O víkendu se konalo celorepublikové kolo soutěže mládeže v programování. Letos poprvé soutěžili žáci a studenti i v kategorii nazvané Mikrořadiče. Měl jsem tu čest být v porotě a sledovat, jak si děti poradí se zadáním, které rozhodně nebylo triviální. Upřímně: mít na to čtyři hodiny jako oni, asi by se zapotil i zdatnější elektronik.
Upřímně nás potěšil zájem o tento obor. Je fajn vidět, že mladí lidé něco dělají, něco vymýšlejí, a i když nejdou často tou nejkratší cestou a leckdy vynalézají kolo a prošlapávají slepou cestu, tak je velká naděje, že v nich radost z objevování a tvoření zůstane a přežije i obouchání životem a prací.
Jsem dalek tvrdit, že “za bolševika bylo líp”, to ode mne neuslyšíte, protože prostě nebylo. Ale nejsem ani takový trulant, abych říkal, že za bolševika bylo všechno špatně. Třeba mně se líbila podpora polytechnického vzdělávání. Ano, byla to tu bída, co se týče dostupnosti vybavení, součástek, počítačů, ale třeba i “blbých” tranzistorů a integrovaných obvodů, ale přesto fungovaly různé Domy dětí a mládeže a Kluby vědeckotechnické činnosti, kde pod vedením nadšenců mohli kluci a holky dělat něco zajímavého vlastní hlavou a rukama. Ideologie a “soudruhování” většinou zůstávaly za dveřmi zvenčí a uvnitř se odehrávalo skvělé dobrodružství poznání, spojené s vůní kalafuny… Ach, ta nostalgie!
Trošku jsem se bál, že tyhle kluby pomřely na nezájem a nedostatek peněz, a příjemně mě překvapilo, že stále fungují, stále přežívají díky nadšenecké práci, a že do nich stále děti chodí. A přiznám se, že jim trošku i závidím. Ale jen trošičku. Nemusí koukat všichni na jednu MH7400, ale můžou si hrát s mikrokontrolérem, nebo třeba i s tím časovačem 555, protože ho dneska mají “za pět korun hrst”.
Znovu jsem se přistihl při takové té “příjemné závisti”, když jsem četl články o soutěži CanSat a o týmu, který se téhle soutěže účastnil. CanSat je soutěž týmů, které mají vytvořit miniaturní sondu, co se vejde do plechovky od pití. Taková sonda musí něco měřit (teplotu a tlak), údaje musí posílat na zem, nesmí vážit víc než 350 gramů a musí se snášet k zemi rychlostí 6 až 12 metrů za sekundu. K tomu je každý tým povinen vymyslet si ještě vedlejší misi. Sondy se pak vypouštějí ve výšce 600 metrů (republikové kolo) nebo 1000 metrů (evropské kolo).
Pročítal jsem si ty články a říkal jsem si oblíbenou větu všech nadšenců, kutilů, bastličů a snílků: “To si musím postavit taky!” Sice jsem, stejně jako ostatní, semlet životem, takže už nemám neomezený čas na hraní, ale upřímně se snažím si nějaký hrací čas vymezit, protože bez hraní bych byl jen kolečko v soukolí, jen “dělník textového editoru”.
A než se pustím do CanSatu, tak jsem si aspoň připravil jednoduchý pokus s deskou, o které jsem tu už psal, totiž SmartEverything. Využil jsem toho, že má zabudovaný modem pro Sigfox a spoustu dalších snímačů, a naprogramoval si jednoduchou, ale opravdu jednoduchou aplikaci. V nekonečné smyčce se měřil tlak, teplota a vlhkost a informace se předávaly po Sigfoxu. Samotné naprogramování bylo velmi jednoduché – v podstatě jsem jen sloučil tři ukázkové příklady do jednoho programu.
Data mi chodila v jednoduchém ASCII formátu “1024;045;35” – tlak, vlhkost, teplota – a Sigfox backend je přeposílal pomocí volání HTTP GET na můj server. Celé jsem to připojil na Power Bank s kapacitou 10Ah a zabalil do tašky s věcmi, které jsem vezl s sebou do toho Hradce Králové. Mým cílem bylo ověřit pokrytí Sigfoxu na trase, a taky ukázat zájemcům na soutěži něco zajímavého.
Z grafu je vidět, že normální stav s plným signálem je cca 55 zpráv za hodinu. To je v pořádku, to je stoprocentní úspěšnost. (Pokud je jich někde víc, tak jsem v tu chvíli zařízení resetoval a poslala se zpráva mimo pořadí.) Mezi 11. hodinou a polednem jsem jel ze Zličína do Horních Počernic. Tam jsem zůstal hodinu, a pak jsem jel přes Nehvizdy a Mochov směr Lysá nad Labem (okolo 14. hodiny). Odtamtud jsem už po D11 jel rovnou do Hradce Králové (14–15 hodin). Jakmile jsem zastavil v Hradci, kvalita spojení opět stoupla. Nejhorší byla při cestě po dálnici, tam byla doručená každá druhá zpráva (ono to v tom grafu vypadá dramatičtěji, ale ten graf je, bohužel, posunutý a deformovaný – ale jaký graf Sigfox nabízí, takový jsem dal).
Druhý poznatek byl očividný: v pátek odpoledne, auto stojící na slunci, uvnitř 52 stupňů. Divím se, že elektronika pořád pracovala. Ale pracovala. Třetí poznatek pak byl trošku smutnější: vypadá to, že měření teploty na desce SmartEverything je docela nepřesné, když jsem to srovnával s hodnotami naměřenými ve stejném místě jinými čidly, SmartEverything vykazoval zhruba o dva až tři stupně víc, a to na obou čidlech. Každopádně mě tenhle směr experimentování zaujal, a tak bych rád příště zkusil zapojit i GPS a měřit třeba otřesy na dálnici (akcelerometr je tam taky).
A jak si budete v létě hrát s elektronikou vy?
