Žijeme, jak známo, na Moorově exponenciále. Unáší nás výš a výš, každým krokem dvakrát tak vysoko co předtím. Díky tomu jsme svědky a uživateli skutečných technických zázraků – protože co jiného jsou chytré telefony s prvky umělé inteligence, samořídicí auta, sonda fotografující povrch Pluta, změření gravitačních vln?
K vedlejším důsledkům téhle jízdy patří, že se minulost vytrácí do mlhy taky rychleji než dřív. Obtížně si vzpomínám, jak vypadal první iPhone, což není zas tak dávno. A pokud jde o zadání, k němuž jsem se zavázal – zavzpomínat na časy, kdy internet u nás byl mladý a Lupa začínala vycházet – připadá mi vysloveně nad moje síly. Nic si nepamatuji! Minulost utekla tak rychle, že jsme si na ni nestihli zvyknout.
Dobře, dejme dohromady nějaká fakta. Roku 1998 byly českému internetu (tehdy důsledně a jedině s velkým I!) reálně vzato tak dva roky. Na jaře 1996, o dva roky dříve, založil Ondřej Neff Neviditelného psa a Ivo Lukačovič Seznam. Tyhle dva projekty poprvé přitáhly k internetu trochu širší veřejnost – širší nad rámec několika stovek technických znalců a nadšenců (někdy, ale ne vždy, šlo o tytéž osoby).
2. dubna 2016 oslavila Lupa.cz, server o českém internetu, své 18. narozeniny. Jak v roce 1998 český internet vypadal, co si o novém médiu myslely vlivné mozky té doby a jak se od té doby proměnil? Má za sebou dětská léta a je dnes už dospělý? Za minulostí se ohlížíme v seriálu textů, galerií a vzpomínek.
Já byl tehdy šéfredaktorem solidně fungujícího časopisu Softwarové noviny, jednoho z mnoha českých počítačových periodik. Všechna vycházela na papíře. Založení Lupy jsme vnímali jako milou kuriozitu, která ovšem se seriózním vydavatelským byznysem nemá nic společného. Webovou stránku jsme sice nějakou měli, ale drželi jsme se politiky investovat do internetu co nejméně, pokud možno nic, protože se z něj žádné peníze nikdy nevrátí, že.
Z krátkodobého hlediska jsme měli naprostou pravdu. Z dlouhodobého to náš časopis zničilo a kdybychom neměli jiné projekty, zničilo by to celé vydavatelství, což je ale jiná pohádka. Tady chci říci, že sázka na internet jako médium a prostředí k podnikání byla koncem devadesátých let velmi nejistá. Vyžadovala hodně odvahy, nerozumu a trpělivosti. A štěstí. (Anebo obchodní genialitu, jakou disponoval Lukačovič, Roman Staněk… a to bylo tehdy vše, další velké úspěchy přišly až později.)
Měli jsme štěstí, že tou dobou u nás v redakci na půl úvazku pracoval zmíněný Ondřej Neff; ač starší než kdokoli z nás, byl tam tím nejnadšenějším klukem pro novou technologii a když už jsme si nepostavili na internetu vlastní byznys, byli jsme aspoň mezi prvními, kdo se ho naučili používat jako zdroj informací. Měli jsme štěstí, že naším technickým guru byl Pavel Šuchmann, člen dejvicko-strahovské party studentů a doktorandů, kteří to uměli všechno zapojit a opravit. Měli jsme štěstí, že jsme odebírali americký časopis Wired, který nám přinášel atmosféru vzrušené doby – my si ji tady zkoušeli představit a přidat se. A měli jsme štěstí, že česky vyšel Neuromancer.
Caseovi bylo čtyřiadvacet. Ve dvaadvaceti byl kovbojem. Byl to fakt ranař, jeden z nejlepších na Sprawlu. Vycvičili ho ti nejlepší, McCoy Pauley a Bobby Quine, legendy v tomhle kšeftu. Jel takřka permanentně na adrenalinové špici, vedlejší produkt mládí a talentu, napojen na standardní kyberprostorovou mašinu, která promítala jeho odtělesněné vědomí do definované halucinace jménem matrix. Zloděj. Pracoval pro jiné, mohovitější zloděje, pro zákazníky, kteří mu obstarávali exotický software potřebný k tomu, aby pronikl za zářivé hradby systémů korporací a otvíral okna do bohatých polí dat.
