Klasické schéma prodeje internetové konektivity říká: „Nakup konektivitu a dráty ve velkém a přeprodej ji v malém s nějakým ziskem.“ Toto schéma se mění dvěma směry. Jednak se vlastníky ISP stávají telekomunikační společnosti a jednak se celý trh posouvá ke světlým zítřkům, kde vizionáři vidí IP protokol všude.
Pro názornost výkladu si ukážeme, jak se infrastruktura nakupuje dnes. Jako příklad nám může sloužit páteř sítě TEN-155 CZ, která funguje na níže uvedeném základě od roku 1996.
- Základem je síť optických kabelů, kterou vlastní distributoři energie a ČEZ.
- Od těchto vlastníků infrastruktury si pronajímá vlákna Aliatel a provozuje na nich telekomunikační služby na bázi SDH.
- Od Aliatelu si sdružení CESNET pronajímá digitální datové toky o definových kapacitách. Nad těmito toky provozuje vlastní ATM síť.
- Na ATM síti běží další protokoly, jako je například MPLS (či LANE nebo soustava PVC).
- Teprve nad MPLS běží IP protokol.
Viz. také obrázek
Aniž bychom se hlouběji ponořili do výše uvedených protokolů, je jasně vidět, že daná soustava má nemalé procento režie. Nejen, že každá vrstva přenáší více režijních informací, ale každá z nich také obsahuje „směrovací“ protokoly, které v aktivních prvcích zabezpečují předávání entit protokolu na správná rozhraní. Zatímco u nižších rychlostí tvoří větší problém velikost režijní informace v protokolech (například pro rychlost na IP protokolu 45 Mb/s můžete potřebovat ATM PVC až o kapacitě 61 Mb/s), u rychlostí vyšších (od jednotek gigabitů výše) je spolu se složitostí sítě hlavním problémem zpoždění generované „směrovacími protokoly“ – jinými slovy, místa v linkách je dostatek.
K čemu je taková síť vhodná? Odpovídá tomu, že po optické infrastruktuře telekomunikačních firem neběží pouze IP protokol a její kapacity jsou využívány především telefonním provozem. Proto tento stav vyhovuje především telekomunikačním společnostem.
Pokud se ovšem unifikačním protokolem budoucnosti stane IP, je více než vhodné, aby počet vrstev pod ním byl co nejmenší. Technologie ATM je využívána pouze do rychlostí 622 Mb/s (u nás do 155 Mb/s) a obecně je posun k využívání POS (Packet over SoNET/SDH), kdy IP protokol běží přímo nad SDH vrstvou.
Pokud ovšem máme k dispozici optická vlákna, je možné na nich provozovat gigabitový ethernet, který je z cenového hlediska úplně jinde než technologie SDH. V brzké době nicméně nebude ekonomické využívat pro páteřní sítě jednotky gigabitů a proto se rozvoj vysokorychlostních technologií ubírá směrem k desetigigabitovému ethernetu či aplikacím IP over lambda (protokol IP přímo nad optickým vláknem). Ukázky takových technologií se zrcadlí například v aplikacích DWDM.
I přes rozvoj těchto technologií nebudou k dispozici najednou. Současná telekomunikační infrastruktura bude díky masivním investicím do technologií v minulosti i nadále existovat (například MCI WorldCom slíbil provozovat americkou vysokorychlostní ATM síť vBNS ještě tři další roky bezplatně), rozvoj můžeme čekat u nových či expandujících operátorů.
Další překážkou jsou již fungující aplikace. Nejde jen o investice do hardware a software, ale především do know-how poskytování služeb, které se provozovatelům podařilo uvést do produkčního stavu. Například poskytování ATM videokonferencí je kvalitativně mnohem dále, než téhož na ISDN platformě a přesto jsou ISDN videokonference králem na trhu – a teď přijde někdo, kdo bude chtít zválcovat ATM něčím novým?
Proto se budou nové technologie IP páteřních sítí ujímat především ve vědeckovýzkumných sítích, případně budou budovány paralelně stávající infrastruktuře. Jejich rozvoj můžeme čekat migrací aplikací služeb směrem k používání IP jako univerzálního protokolu.
