Moc televize škodí vyššímu vzdělání, zjistili vědci

Pokud chcete mít ze svého mládežníka úspěšného studenta vysoké školy, nenechte ho dívat se hodiny denně na televizi, mohli bychom shrnout závěry dvacetiletého výzkumu amerických vědců. O průzkumu mládeže žijící ve Spojených státech informoval odborný časopis New Scientist, který citovala ČTK. Jeffrey Johnson z Newyorského psychiatrického institutu s kolegy oslovil v polovině 80. let čtrnáctileté studenty z bezmála 700 rodin v americkém státě New York. Vědci zjišťovali jejich televizní návyky a případné problémy s chováním a učením. Stejné údaje poté u nich sbírali v 16, 22 a 33 letech věku.

A k jakým závěrům dospěli vědci po 20 letech práce? Mladí lidé, kteří sledují televizi více než tři hodiny denně, mají o 82 procent větší pravděpodobnost, že nevystudují vysokou školu, než ti, kteří se na televizi dívají denně méně než jednu hodinu. Ve 14 letech trávili oslovení studenti u obrazovky každý den většinou jednu až tři hodiny. Deset procent z nich ji sledovalo méně než hodinu a 13 procent naopak více než čtyři hodiny. Jejich návyk se prý nijak výrazně nezměnil ani v 16 a 22 letech.

Johnsonův tým zjistil, že téměř třetina těch, kteří ve 14 letech sledovali televizi přes tři hodiny denně, mělo později problémy s pozorností. Ve věku 22 let nebyly dvě třetiny ze skupiny náruživých televizních diváků na univerzitě. Na vysoké škole naopak uspělo 90 procent těch, kteří sledovali televizi méně než hodinu.

Američtí vědci jsou přesvědčeni, že jejich výzkum jako první prokázal přímou souvislost mezi trávením času u televize a možnostmi dosažení vyššího vzdělání. Jeffrey Johnson se domnívá, že studenti, kteří si navyknou na pasivní požitky ze zábavy, jež jim nabízí televize, považují dění ve třídě za nezajímavé. Se školou proto končí dříve.

Průzkum ale má i své kritiky. Časopis New Scientist zmiňuje například Reného Webera z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Podle Webera výzkum nevzal v úvahu možnost, že někteří mladí lidé s nerozpoznanými studijními problémy jednoduše považují za zajímavější sledovat televizní obrazovku než číst knihy.

Dodejme jen, že průměrný čas strávený před televizní obrazovkou má meziročně rostoucí trend. Ve Spojených státech se lidé v roce 2005 dívali na televizi v průměru pět hodin denně, v zemích Evropy byla denní doba strávená před televizorem zhruba o hodinu kratší.

Závěry vědeckého týmu Jeffreyho Johnsona nejsou prvním varovným prstem, který se proti televizi zvednul. Například již v 80. letech minulého století upozornil kanadský teoretik médií Marshall McLuhan na zjištění o pasivitě televize: Herbert Krugman studoval mozkové vlny a srovnával reakci subjektu na tisk a televizi. Pokusná osoba četla knihu, a náhle byla zapnuta televize. Jakmile vzhlédla, její mozkové vlny se výrazně zpomalily. Do dvou minut byla převážně v alfa rytmu – uvolněná, pasivní, nesoustředěná. Krugramův výzkum navíc zjistil, že nezáleží na tom, na co se lidé v televizi dívají: Reakce mozkových vln na tři různé typy televizních pořadů byly v zásadě stejné, i když se dotyčné osobě jeden program ‘líbil’, druhý ‘nelíbil’ a třetí ji ‘nudil’.