Tuhle podivuhodnou knížku napsal William Gibson roku 1983. Na psacím stroji. Web tou dobou neexistoval. Počítačová síť jako prostor, kde se žije, přemýšlí, obchoduje, krade, miluje a nenávidí, plus miliony dalších věcí, mohla být v roce 1983 jen dílem fantazie. Když je ale takový fantastický svět vymyšlený dobře a hlavně lákavě, stává se inspirací. Virtuální prostor, cyberspace, byl napřed vynalezen ve sci-fi a pak až doopravdy.
„Matrix má své kořeny v primitivních elektronických hrách," zněl komentář, "v raných grafických programech a vojenských pokusech o mozkové spojení.“ Na obrazovce Sonyho vadla dvourozměrná válka v kosmu zastíněna matematicky generovaným kapradím, jež demonstrovalo prostorové možnosti logaritmických spirál; chladně modré vojenské záběry se propálily do popředí, laboratorní zvířata propojená dráty do testovacích systémů, přilby napájející kontrolní palebné systémy tanků a bitevních letounů. „Kyberprostor. Sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky… Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat. Jako světla města, ustupující…“
Bylo to úžasně působivé. Byla to – ano – sdílená halucinace. Kdo si v devadesátkách hrál s internetem a necítil přitom propojení se světem Neuromancera, ten o dost přišel. (O inspiraci a pár neuróz, to přinejmenším.) Do stejného světa na pomezí reality a fantazie vedle Gibsona patřili další cyberpunkoví autoři, hlavně Bruce Sterling a Neal Stephenson; celá velká skupina kolem zmíněného časopisu Wired (jeho dnešní učesaná podoba vám nic neprozradí o tom, jak divoké a inspirativní byly jeho začátky); John Perry Barrow a jeho Deklarace nezávislosti kyberprostoru:
Vlády Průmyslového světa, vy znavení obři z masa a oceli, přicházím z Kyberprostoru, nového domova Mysli. Jménem budoucnosti vás žádám, abyste nás vy, lidé minulosti, nechali na pokoji. Nejste mezi námi vítáni. Vaše svrchovanost nesahá do míst, kde se scházíme.
Internet se samozřejmě skládá především z protokolů, paketů, drátů a bezdrátů, routerů a switchů, databází a grafiky; a taky obchodních modelů, platebních mechanismů, marketingu… jenže na začátku musela být motivace a co nás motivuje, to jsou příběhy. Proto Neuromancer, Wired, Nicholas Negroponte a třeba i Xanadu a The WELL. Neurčité sny a sdílené halucinace.
Z nichž se neuskutečnilo, musím říci, vlastně skoro nic. Romantické sny zakladatelů v Americe pohltila investiční vlna a prasklá internetová bublina. Rozjely se e-shopy, vznikl Amazon a eBay. Nastala éra sociálních médií, což je fenomén, který si nepředstavoval vůbec nikdo; Gibson napsal o kyberprostoru hodně, ale nikde neuvádí, že si lidé budou fotografovat a posílat, co měli k obědu v závodce. Jsou věci, na které nestačí fantazie ani těch nejpronikavějších vizionářů.
A především se našel způsob, jak to všechno financovat: reklamou a marketingem na tisíc způsobů, což v devadesátých letech taky vypadalo jako špatně řešitelný problém.
Jestli se dá z ohlédnutí do historie něco vyčíst, tedy naprostá nepředvídatelnost. A čím rychlejší vývoj, tím se naše prognózy budou trefovat hůř. Žijeme na Moorově exponenciále, jedeme na ní jak na splašeném koni a tváříme se jakoby nic. Už osmnáct let.
(Citace z Gibsonova Neuromancera dle prvního českého vydání z roku 1992, Laser Books Plzeň, přeložil Ondřej Neff. Novější Rauvolfův překlad je přesnější, ale pro mne je jediným platným tenhle, i se všemi nevyhnutelnými zaškobrtnutími.)
Jak vypadal český internet v roce 1998? Podívejte se:
ČLÁNKY DO MAILU