Hlavní navigace

Padne zítra Internet za oběť hazardu?

20. 6. 2011
Doba čtení: 14 minut

Sdílet

 Autor: 21971
Naši zákonodárci se již potřetí pokouší o opatření, které by – jen tak, jakoby mimochodem – přineslo faktickou cenzuru Internetu. A stále tak činí tak hloupým způsobem, že by mohli paralyzovat veškerý přístup k Internetu v ČR.

Čtenářům Lupy  se ze všeho nejdříve omlouvám za bulvární titulek dnešního článku. Ale situace začíná být vážná a některé věci asi vyžadují určité „zbulvárnění“, aby si jich všiml dostatečný počet lidí a snad i ti (poslanci), kteří o celé kauze budou již zítra rozhodovat.

O co jde, jste si jistě už přečetli v pátek zde na Lupě, nebo shlédli v pátečním hlavním zpravodajství na ČT1: naši poslanci se opět pokouší nějak regulovat hazard. Což samo o sobě asi je zapotřebí. Jenže ve svém svatém zanícení jako by měli klapky na očích a odmítali vidět to, že jimi prosazovaná opatření přinesou zkázu a zmar někde úplně jinde, mimo oblast hazardu.

V rámci regulace totiž zákonodárci požadují úplné zablokování „zahraničního hazardu“ (tj. takového, který  funguje na základě jiného povolení, než vydaného v tuzemsku).  A představují si to tak, že k tomu stačí mávnout kouzelným proutkem. Tedy jednoduše nařídit, že:

Provozovatelé elektronických prostředků jsou povinni zajišťovat nemožnost připojení uživatelů ke stránkám elektronických prostředků nabízejícím či umožňujícím účast na loteriích či jiných podobných hrách provozovatelů, kteří k tomu nemají povolení vydané podle zvláštního právního předpisu, obsahujícím reklamu na takové služby či činnosti, nebo takové činnosti propagujícím či podporujícím.”

Cui bono?

Nechme stranou to, zda samotné blokování „zahraničního hazardu“, fungujícího na bázi zahraničních licencí, není  ve sporu s pravidly Evropské unie, jejímiž jsme členy – protože pak by nám to z Bruselu pěkně (a na naše náklady) omlátili o hlavu.

Stejně tak nechme stranou úvahy o tom, kterým směrem vlastně nynější tažení jde. Zda jde „proti“ hazardu, směrem k omezení jeho negativních dopadů, nebo zda naopak jde hazardu „na ruku“ v jeho snahách o další „rozvoj“.

Z mého pohledu toto není jasné například kvůli tomu, že přes všechny argumenty o daňových únicích stále nedochází ke zdanění hazardu – který nadále zůstane nezdaněný -  a naopak je navyšována část jeho výnosů, kterou formálně odvádí na „dobročinné účely“ (a které fakticky končí kdoví kde).  

No a samo blokování „zahraničního hazardu“, pokud by snad fungovalo, by tuzemský (nezdaněný) hazard posilovalo tím, že by jej chránilo před jeho zahraniční (zdaněnou) konkurencí. Což ostatně zaznělo i v rozpravě z úst zpravodaje, poslance Jana Farského (TOP 09):

loterijní společnosti …. si oprávněně stěžují na to, že konkurencí jim jsou nelegálně provozované kurzové sázky ze zahraničí, kde jsou zvláště na některých ostrovech zatíženy zcela minimální daní, a tím pádem se potom naše společnosti stávají nekonkurences­chopnými.

Zákaz bankovních převodů

Když se naši poslanci rozhodli blokovat zahraniční hazard – s argumentem jeho nelegálnosti, odvozené od toho, že nefunguje na základě tuzemského povolení – vydali se dvěma různými cestami, které mají prakticky vynucovat tento jejich záměr.

