Ilustrace: Nenad Vitas
Byli dva. Věk tak osmatřicet, vzhledu šedě neurčitého, jeden z nich trpěl silnou nadváhou a oba pak silnými dioptriemi. Stáli v hromadném dopravním prostředku zjevně na cestě do práce, a soudě dle debaty, jež vedli, jednalo se o bývalé spolužáky, nejspíše z vysoké školy technického zaměření. Jejich hlasitá výměna názorů by byla pro ostatní spolucestující zdrojem zábavy, ale vzhledem k časné ranní hodině a faktu, že část pasažérů ještě víceméně spala, spíše sklízeli pohledy více, nebo méně nenávistné.
„Pamatuju si to, jako kdyby to bylo dnes. Byl jsem tak natěšenej. Prostě jsem to zapnul, a ono to fungovalo. A hned jsem se připojil k IRC, kde měly být nějaký baby, abych se seznámil“
„a seznámil jsi se?“
„No ne. Jednu chvíli to teda už skoro vypadalo, ale pak mi vysvětlili, že to není baba, ale robot. Tak jsem šel na MaGeo. Jo a tam, tam to bylo mnohem lepší“.
„No povídej“
„S jednou jsme se dali takhle dohromady. A pak jsme si domluvili rande v putyce na kolejích. Jenomže nepřišla. Seděl jsem tam do večera a raději se opil“.
„Tak to se mně stalo taky. Ale místo opití jsem musel platit účet v čajovně za strašlivé peníze“
Z rozhovoru obou postav, jehož útržek jsem si zde dovolil převyprávět, víceméně vyplývalo, že vzpomínají na staré „zlaté“ časy českého Internetu (tehdy psáno výlučně s velkým I). Byly to časy, kdy síť byla tajemným místem mnoha zvláštností, podivností a dalších specialit. Místem, kam se nedostal jen tak leckdo, a kdy se většina těch, kteří se tam dostali, osobně znala.
„A pak jsme jednou pořádali sešlost, večírek všech, co jsme na netu. Bylo to u nás, na chatě a pařili jsme celý víkend“
„a kolik se vás sešlo?“
„Šest. Ale jeden přijel až z Hustopečí!“
Jak kdysi bylo dobře, dnes už je zle. Na internetu je leckdo, IRC není nevýznamnější globální komunikační službou, a víte, co je nejhorší? Možná by vás to nenapadlo.
„Na Facebook jsem se přihlásil. Ale chtělo to po mně jméno. Všichni tam mají jména. Vlastní kámoš si mně pod nickem nepřidal. Napsal mi, že nejsem normální, když tam nemám foto, a že kdo ví, kdo vlastně jsem. Tak jsem to tam nějak zabalil“.
„Máš pravdu. Mně ta anonymita taky přišla fajn. Ale dneska, tam už žádná není“.
„Jo, takhle tenkrát. To byly časy“
Byl to zajímavý rozhovor a bylo by zajímavé poslouchat ho ještě déle, kdyby náš vlak pomalu nezastavoval, a oba pánové se za nenávistných pohledů části spolucestujících nevydali směrem k východu. To, co mi zprvu připadalo jako úsměvná historika, jsem následně vyhodnotil jako zajímavý fenomén. Skutečně existují lidé, kterým se stýská po tom, jak kdysi vypadal Internet, a jak dnes už nevypadá. Protože dříve býval „exkluzivní“ a „anonymní“ a také „tajemný“
„Když jsem řekl kámošům doma že mám net, hned měli oči navrch hlavy.“
Zatímco dnes je obyčejný a svým způsobem i vágní. To znamená, že jeho vývoj se stává předmětem sentimentu. A to je jenom dobře.
