Na provozu veřejnoprávních médií, zejména v postkomunistických zemích, jsou nejdražší právě jejich sídla. Například Česká televize musí udržovat v bezvadném stavu soustavu budov, která byla projektovaná pro téměř deset tisíc zaměstnanců, i když jich dnes zaměstnává jen třetinu a chystá se propouštět. Provozní náklady budov ale neklesají, navíc stárnou a nevyhovují nárokům moderních vysílacích technologií.
O tom, že by se Slovenská televize mohla vystěhovat z mrakodrapu v Mlynské dolině a pořídit si nějaké skromnější a lépe vybavené sídlo, uvažovalo již několik jejích ředitelů. Pokud vláda prosadí spojení veřejnoprávní televize a rozhlasu do jedné instituce SRTV, dostanou obě média unikátní příležitost vybudovat zcela nová, špičkově vybavená studia a odbavovací pracoviště, připravená na digitální vysílání.
Každý člověk z oboru ví, že zvlášť v době nastupující digitalizace je výhodnější stavět novou televizi úplně od základů, než předělávat stará studia a celý vysílací řetězec. Z tohoto pohledu by se tedy vystěhování STV ze starých prostor a vznik „nové televize“ vyplatilo. Jen je otázka, zda s tím vláda počítá a kdo to zaplatí. Spojení s rozhlasem také nemusí být zlá volba, jen si kompetentní musí uvědomit, že obě média mají svá specifika, takže nemohou počítat třeba s tím, že jednoduše sloučí jejich redakce zpravodajství.
Televizní a rozhlasový redaktor pracují odlišně a spojené redakce nemá ani britská BBC, kterou si berou středoevropští politici při svých reformách veřejnoprávních médií často za vzor. Pokud tedy vznikne společná instituce SRTV a bude mít jednoho superředitele, stejně pod ním budou muset figurovat náměstci nebo ředitelé pro samostatnou televizní a rozhlasovou divizi.
Možná bych šel ve slučování ještě dál, a spojil s televizí a rozhlasem i tiskovou agenturu TASR. Všechna tři média jsou veřejnoprávní, do značné míry se navzájem potřebují a využívají. Rozhlas i televize používají textové zpravodajství nejen jako podklad pro vlastní vysílání, ale i na svých webech. To samé se týká obrazového zpravodajství. Agentura zase nabízí vedle textů a fotografií i krátká audia a videa. Proč je tedy nespojit?
Ostatně, část peněz na vznik takového společného veřejnoprávního média a jeho moderního sídla, které by nemuselo být tak předimenzované jako současné budovy STV, SRo a TASR, by se dala získat prodejem jejich stávajících budov. Ušetřit by se dalo také na vzájemné synergii, nakonec by společná instituce nemusela mít tolik zaměstnanců, kolik by odpovídalo pouhému sečtení dnešních zaměstnanců televize, rozhlasu a agentury.
Nejnáročnější na celém tomto projektu je ale otázka financování nového supermédia. Pokud by mu zůstaly koncesionářské poplatky, což vláda nechce, nemusel by se měnit současný stav, kdy se pro STV a SRo vybírají společně. Bez poplatků by to znamenalo přímou závislost na státním rozpočtu a libovůli politiků. A další otázka: Měla by si veřejnoprávní televize zachovat i reklamu? A pokud ano, v jaké míře? V České republice jsme chtěli reklamu ve vysílání České televize zrušit, aby nekonkurovala nově vznikajícím komerčním digitálním televizím. Zatím se nám to nepodařilo.
Dá se pochopit argument, že pokud by měla veřejnoprávní televize alespoň trochu usilovat o konkurenceschopnost s ostatními televizemi, reklama prodávaná na základě výsledků dosažené sledovanosti je dobrým motivačním prvkem. Také může do značné míry suplovat roli státních dotací, na kterých je dnes STV závislá. A dá se z ní financovat spravování společného archivu SRTV.
Mimochodem, právě archiv a jeho nevyčíslitelná cena už mnoho let brání privatizaci ČTK v České republice. Nikdo si netroufá určit, kdo a jakým způsobem by měl spravovat národní bohatství, které vznikalo za státní peníze. SRTV by mohl být vhodným správcem takového společného archivu a vydělávat na prodeji práv k jeho jednotlivým částem.
Komentář vyšel 15. října 2010 ve slovenském deníku SME
ČLÁNKY DO MAILU