Jednou z nich je cesta vedoucí po Internetu a spočívající v již zmiňované „nemožnosti připojení uživatelů ke stránkám elektronických prostředků ….“. Druhou pak je cesta vedoucí přes finance a spočívající v zablokování převodů peněz na účty těch společností, které provozují „nelegální hazard“:

Banka a spořitelní a úvěrní družstvo jsou povinny odmítnout provedení příkazu k úhradě a v případě, že příkaz k úhradě přijaly, takový příkaz neprovést, pokud jde o příkaz k úhradě na účet příjemce vedený v tuzemsku nebo zahraničí, je-li  tento příjemce provozovatelem loterií či jiných podobných her, který k tomu nemá povolení vydané podle zvláštního právního předpisu …..
Banka a spořitelní nebo úvěrní družstvo postupují obdobně v případě, jde-li o příkaz k úhradě na účet využívaný ve prospěch takového provozovatele otevřený v tuzemsku nebo zahraničí na jméno jiné právnické či fyzické osoby.

Nechme opět stranou to, zda je takovéto blokování převodů přípustné, když „zahraniční hazard“ může fungovat  na základě povolení získaného jinde než v tuzemsku.

Stejně tak nechme stranou tu kuriózní situaci, která by nastala v případě, pokud by takový subjekt měl více aktivit a jen jedna z nich se týkala hazardu. To výše uvedené opatření nerozlišuje, a tudíž by blokovalo  generelně všechny platby směrem k uvedenému subjektu. Jen mne tak napadá: co kdyby třeba Google spustil nějakou „Google Lottery“ na základě celoevropské (ale nikoli tuzemské) licence?

Místo těchto otázek se raději podívejme na praktickou stránku věci. Opatření, týkající se převodů na určité bankovní účty, by v principu mohlo být realizovatelné: banky a spol. by měly možnost zjistit si, které účty mají být blokované, a na ně by peníze neposílaly.

Podstatné totiž je, že by zde existoval jasně definovaný subjekt, který by byl povinen bankám odpovídat. Přinejmenším na to, zda konkrétní subjekt má či nemá „tuzemskou“ licenci k provozování loterií či jiných her, vydanou podle zvláštních předpisů. Tímto subjektem je Ministerstvo financí ČR, jehož součinnost by byla zakotvena přímo v zákoně.  Za pasáží, která bankám přikazuje neprovádět převody (odmítat příkazy k úhradě na konkrétní účty, citace viz výše), totiž následuje právě povinnost součinnosti ze strany ministerstva financí:

ministerstvo je povinno na žádost banky nebo spořitelního a úvěrního družstva poskytnout za tím účelem potřebnou součinnost.

Otázkou samozřejmě je, jakou formu by tato součinnost měla. Pokud by například MF ČR vydávalo nějaký blacklist (seznam účtů, které mají být blokovány), pak by pro banky mělo být vše celkem snadné a jejich klienti by snad nemuseli nic pocítit. Vydávání takového blacklistu ale nově navrhovaný zákon ministerstvu explicitně neukládá. Nehledě již na institut bankovního tajemství, kvůli kterému by ani MF ČR nemuselo být schopné zjistit, jaké bankovní účty používá ten který zahraniční subjekt.

Tipuji proto, že MF ČR by pouze odpovídalo na dotazy ohledně toho, zda konkrétní subjekt XY má či nemá licenci podle (tuzemských) zvláštních předpisů. Pak by to ale pro banky bylo mnohem těžší. U každého bankovního převodu by potřebovaly spolehlivě vědět, kdo je majitelem cílového účtu a jaké všechny činnosti provozuje (aby se dalo vyloučit, že mezi nimi není nějaká loterie či jiná hra bez tuzemského povolení). A dokonce ještě více:  kvůli druhé části citované povinnosti  (.. neprovést příkaz na účet, využívaný ve prospěch provozovatele …) bude banka potřebovat vědět i to, v čí prospěch je cílový účet využíván.

Předpokládám, že takovéto povinnosti  by banky a družstva přenesly na toho, kdo převod zadává: on by musel spolehlivě a nade vší pochybnost doložit, komu patří cílový účet, na který právě posílá svých X korun, jaké aktivity vyvíjí jeho majitel a v čí prospěch svůj účet využívá.

U tuzemských účtů by možná stačilo předložit ověřený výpis z obchodního rejstříku, ohledně podnikání toho, komu účet patří, a pak místopřísežné prohlášení  tohoto subjektu, že skutečně disponuje příslušným účtem a že jej nevyužívá ve prospěch někoho, kdo provozuje loterie či jiné hry, které nemají povolení dle tuzemských zvláštních právních předpisů. Snadné a praktické, že.

