V březnu uplynulo přesně 103 let ode dne, kdy potrubní pošta vyslala první zprávu adresovanou poštovnímu úřadu v domě U Rotta na Malém náměstí, a zahájila tak svou službu veřejnosti. Důvody, proč přežila i digitální věk, jsou dva – rychlost a přesnost. Zatímco fax nebo email přenáší informace vždy zprostředkovaně a často i zkresleně, potrubní pošta umožňuje pracovat s originálem. Potrubí navíc předstihne v rychlosti i každou kurýrní službu. Například doručení zásilky z ústředny v Jindřišské ulici na Pražský hrad trvá zhruba osm minut.
Potrubní pošta, jak už to u většiny vynálezů bývá, však vznikla za úplně jiným účelem. Vynálezce Denis Papin chtěl v 18. století přenášet energii. Zjistil však, že stlačeným vzduchem je možné za určitých okolností dopravovat předměty. A stačí k tomu jen primitivní podmínky: potrubí, vzduchotěsné pouzdro a kompresor. První linka této pneumatické pošty byla uvedena do provozu v Londýně v roce 1853. Poté následovala i další významná města. Praha přišla na řadu 4. března 1899.
Jak celý systém funguje? Pouzdra se zásilkami se v potrubí pohybují na principu vysavače. Na straně odesílatele dmychadlo fouká vzduch za pouzdro, na straně příjemce se vytváří podtlak, který zásilku přitahuje. Síť potrubní pošty, kterou dnes nejčastěji využívají banky, je hvězdicová s pěti páteřními tratěmi. Ty vedou z ústředny do Nuslí, Dejvic, Vinohrad, Smíchova a na Palmovku.
Do 30 centimetrů dlouhého pouzdra s průměrem 5,5 centimetru lze vložit telegramy, zprávy, dopisy, fotografie, ale i drobné konstrukční vzorky. Rychlost se navíc dá regulovat podle citlivosti zásilek. Potrubí je uloženo zhruba metr pod zemí a na třech místech – na mostě Legií, Mánesově a Hlávkově mostě – přechází řeku v mostních konstrukcích. O údržbu a provoz systému se dnes stará pouhých pět lidí, další tři pracovnice obsluhují patnáct hodin denně zásilky na ústředně v budově hlavní pošty. Problém totiž spočívá v tom, že síť neumí automaticky přepravit pouzdro rovnou z jedné trasy do druhé. To dokáže pouze projet tratí a vypadne v ústředně.
Na základě tlaku a podtlaku vytvářeného dmychadly se až tříapůlkilogramové pouzdro může pohybovat rychlostí šestatřicet kilometrů za hodinu. Pokud v potrubí uvízne, je vypuštěna velkou rychlostí těžší patrona, která zásilce uvolní cestu. V případě neúspěchu musí opraváři potrubí vykopat, rozříznout a vyčistit.
Na městskou potrubní poštu je v současné době napojeno asi dvacet účastníků, kteří sídlí poblíž její trasy. Občas se však některá budova musí opravovat. Pak bývá určitá stanice mimo provoz i několik měsíců. Pokud by chtěl někdo svým známým poslat zásilku pražským potrubím, půjde to jen těžko. Může si však zařídit svou vlastní pobočku, kam mu pouzdra budou chodit. Český Telecom ho na jeho žádost napojí do systému, a pokud bude blízko zavedené tratě, přivede mu rouru přímo do kanceláře.
Poplatek za provoz potrubní pošty se platí podobně jako u telefonní linky. Účastník hradí pevný měsíční tarif, který činí přibližně 4.000 korun. Za každé poslané pouzdro pak navíc připlatí 3,20 Kč. Provozní náklady potrubní pošty jsou přitom velmi nízké. Všechny náhradní díly si pracovníci České Telecomu vyrábí sami nebo je použijí z jiných opotřebovaných či vyřazených úseků. Je tak třeba zajistit pouze pohonné hmoty, mazivo, energie a materiál.
Z pohledu Českého Telecomu je potrubní pošta spíše takovým bonbonkem. Jedná se sice ztrátový podnik, ale zároveň představuje evropský unikát, který je národní technickou památkou. Český Telecom tak provozuje na vlastní náklady jednu z mála hodnotných a lidumilných věcí. :-) Pokud by však chtěl potrubní poštu uzavřít, nebylo by to vůbec lehké. V takovém případě by totiž musel i nadále o její síť pečovat. Kdyby ji nechal ležet ladem, mohl by způsobit stav obecného ohrožení – pokud by například na Palmovce prasklo plynové potrubí a plyn by unikal do rour potrubní pošty, rozšířil by se na opačný konec Prahy. Takže vedení společnosti moc dobře ví, proč tento podnik podporuje.
Chtěli byste mít doma pobočku potrubní pošty?
