Ilustrace: Nenad Vitas
Tak jsem slyšel, že když chce někdo spáchat sebevraždu, tak je dobré, když si k tomu otevře okno,
prohlásil kdysi za studentských let zcela mimoděk uprostřed vyučování kamarád. Jeho věta se stala legendou, přinejmenším v okruhu jeho známých. Naprostým, ale proto, třeba právě přesto nesmírně roztomilým nesmyslem, který potěší duši posluchače přirozenou naivitou svého autora, kouzlem okamžiku.
Podobné nesmysly nemusí vznikat jen ve středoškolských lavicích. Celá řada se jich vztahuje ke světu informačních technologií, k Internetu a počítačům vůbec. Technické, respektive „komunikační“ téma přitom nemusí mít vůbec žádný vliv na vtipnost výsledku a autorem kraviny může být kdokoliv od prostého amatéra přes nezaangažovaného, ale přesto vysokoškolsky vzdělaného člověka po profesionála. Pojďme se podívat na čtyři z nich, a to včetně stručného shrnutí obsahu a původu.
Slyšela jsem, že když chci používat bezdrátovou myš, tak musím mít pod ni podložku – jinak nebude fungovat.
Autorka evidentně chce ukázat své znalosti informačních technologií a používá k tomu strategii komplikace. Tedy něco, co je z podstaty jednoduché, zkomplikuje tak, aby to bylo složitější. Komplikaci využívá ve svůj prospěch, je přibližně srovnatelná se slavným televizním výrokem asi desetileté přebornice v tanci Makaréna Makaréna je hrozně složitá, to nedovede každý.
Internet používám hlavně kvůli pocitu anonymity. Sdílím své fotografie na e-mailu a nebojím se, že by mne kolegové poznali. Mohu se tak všem ukázat, jaká chci, a nestydím se.
Legenda o anonymitě byla již tisíckrát vyvrácena, ovšem zde je patrné že autorka, zaměstnáním asistentka vysokého úředníka, nerozumí nejenom pojmu „anonymita na Internetu“, ale ani jedno jednotlivým komponentám – totiž „anonymita“ a „Internet“. Nejvíce děsivé ovšem je, že s tím není ani zdaleka sama a „pocit anonymity“ na Internetu se stává regulérní psychologickou kategorií.
V internetovém obchodě bych si nic nekoupil. Zboží si nemůžete vyzkoušet, když si ho vyberete, musíte vytisknout objednávku, a pak s ní ještě jít na provozovnu, kde vám ho vydají.
Toto nepochopení principu webového obchodování pochází, možná se budete divit, z úst promovaného inženýra. Jeho obsah je vlastně opakem prvního uvedeného příkladu – zesložiťování zde slouží jako vysvětlení toho, proč něco nechci dělat, a ne k navození exkluzivity. Nevýhodou tohoto přístupu je, že funguje jen tehdy, rozumí-li posluchač problému ještě méně než mluvčí.
Když vypaluji CD nebo DVD, popíšu ho až poté, co je hotovo. Kdybych disk popsal dříve než ho vypálím, skončí to určitě nějakou poruchou.
Tento kouzelný mýtus je – přiznávám se – můj vlastní. Ačkoliv nemá vůbec žádné racionální zdůvodnění, mohu ho empiricky podložit. Mezi deseti posledními zaznamenanými CD nebo DVD, která jsem během poslední doby vypálil a nejprve popsal, došlo k pěti chybám, což je v době spolehlivého hardware i software nepřijatelná padesátiprocentní úmrtnost. Naopak u deseti disků, které byly nejprve zapsány a až pak popsány, byla chybovost nulová. Jak je to možné? Nevím.
Více nebo méně nesmyslných, ale někdy možná fungujících mýtů bylo, je a ještě bude hodně. A pobavit se jimi (na úkor jejich autorů) je někdy lepší, než se stresovat o aktuální problémy lidstva. Co myslíte?