Jak by to bylo v případě převodu na zahraniční bankovní účty, si ani netroufám domýšlet.

Obtížnost blokování

Pokud vám výše popisované důsledky (na bankovní sektor) přijdou jako absurdní, pak vězte, že důsledky pro Internet jsou ještě o několik řádů absurdnější.

Například již jen proto, že v případě Internetu není žádná součinnost Ministerstva financí v navrhovaném zákoně zakotvena. Tudíž ten, kdo by měl něco blokovat, ani nebude mít jak dozvědět se, jakou povinnost by měl splnit (co by měl zablokovat). Ale pokud ji nesplní, hrozí mu sankce až 10 milionů. Kdo tedy bude rozhodovat o tom, co a jak by mělo být blokováno? Podle čeho?

Nemluvě již o dalších zásadních odlišnostech. Například  bankovní účet je něco, co je dobře definováno (svými identifikátory, jako je IBAN, SWIFT kód atd.) – a když už banka ví, že nějaký účet má blokovat, je pro ni už relativně jednoduché tak učinit. A takovéto blokování je asi skutečné účinné a nelze jej obejít.

V případě druhého opatření („cestou Internetu“) je blokování čehokoli podstatně komplikovanější a náročnější, což čtenářům Lupy asi netřeba podrobněji vysvětlovat.  Nehledě na možnost snadného obejití všech zákazů a blokací.

Odpovědnost má nést třetí strana

Pokud předkladatelé požadují  blokovat na Internetu takový obsah, který nějak souvisí s loteriemi a dalšími hrami, které nemají tuzemské povolení  (ať již jde o přímou účast na nich či jen jejich reklamu, propagaci apod.), mohli by to požadovat přímo po těch subjektech, které takovýto obsah produkují. Po nich by mohli chtít, aby takový obsah „nepouštěli do ČR“.

Jenže jak si předkladatelé návrhu jistě sami uvědomují, jsou to subjekty, které jsou obvykle usídleny v zahraničí a tuzemská legislativa na ně tak snadno nedosáhne. Nehledě na to, že názor těchto zahraničních subjektů nejspíše bude zcela odlišný (že jejich obsah, stejně jako jimi poskytované služby, jsou v ČR zcela legální a není důvod pro jejich blokování).

A tak se předkladatelé popisovaného návrhu snaží o jiné řešení: požadovat blokování určitého obsahu po třetí straně. Konkrétně po těch subjektech, skrze jejichž sítě příslušný obsah přitéká ke koncovým uživatelům. Navíc jakoby „jen tak“, bez nějakého vysvětlování, zdůvodňování – a také bez toho, že by se takovýto subjekt (třetí strana) měl jak dopátrat se toho, jakou povinnost má splnit. Na druhou stranu za splnění této povinnosti odpovídá, pod pokutou v již zmiňované výši  až 10 milionů Kč. Takže pokud by měl svou povinnost vzít doslova, nejspíše by musel zablokovat vše, resp. své uživatele úplně odříznout od Internetu.

To je ale ještě „silnější káva“ než u bank, které mají blokovat převody peněz, které samy provádí: zde jde fakticky o zavedení odpovědnosti třetí strany, a to za aktivity (obsah), nad kterými třetí strana nemá žádnou kontrolu.

Čtenářům Lupy snad netřeba připomínat, jak se o zavedení odpovědnosti třetí strany (konkrétně ISP) pokoušela řada jiných aktivit, včetně dohody ACTA – a ani té to neprošlo. A najednou ejhle: v ČR si takovouto odpovědnost třetí strany zavedeme jakoby  mimochodem, bez jakékoli diskuse či možnosti oponentury. Pouhým pozměňujícím návrhem (menšinové) skupiny poslanců rozpočtového výboru, který málem prošel bez jakékoli publicity.

Pikantní navíc je, že odpovědnost třetích stran má být vložena do zákona č. 480/2004 Sb. (o některých službách informační společnosti), který je z velké části právě o tom, že třetí strany nejsou odpovědné za takový obsah, nad kterým nemají kontrolu.

