Hlavní navigace

Šachové programy přestaly být zajímavé

Pavel Houser

V prosinci loňského roku se v Bonnu odehrála velmi zajímavá událost – mistr světa Vladimir Kramnik hrál proti šachovému programu Deep Fritz 10 německé firmy ChessBase. Že jste tuto událost možná ani nezaznamenali? To je na ní podle mého názoru právě to nejzajímavější.

Pavel Houser - karikatura

Ilustrace: Nenad Vitas

V zápase hraném na šest partií triumfoval počítač poměrem 4 : 2. Lidský mistr světa ani jednou nevyhrál, čtyři partie skončily remízou. Druhou partii, v níž stál lépe, prohrál Kramnik po hrubé chybě, kdy přehlédl jednotahový mat, v poslední partii pak podlehl proto, že se za každou cenu snažil výsledek zápasu vyrovnat (jak alespoň tvrdili komentátoři).

Nedá se říci, že by mezi programem a člověkem byl takový rozdíl, jak naznačuje výsledek, trochu to celé ještě dělá dojem náhody. Mediální hodnocení bylo ale vesměs dosti jednoznačné: byl to zřejmě poslední zápas tohoto typu, který vzbudil větší zájem (ve skutečnosti už ovšem ani to ne). Prostě to, že počítače hrají šachy lépe než lidé, už považujeme za něco samozřejmého, nad čím se není třeba pozastavovat o nic více než nad faktem, že umí rychleji násobit.

Dá se předpokládat, že následkem malého zájmu médií a veřejnosti přestanou být podobné kratochvíle zajímavé i pro sponzory. Vladimir Kramnik loni v prosinci i přes porážku ještě obdržel půl milionu dolarů, přičemž sponzorem zápasu byla energetická firma RAG, do budoucna však už nejlepší hráči světa s podobným přivýdělkem zřejmě počítat nemohou. Zábavné je, že už ani není prezentováno, na jakém hardwaru vlastně fungoval vítězný program – zmíněno bylo pouze to, že šlo o jakýsi čtyřprocesorový stroj, toť vše. Skoro to už dělá dojem, že je to jedno, program by nejspíš vyhrál, i kdyby běžel na notebooku nejlepšího lidského hráče.

WT100

Otázkou samozřejmě zůstává, jaké z loňského zápasu vyvodit obecnější závěry. Už od roku 1997, kdy Garry Kasparov podlehl počítači Deep Blue, bylo vcelku jasné, že lidská dominance v královské hře dříve či později skončí. Teď skončila skutečně, a to v tom smyslu, že celá záležitost prostě přestala být pro širší veřejnost zajímavá. Trochu podnětnější je otázka, co tento vývoj udělá s šachy. Budou snad pro příště o titul nejlepšího šachisty bojovat spíše týmy složené současně z lidí a počítačů (a ideálně pojmenované podle sponzora, tedy „mateřské stáje“)? Z hlediska úvah o algoritmizo­vatelnosti lidského myšlení či o umělé inteligence už ale tohle moc zajímavé není.

Z dnešního a budoucího pohledu bude spíše nepochopitelné, proč si bezesporu velmi inteligentní lidé mysleli, že počítačům je šachové umění nějak principiálně nedostupné. Asi jako se dnes divíme středověkým sporům o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly.

Našli jste v článku chybu?