Směrnice o data retention je neslučitelná s Listinou základních práv Evropské unie

Povinnost uchovávat a na vyžádání poskytovat údaje o hovorech, poloze či připojení k Internetu označovaná jako data retention vychází z evropské směrnice 2006/24/ES. Tu musely všechny členské země Evropské unie transponovat do své národní legislativy.

Generální advokát Soudní dvora Evropské unie Pedro Cru Villalón dnes však konstatoval, že směrnice představuje závažný zásah do základního práva občanů na respektování života a zároveň je v plném rozsahu neslučitelná s požadavkem stanoveným Listinou základních práv Evropské unie, podle kterého musí být každé omezení výkonu některého ze základních práv stanoveno zákonem.

Generální advokát poukazuje v této souvislosti na to, že využívání těchto údajů může vést k přesnému a úplnému zmapování velké části chování určité osoby, jež spadá do jejího soukromého života, či dokonce k sestavení úplného a věrného obrazu její soukromé identity.

Kromě toho existuje zvýšené riziko použití uchovávaných údajů k protiprávním účelům, které mohou zasáhnout do soukromí, nebo obecněji k podvodným či dokonce zlovolným účelům. Údaje totiž nejsou uchovávány samotnými veřejnými orgány ani pod jejich přímým dohledem, nýbrž samotnými poskytovateli služeb elektronických komunikací. Směrnice navíc nestanoví povinnost uchovávat údaje na území některého z členských států. Tyto údaje tak mohou být nashromážděny na blíže neurčených místech kyberprostoru.

Směrnici je nutné novelizovat

Podle Villalóna je nutné směrnici upravit zejména tak, aby stanovovala základní zásady, na jejichž základě by byly vymezeny minimální záruky upravující přístup k shromážděným a uchovávaným údajům a jejich využívání. 

Směrnice je podle Villalóna také neproporciální, protože dává členským státům možnost uchovávat údaje po dobu až 2 let.

Villalón doporučuje, aby soud účinnost směrnice pozastavil s odkladem do doby, než evropští zákonodárci přijmou směrnici novou. Nová legislativa by přitom měla být přijata v přiměřené lhůtě.

Stanovisko bylo vydáno v rámci řízení o dvou předběžných otázkách přednesených ústavními soudy v Irsku a Rakousku na základě stížnosti irské neziskové organizace Digital Rights Ireland a rakouské hromadné ústavní stížnosti iniciované organizací AK Vorrat.

Soudní dvůr není sice stanoviskem generálního advokáta vázán, nicméně ten hraje u soudu velmi důležitou poradní roli. Zcela nezávisle totiž soudu navrhuje řešení právní věci, která je mu přidělena.

Legislativu vycházející ze směrnice rušily ústavní soudy několikrát

Už v minulosti přitom nejvyšší soudní instance v několika státech Unie části národních zákonů, vycházejících ze zmiňované směrnice zrušily s odkazem na jejich neústavnost. Například v Bulharsku tamní nejvyšší správní soud zrušil již v prosinci 2008 určitá ustanovení národního zákona, zavádějící povinnost data retention. V Rumunsku se tak stalo v říjnu 2009. V roce 2010 pozastavil platnost některých pasáží obdobného německého zákona tamní ústavní soud.

O rok později dostalo zásahem ústavního soudu data retention stopku i v Česku. Ústavní soud tehdy konstatoval, že „napadená právní úprava porušuje ústavněprávní limity, neboť nesplňuje požadavky plynoucí z principu právního státu a je v kolizi s požadavky na omezení základního práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, které plynou z principu proporcionality.“ V roce 2012 se ale s novým zákonem data retention do Česka vrátilo.

Pokud Soudní dvůr Evropské unie rozhodne v souladu se stanoviskem generálního advokáta, může to mít podle sdružení Iuridicum Remedium, které mimo jiné stálo za stížností k tuzemskému ústavnímu soudu, vliv na posuzování národních úprav data retention a otevřít nový prostor pro další ústavní stížnosti podané k národním ústavním soudům, které budou směřovat proti národním úpravám.