Ilustrace: Nenad Vitas
Ať je to jak chce, Internet k této společenské aktivitě zřejmě vybízí – mizí v něm celá řada běžných bariér a jejich členové mohou ovlivnit když ne globální skutečnost, tak tedy alespoň nějakou část světa. Zajímavé také je, že lze říci, že zatímco některé aktivity jsou „Internet to Internet“, jiné mají charakter „Internet to society“, tedy jinými slovy užívají Internet jako médium pro aktivity směřující vně Internetu, tedy do reálného světa.
Příkladem první skupiny mohou být například wikipedisté, tedy lidé, kteří kvůli jiné než finanční motivaci budují zdarma dostupnou encyklopedii. Jejich motivace i cíle jsou různé a důvod, proč to vlastně dělají, je nejasný lidem mimo komunitu. Wikipedia primárně nesledovala žádný ekonomický cíl. Otázkou je, jaký vliv má nepřímý, tedy jak moc dokáže díky svému „monopolu“ na informace ovlivňovat společnost.
Jiným zástupcem může být W3C. Známá organizace, která se stará o „webovou gramatiku“. Jinými slovy – na základě standardů, které vydává, by autoři mohli tvořit své stránky tak, aby se vždy korektně zobrazovaly, snadno je mohli prohledávat roboti apod. K tomu také připravili celou řadu nástrojů (mezi nimi automatický validátor), který by měl zkontrolovat, zda je stránka napsaná korektně. Problém je v tom, že se ukazuje, že i bez jejich standardů weby fungují a téměř všichni si je bez větších problémů přečtou (odpusťte mi prosím míru generalizace). Navíc jsou zde tací, kteří standardů využívají jen částečně, což se W3C nelíbí, a tak se snaží bojovat proti zneužívání „své“ gramatiky jinými, kteří ji pozměňují, jak se jim zrovna hodí (příkladem budiž IE).
Do druhé skupiny můžeme zařadit iProtest, který Internet využil jako médium (jednoduše, rychle, efektivně) k tomu, aby zablokoval či zrevidoval změny na Radiožurnálu (více v článku o Radiožurnálu). Překvapivě tato akce slavila ohromný úspěch. Jistě nebyla posledním pokusem tohoto druhu. Internet se stává ideálním místem na propagaci něčeho i pro sbírání podpisů, ač je jich právní hodnota přinejmenším spekulativní.
To vše otvírá diskusi o tom, co vlastně lidi k této aktivitě vede – nesouhlas, touha po moci, slávě, uznání, pocit méněcennosti či zakomplexovanost? Nebo je to jen touha po obecném blahu, rozvoji a kultivaci, tak jak známe takzvané matice z první republiky (jako např. Matice Velehradská)? Dost možná pro každého něco jiného. Jisté je ale to, že si na podobný způsob lidské činnosti budeme muset zřejmě zvyknout a najít mechanismy (nejen obecné, ale především osobní), jak s nimi pracovat. Jinak by se nám mohlo stát, že běžné „politické“ volby budou k ničemu, protože politici proti aktivním občanům nic neovlivní.
