aby zbylo jen podstatné. A nevynechat nic z toho, co podstatné je, aby se obrázek nezkreslil.

Všimněte si předposlední věty předchozího odstavce. Přirovnání k JPEG jsem použil bez dalšího vysvětlení, protože tenhle článek vyjde na Lupě a je tedy pravděpodobné, že mu naprostá většina čtenářů bude rozumět. Kdybych psal třeba do MF Dnes, musel bych ten příměr buď vysvětlit, nebo – lépe – se bez něj obejít.

Odhadnout a použít správnou míru zjednodušení je těžké. Potřebujete k tomu vědět, pro koho píšete (pro úzkou vědeckou komunitu do impaktovaného časopisu? pro širší odbornou veřejnost, jak je tomu zde na Lupě? pro velmi široké publikum, jako je tomu u deníků? pro mládež? pro seniory?) a kromě toho potřebujete o tématu vědět co nejvíc — prvním předpokladem zjednodušování je mít co vynechat.

A za třetí: musíte mít odvahu pustit do světa text, o němž vy jako odborníci víte, že záměrně není zcela přesný. Takže jiní odborníci to uvidí taky a může se stát, že na něm nenechají nit suchou. Tohle je důvod, proč je část populárně vědecké a populárně technické literatury tak nezáživná a špatně srozumitelná. Autor tématu rozumí, uměl by ho vyložit poutavěji, ale bojí se zjednodušovat kvůli možné odmítavé reakci kolegů. Neriskuje tedy a radši napíše něco jako skripta.

Což ovšem neznamená, že se ti kolegové nemívají pravdu, že se každé zjednodušení složité problematiky povede — naopak. Ukážu to na příkladu vlastního článku, o němž jsem si původně myslel, že je docela dobrý; pak mě několik odmítavých reakcí dost otrávilo; poté jsem si je nechal vyložit podrobněji; pak mi došlo, že jsou z velké části oprávněné; pak jsem za kritiku poděkoval, což činím i zde; a po nějakém čase se dokonce dopracuji k tomu, že bych ten článek dokázal napsat o něco lépe (to se ovšem nestane, je to žurnalistika a v té se jede na první dobrou).

V sobotním vydání Lidových novin je rubrika věnovaná vědě. Střídají se v ní autoři, já tam píšu o matematice a informatice. Nedávno se ve zpravodajství objevila zajímavá novinka o objevu z oblasti teorie čísel. Rozhodl jsem se ji popsat a vysvětlit – mimo jiné proto, že tahle část matematiky je sice obtížná, ale zpravidla se dá dost dobře zpřístupnit i úplným laikům, aspoň v hrubých rysech. Kromě toho mě baví, což nemusí být výhoda, člověk má pak větší tendenci nimrat se v nepodstatných detailech, jak se i stalo.

Můj článek Lidovky nemají online, takže jsem ho zpřístupnil sám. Text jsem okomentoval, abyste viděli jeho hlavní slabá místa. Z kritiků mi nejvíce pomohl Jan Vaněk, Jr., kterému tímto velice děkuji (připomínky, které pocházejí od něj zcela přímo, jsou označeny jeho šifrou jvjr).

KL17_hlasovani

Všimněte si třeba, kolik úsilí jsem vynaložil, abych se vyhnul slovu logaritmus. Není to hloupost? Vždyť ten, kdo se vůbec bude namáhat číst nějaký článek o matematice, přece ví, co je logaritmus — asi se stejnou pravděpodobností, s jakou ví čtenář Lupy, co je JPEG.

Správné zjednodušování je základem každého vyprávění. Vyprávět, vysvětlovat a popularizovat je těžké. Važme si těch, kdo to dělají dobře, pomáhejme kritikou těm, kdo mají naději se zlepšit a neztrácejme čas čtením těch, kdo ji nemají. Kdo je kdo, to si ovšem musíte rozhodnout sami.

Našli jste v článku chybu?