Neoficiální firmware je v podstatě nutnost
V současné době je v České republice velmi rozšířený tzv. neautorizovaný příjem satelitní televize. Jako ukázkový příklad poslouží např. satelitní platforma Digi TV. Přesto, že její základní nabídka stojí legálně pouhých 260 Kč měsíčně, existuje mnoho diváků, kteří nejsou ochotni zaplatit ani to a přijímají Digi TV pomocí nelegálních prostředků. Těch je hned několik. Abychom do problematiky černého příjmu lépe vpluli, je zapotřebí začít pěkně od začátku. Pirátem je v podstatě každý, kdo nelegálně, tedy neautorizovaně přijímá jakýmkoliv způsobem placenou televizi. Je možné se setkat s několika druhy „černého“ příjmu. Tím nejrozšířenějším je tzv. Public EMU. Jde o případ, kdy jsou na internetu zveřejňovány klíče, kterými jsou televizní programy chráněny. Pro tento způsob příjmu je nutné mít speciálně upravený přijímač s tzv. neoficiálním firmwarem. Poctiví diváci tyto softwary pro přijímače využívají např. proto, že oproti originálním mají třeba čtečky karet CryptoWorks, upravené možnosti nahrávání, apod.
Dnešní piráti už si s Jackem Sparowem podobní vůbec nejsou, jejich cíl je ale v podstatě stejný. Foto: Falcon
Co je emulace
U těchto přijímačů je však i funkce tzv. emulace. V praxi to funguje tak, že u prolomených satelitních platforem, zjednodušeně řečeno u těch, které je možné sledovat bez nutnosti abonence, je možné se dostat k jejich sledování bez nutnosti být vlastníkem karty. Tzv. Public EMU je v podstatě náhradou za ni. S upraveným firmwarem přijímače je pak možné klíče zadat dálkovým ovladačem nebo je nahrát pomocí souboru. V obou případech však platí, že onu „náplň“ naleznete vždy na internetu. A jak takový klíč vypadá? Vždy je složen z identifikačního kódu providera – poskytovatele služby (např. 2111, 5101 apod.), označení řádku 00, 01 atd. (u některých přijímačů se dělí např. řádky na 00 a 10, 01 a 11 apod.) a samotného kódu, kde jde buď o šestnáct dvojic v jednom řádku, nebo dvakrát osm dvojic ve dvou řádcích (ve výsledku tedy opět šestnáct dvojic). Při tomto popisu zní celá problematika poměrně složitě, zkušenému pirátovi však trvá zadání kódu pomocí dálkového ovladače maximálně několik desítek sekund.
Neautorizovaný příjem je nelegální, ale nikdo ho nekontroluje
Námi zveřejněný popis by mohl znít jako návod pro začínající piráty, ale opak je pravdou. Neautorizovaný příjem je nelegální a je dokonce upraven českou legislativou. Konkrétně jde o zákon 206/2005 Sb., který se týká ochrany některých služeb v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Jeho plné znění si je možné prostudovat např. na portálu veřejné správy České republiky. Problém je v tom, že dodržování tohoto ustanovení nikdo nekontroluje. Asi těžko si je možné v praxi představit, že by chodily jakési hlídky, popř. policisté a kontrolovali, zdali právě vy nevyužíváte možností nelegálního příjmu placené televize. Důvod je jednoduchý. Odhadovaný počet uživatelů dekodérů je 25 tisíc a odhadovaný počet uživatelů padělaných smart karet je 10 až 15 tisíc,
zní jedna z vět na webu České protipirátské unie (ČPU). Jak však server DigiZone.cz zjistil, jde o údaj, který se vztahuje k roku 2000. V současné době jsme o devět let dále a aktuální čísla nikdo k dispozici nemá. Kolik by asi musela česká legislativa řešit případů nyní?
Zlaté časy modulu DiabloCam v. 2.3 už jsou zřejmě za námi. Foto: digital-sat-online.de
Nejlepší časy modulu Diablo pominuly?
Vraťme se ale ještě zpátky k samotnému nelegálnímu příjmu. Tzv. Public EMU není jediným způsobem, jak se lze dostat k pirátskému sledování platforem. V současné době se stále většímu zájmu těší modul DiabloCam, který ještě nedávno umožňoval sledování i takových satelitních platforem, jako byl Canal Digital Nordic, což je služba se zatím bezkonkurenčním množstvím HDTV kanálů, mezi nimiž nechybí např. Animal Planet HD, Canal+ Sport HD, Canal+ Film HD, Voom HD a mnoho dalších. Na jaké bázi tento modul fungoval, zde popisovat nebudu, protože tento článek nemá být návodem pro budoucí diváky – piráty, ale pouze informovat. Tento způsob černého sledování však nebyl zadarmo. Majitel totiž potřeboval nejen samotný modul, který bylo možné sehnat za cenu přibližně dvou a půl tisíc korun, ale i tzv. programátor, který kódy do modulu nahrál. Celková cena se pak dostala na nějakých pět tisíc korun. Jak to však podle aktuální situace vypadá, tento modul má zřejmě své nejlepší časy už za sebou.
