Hlavní navigace

Trable s exhumací II.

Vojtěch Bednář

Opilecké hádky mají svůj půvab. A pokud se při nich účastníci nezačnou vzájemně střílet, mohou přinést i leccos užitečného. Například výzkum, který není určen ke zveřejnění.

Vojtěch Bednář

Ilustrace: Nenad Vitas

Pozn. aut: Tato glosa vznikla jako určitá odpověď na odpovědi pod mou glosou poslední. Čerpá z reálných informací, ale vzhledem k jejich podstatě a k tomu, jak jsem k nim přišel, zcela anonymních.

Je to pár let, nechce se mi pátrat v archivním kalendáři, ale myslím, že asi tři. Konal se večírek pobočky jedné významné globální, v IT podnikající společnosti. Účastnily se jej přední kapacity z oboru, výkvět stavu manažerského, i vždy hladová, po jednohubkách a senzacích lačnící smečka novinářů. A tuny pozvaných hostů ve zcela jiných šatech, než jaké přikazovala pozvánka.

Kormidelníci průmyslu, za normálních okolností distingovaní pánové, s postupujícím časem a hlavně ukončenou formální částí akce přestávali být distingovanými. Nejteplejší místo u baru v poměrně rozsáhlém komplexu, kde se večírek konal, bylo obsazeno třemi z nich. Diskuze se vedla, jak jinak, o novinkách v oboru, o připravovaných produktech a o výhledech do budoucna. Tyto výhledy byly tím smělejší, čím více značkového alkoholu proteklo slovutnými hrdly mocných. Pak se ovšem z jednoho z přítomných (také manažera) stal nějakým zvláštním chemickým zvratem kritik pokroku. Prohlásil, že všechny ty novosti jsou vlastně k ničemu, a že deset let stará technika by přinejmenším na některých místech dovedla obstarat stejnou práci, jako ony hvězdné a připravované novinky. A že je to vše vlastně jen tahání peněz z kapes zákazníků (měla se namysli firemní klientela).

Vzhledem k tomu, že informatici na rozdíl od představitelů jiných oborů sebou běžně na večírky nenosí (aspoň pokud vím) zbraně, byla drtivá kritika drzého člověka, a přeneseně i kvalit jeho firmy při náboru personálu, pouze verbální. Hádka, zprvu poměrně tichá, záhy přehlušila i večírek doprovázející řvavé tóny jakési pop-music. Přilákáni situací, sešli se u baru i další pánové a přidali se do diskuze. Nejprve zdrženlivě, pak po sobě někteří účastníci (trhající se na hloučky) řvali obdobně jako burziáni snažící se prodat své bezcenné akcie. Uprostřed toho mumraje, který trval asi hodinu a půl, se však nacházelo oko hurikánu původních tvůrců diskrepance, kteří na celou věc pohlíželi více věcně, než když vznikla.

Večírek odezněl, ale ona diskuze nikoli. V zázemí firmy, která s večírkem původně neměla nic společného, a která byla pro tento účel outsourcnuta, vzniklo podivné pracoviště. Na něm několik zaměstnanců na hardwaru (a softwaru) z konce devadesátých let, perfektně vyčištěném a ošetřeném, začalo provozovat některé aplikace a služby z počátku nového tisíciletí. Experiment, který měl ověřit, respektive vyvrátit, možnost života se starou technikou, trval minimálně dva roky (ne kontinuálně). Každých několik měsíců se testovaly na webu založené služby, nové aplikace, technologie. Naposledy jsem o něm slyšel loni na podzim, a výsledek zprávy o kompatibilitě mezi tehdy již dekádu fungujícími systémy – servery a stanicemi – a specifickými novými aplikacemi byl, že bez větších potíží jich pracuje asi osmdesát procent. A co víc, při správné konfiguraci dostatečně svižně, bez nutnosti cokoli měnit. Tipuji, že pokus probíhá dodnes.

Až příště půjdete na prezentaci nejnovější technologie s tím, že vydrží věky, můžete prezentujícím, jsou-li od dobrého dodavatele, věřit. Vydrží. Otázka je, jestli stejně dlouho vydržíte vy odolávat reklamní masáži o novějších, dokonalejších a samozřejmě trvanlivých technologiích, které prostě musíte implementovat a zbavit se tak starého šuntu. Tipuji že ne. Ona cca tři roky stará opilecká hádka tak ve skutečnosti asi nemá vítěze, protože technické specifikace a lidské chování se od sebe velice liší.

Našli jste v článku chybu?