Legislativní recyklace

Když už se ona skupina poslanců pokouší  zavést odpovědnost třetí strany, dovolím si vyjádřit názor,  že tak činí velmi hloupě, až diletantsky. I když, a to je asi také vhodné říci: není to z jejich hlavy. Prakticky identické formulace (alespoň pokud jde chyby) se objevily i ve dvou návrzích jejich předchůdců – a nyní dochází jen k jakési recyklaci dřívějších návrhů. Které ale naštěstí nebyly úspěšné.

Již v jednom článku v říjnu 2007 a poté podrobněji  v článku „Bude cenzura další službou informační společnosti“ jsem zde na Lupě psal o téměř shodné snaze, s jakou se setkáváme i dnes. Tehdy ale byla přece jen situace jiná v tom, že internetové sázení nebylo povoleno ani v tuzemsku, a tak cílem tehdy bylo postavit jej mimo zákon úplně. Nikoli zablokovat pouze zahraniční hazard.

Jinak na to ale zákonodárci v roce 2007 šli stejně hloupě jako dnes, když navrhovali následující vsuvku do stejného zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti:

Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků:
1.       nabízejícím a umožňujícím účast na licencovaných hrách podle zvláštního právního předpisu prostřednictvím sítě Internet, a
2.       podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.

V lednu 2009, neboli po cca 15 měsících,  došlo k první recyklaci uvedeného návrhu. Tentokráte se aktivity chopili senátoři, a samovolně rozšířili „záběr“ blokování i na (jakoukoli, nejenom dětskou) pornografii, viz tehdejší článek:

Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků
a/ s pornografickým obsahem,
b/ nabízejícím a umožňujícím účast na loteriích a jiných podobných hrách podle zvláštního předpisu prostřednictvím sítě internet, a
c/ podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti

No a dnes, po dalších cca 15 měsících od ledna 2009, tedy dochází ke třetí recyklaci, když poslanci rozpočtového výboru chtějí vložit do stejného zákona č. 480/2004 Sb. formulaci:

Provozovatelé elektronických prostředků jsou povinni zajišťovat nemožnost připojení uživatelů ke stránkám elektronických prostředků nabízejícím či umožňujícím účast na loteriích či jiných podobných hrách provozovatelů, kteří k tomu nemají povolení vydané podle zvláštního právního předpisu, obsahujícím reklamu na takové služby či činnosti, nebo takové činnosti propagujícím či podporujícím.”  

V čem jsou chyby?

Proti popisovanému záměru  na blokování Internetu by se daly vznášet různě zaměřené argumenty. O nepřípustnosti a protiústavnosti cenzury, která zde má být fakticky zavedena. O nesouladu s právem Evropské unie. O nepřípustném svalování odpovědnosti na třetí stranu. O nesmyslnosti jakékoli blokace v prostředí Internetu, které jen stojí mnoho peněz, ale lze je triviálně a s minimálními náklady obejít.

Ale stejně tak by se zde popisované požadavky daly kritizovat i z pohledu nesprávnosti jejich konstrukce a formulace.  Tak například: předmětem blokování mají být „stránky elektronických prostředků“. Jenže „elektronické prostředky“, tak, jak jsou definovány v zákoně, do kterého má být odpovědnost vložena (zákona č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti), žádné stránky nemají. Leda tak ve svých manuálech. Jsou to totiž hlavně sítě elektronických komunikací a jednotlivá zařízení.

Předkladatelé návrhu nejspíše měli na mysli webové stránky, neboli stránky služby World Wide Web. Ta ke svému fungování elektronické prostředky obvykle využívá, ale sama elektronickým prostředkem není  (je službou). Ostatně, webové stránky propagující nějakou loterii či hru si můžete třeba vytisknout a někomu poslat na papíře i klasickou listovní poštou, což s elektronickými prostředky již nemá nic společného.

Ale ono je to vlastně jedno, protože odkazem na „stránky“ se stejně redukuje celé široké spektrum forem obsahu na Internetu jen na jednu jedinou formu. Ze „hry“ tak rázem vypadává například elektronická pošta, instant messaging, či všechny formy vzdáleného přihlašování („práce na dálku“), které se stránkami nepracují. A stejně tak všechny formy lokálních klientů a specializovaných aplikací, běžících u uživatele atd. Skrze tyto formy tedy nemá být účast v loteriích a jiných hrách (bez tuzemského povolení) nijak omezována?