Autoupdate
V rámci neoficiálních firmwarů bývá u některých prolomených platforem velmi často dostupná i funkce, která však většinou nemá dlouhého trvání, a tou je tzv. autoupdate. Zjednodušeně řečeno už pak nemusíte klíče zadávat manuálně nebo si do přijímače nahrávat např. přes flashku soubor, ale set-top-box udělá vše za vás. U Digi TV např. stačilo, že jste původní klíče vyresetovali a počkali na některém z jejich programů, až se vám načetly ty nové. Tato možnost v současné době není dostupná u žádné z tuzemských satelitních platforem.
Trochu z historie
Pokud si někdo myslí, že pirátský satelitní příjem je pouze otázkou posledních dvou tří let a začal např. právě platformou Digi TV, velmi by se mýlil. Svého času se s pirátstvím potýkaly také platformy na pozici 23,5 stupně východně. Není to zas tak dávno, co bylo možné sledovat programy České televize, Slovenské televize, Markízu a JOJ bez nutnosti abonentské karty. To bychom byli ale stále téměř na konci. Musíme jít ještě dále do historie. Prolomeno je již několik let na pozici satelitu Sirius 4 vysílání stanic v paketu Arqiva. Konkrétně jde o kanály, které jsou určeny také pro českou distribuci – Travel Channel, Zone Romantica nebo třeba Hustler TV. Ze satelitu Hotbird na pozici 13 stupňů východně se svého času dala přijímat také francouzská platforma TPS France, která se později přestěhovala na konkurenční Astru 19,2 stupně východně a vysílá v rámci paketu CanalSat France. Pomocí neautorizovaného příjmu chodily také platformy z Portugalska – TV Cabo, a Španělska – Digital+. Tyto dvě platformy byly ve své době asi nejoblíbenější. Nabízely velmi atraktivní obsah pro muže – nejnovější filmy (PPV) a porno.
Nejprve bylo vysílání nekódované
Ač to zní v dnešní době k nevíře, satelitní vysílání nebylo nejprve kódované. Ano, skutečně se vysílaly všechny programy volně, tzv. free-to-air. Šlo o období osmdesátých let. V době, kdy bylo vysílání českých programů ještě dalekou budoucností a povídáním z nějaké knížky věnované science fiction, si zahraniční operátoři uvědomili, že mohou své programy šířit také prostřednictvím satelitu, který by jim ve výsledku uspořil náklady ve výši 20 až 30 %. Divákům se také samozřejmě zamlouvalo, že dostali již v té době mnohem kvalitnější obraz i zvuk. Např. v roce 1980 byla cena satelitního kompletu až neuvěřitelných 10 tisíc dolarů, v polovině osmdesátých let se však dostala na částku třetinovou, přibližně tři tisíce dolarů. Lidé však velmi rychle pochopili, že na počátku půjde sice o velkou investici, nakonec však o alternativu oproti kabelu. Jak již bylo řečeno – vysílání programů bylo v té době ještě nekódované. K divákům se v té době, hovoříme-li o USA, dostala více jak stovka stanic včetně základních i těch prémiových, které mohli najít na kabelu.
Poskytovatelům však začalo velmi brzo svítat a uvědomili si, že tímto způsobem šíření mohou přijít o nemalé zisky. Proto se v roce 1984 několik kabelových operátorů dohodlo, že budou lobbovat za vznik zákona, který jim umožní satelitní vysílání šířit šifrovaně pomocí kódu. Vysílání placených kanálů volně bylo tímto krokem postaveno mimo zákon. Placená televize prostřednictvím satelitu tedy slaví právě letos neuvěřitelné čtvrtstoletí. Počátek kódování satelitních stanic však vedl také k počátečnímu poklesu prodeje kompletů. Lidé nebyli zvyklí na abonované vysílání a napadla je „spásná“ myšlenka. Proč za něco platit, když to můžu mít zadarmo? Od osmdesátých let minulého století se tedy traduje historie pirátského satelitního příjmu, který v určitých obměnách vydržel až dodnes. Pamětníci si jistě vzpomenou na příjem prostřednictvím karet Silver Card nebo Fun Card. Ty doby už jsou však pryč a dá se říci, že pro mnohé černé diváky je dnes už mimo také emulace. Mnozí už jistě budou vědět, kam tím mířím. Ano, řeč bude o tzv. sharingu.
Zjednodušený popis sdílení. Foto: cardsplitter.com
Sdílení
Nejprve bylo oblíbené sdílení (sharing) hlavně po internetu. Kvůli této možnosti se dostaly do obliby především linuxové přijímače (např. Dreambox). Tento způsob pirátského příjmu však narazil na problémy se zákonem, nemalé procento pirátů kvůli němu skončilo ve vězení (ne u nás), a tak přišel na řadu sharing po vlastní síti. I na pultech legálních obchodů lze dnes sehnat zařízení, která po menší úpravě dokážou nelegální příjem zprostředkovat. O konkrétních modelech se opět nemohu z pochopitelných důvodů vyjadřovat, ale tuto problematiku, myslím, popsal výborně čtenář serveru DigiZone.cz Jose v této diskusi. Nedávno jsem v souvislosti se sharingem objevil na videoserveru YouTube velmi zajímavé video, které v podstatě ukázkově představovalo příjem prostřednictvím set-top-boxu Dreambox. Bohužel už se mi ho nepovedlo dohledat, ale pokud si zadáte na tomto webu např. spojení dreambox sharing, tak budete určitě úspěšní. Sharing, neboli sdílení, je možnost, kdy jeden přijímač funguje jako zdroj určité platformy pro receivery další.
Proč lidé kradou?
Odpověď na tuto otázku se během let podle mého názoru také měnila, i když v jádru zůstávala pořád stejná. Byli a stále jsou diváci, kteří prostě nejsou ochotni za abonované satelitní kanály platit. Jak jsme si již řekli, platilo to již v osmdesátých letech minulého století a platí to i ve století 21. V dobách, kdy ale ještě existovalo např. Československo, lákal diváky příjem zahraničních kódovaných stanic ze satelitu z toho důvodu, že žádná taková možnost zde oficiálně nebyla. Individuální satelitní příjem začal v České republice až v druhé půlce devadesátých let. Velkým lákadlem pro diváky tak byla platforma Premiere, první placená televize v Německu, která odstartovala 28. března 1991. Je však také mnoho těch, kteří kradou ze zvědavosti. Zkrátka proto, že si chtějí rozšířit obzory. Když se většinou takových lidí zeptáte, zda onu platformu sledují, tak se možná dočkáte i negativní odpovědi. Jde však o pocit z oné možnosti. Ať už je to ale jakkoli, legislativa kouká na všechny tyto případy stejně – jedná se zkrátka o krádež.
Nejznámější kódovací systémy
Byla zde řeč o kódování, ale doposud jsme si neřekli o nejznámějších kryptovacích systémech. V České republice je nejznámější CryptoWorks. Ten byl vyvinut společností Philips CryptoTec, avšak nyní patří pod firmu Irdeto. V současné době ho využívá např. platforma UPC Direct. V souvislosti se satelitním pirátstvím byla nejčastěji skloňována švýcarská společnost Kudelski, která vyvíjí systém podmíněného přístupu Nagravision. V současné době jsou využívány tři jeho verze, přičemž tu první používají pouze Virgin Media ve Spojeném království a společnost UPC Ireland. U obou však už dochází k přechodu na lépe zabezpečený systém Nagravision 3, který zatím nebyl prolomen, i když se o jeho bezpečnosti mezi některými odborníky pochybovalo. Služeb společnosti Kudelski využívají v současné době např. platformy Digital+, TV Cabo, Cyfrowy Polsat nebo právě Digi TV. Zatímco všechny zmíněné platformy svou nabídku nyní již bezpečně chrání, poslední z nich stále setrvává u prolomeného systému Nagravision 2, i když u některých kanálů je již Nagraviosion 3 také zapojen. Starší verzi Nagravision používala ještě v době analogu také německá Premiere.
Kódovací systém Irdeto používá např. platforma Canal Digitaal na pozici 19,2 stupně východně, podobně je na tom i RTV Pink na 16 stupních východně. Verze Irdeto 1 byla zavedena v devadesátých let, avšak podlehla tlakům hackerů a byla nahrazena pokročilejší. Irdeto 2 spatřilo světlo světa v říjnu 2000 a jako první ho začala využívat na Blízkém východě platforma Multichoice. Internetová encyklopedie Wikipedia uvádí, že není známý případ, kdy bylo nutné vyměňovat karty u platforem, které užívají tento systém. Je však mnoho kódovacích systémů, které hackerům neodolaly. Je to proto, že provozovatelé platforem spolu s vývojáři zabezpečení přistupovali k chránění platforem odpovědně a než stačili piráti kódovací systémy prolomit a klíče získat, už zde byla jejich nová generace. Důvod, proč nechce většina platforem přistoupit na častou výměnu karet, je jednoduchá – velké finanční náklady spojené s touto operací. Pokud však k prolomení nakonec dojde, většinou karty s novým systémem provozovatel vymění do několika měsíců.
Připraveno s využitím webu thehistoryof.net, internetové encyklopedie Wikipedia, de.wikipedia.org, diskuse na serveru RadioTV.