Pokud by zahraniční subjekt měl nějaký výraznější zájem na používání jeho „herních“ služeb i v ČR, celý pokus o blokování by jednoduše obešel například tím, že by si nechal udělat samostatnou aplikaci, fungující jako specializovaný klient k jeho hrám. Vlastně: takovéto aplikace už dávno existují, třeba pro iPady, iPhony, či zařízení na platformě Androidu atd.

A mimochodem: když třeba Apple Appstore nabízí takovéto aplikace, jako například BetFair for iPad, měl by podle popisovaného návrhu být blokován? I když příslušná aplikace není v ČR použitelná? A pokud ano, měl by být blokován celý Apple AppStore, nebo jen ty jeho stránky, které nějak souvisí s příslušnou aplikací? A co třeba stránky umožňující vyhledávání či které nabízí nově zařazené či nejlépe hodnocené aplikace, kde se takováto aplikace může objevit, ale nikdo dopředu neví, zda se tak stane?

Ještě ale k „mobilnímu“ sázení, prostřednictvím specializovaných aplikací: předkladatelé návrhu si možná myslí, že i tyto formy mají „podchycené“ skrze blokování plateb z našich bank na účty subjektů, které příslušné hry provozují. Jenže i to lze obejít. Třeba převodem na nějaký (třeba vlastní) zahraniční účet, ze kterého pak teprve půjde platba k provozovateli. Nebo mobilními platbami, které nejdou „klasickou bankovní cestou“: dopravit své peníze zahraničnímu subjektu můžete třeba zavoláním na jeho (zahraniční) prémiové telefonní číslo. Vy to zaplatíte ze svého telefonního účtu, a telefonní operátor převede vaše prostředky do zahraničí jako terminační poplatky, na které se blokace nevztahuje. Nebo by snad měla být zavedena? Neměla by být rovnou blokována i některá prémiová telefonní čísla?

Ne, nevolám po tom. Jen předkládám argumenty dokládající, že blokování je neúčinné a lze jej obejít i tam, kde je definováno rozumně. Natož pak tam, kde je definováno hloupě.

Jak reálné je nebezpečí?

Oba návrhy z předchozích let, které také chtěly blokovat „stránky elektronických prostředků“, nakonec v zákonodárných sborech neprošly.

Dnes popisovaný návrh ale možná má reálnou šanci projít. Je totiž součástí komplexního pozměňovacího návrhu za celý rozpočtový výbor, který již prošel druhým čtením, a zřejmě nějak odráží „koaliční“ kompromis k regulaci hazardu. Pokud jsem byl schopen zjistit, nebyl k němu vznesen žádný dílčí pozměňovací návrh, který by nějak měnil jeho pasáže týkající se Internetu.

Poslanci, kteří budou o tomto komplexním pozměňovacím návrhu hlasovat již na zítřejším třetím čtení, tak mají vlastně na výběr jen dvě možnosti: buďto celý komplexní pozměňovací návrh přijmout, včetně zásadních dopadů na Internet, nebo jej celý shodit ze stolu, a tím zase zahodit celou svou dosavadní snahu o regulaci hazardu.

BRAND24

Očekáváte, že popisovaný návrh zítra projde třetím čtením?

Osobně se obávám, že při tomto rozhodování poslanci budou poslanci uvažovat v intencích regulace hazardu, a stejně jako předkladatelé samotného návrhu nebudou zvažovat škody, které tím způsobí jinde (v oblasti Internetu). 

Chcete-li alespoň nějak přispět k tomu, aby poslanci přece zvažovali i dopady na Internet, můžete jim napsat individuálně. Nebo můžete využít aplikaci Napište jim! Stejně tak se ale můžete připojit i k promptně vzniklé petici za Internet bez cenzury, která v době psaní tohoto článku měla již kolem 5 tisíc signatářů.

Podepsali jste petici za Internet bez cenzury?

  • Ano.
    70 %
  • Ještě ne, ale hodlám tak učinit.
    17 %
  • Ne, a nehodlám tak učinit.
    10 %
  • Nevím, mám ještě jinou odpověď.
    3 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).