Ilustrace: Nenad Vitas
Projekt aplikace vyvíjené na zakázku pro jednu soukromou firmu zabývající se výzkumem začal odhadem tak v roce 1994. Aplikace byla velice komplexním systémem napsaným pro prostředí DOSu. Její část vznikla v BorladPascalu, část v C++. Skládala se z desítek komponent a mnoha tisíc řádků kódu. Byl to nesmírně sofistikovaný kus softwaru, který spravoval a analyzoval data v interní (plně proprietární) databázi, komunikoval se speciální periferií, a dokonce umožňoval výměnu informací po IPX/SPX síti mezi dvěma výkonnými a jedním manažerským pracovištěm. Integrovaný aktualizační systém (dnes běžnost) byl pouze třešničkou na dortu. Prostě žůžo.
To bylo dávno. Náš program udělal spoustu práce, ale časem musel ustoupit modernizaci. Přišel nový (a výkonnější) hardware, nové operační systémy, nový měřící software. Vše, na čem běžel, se vyhodilo do recyklace, instalační média a data ale zůstala v bezpečí archivu. Aplikace naposledy fungovala zhruba v roce 2002 (již pouze v jediné instalaci), pak už ne.
Před časem, v důsledku nějakých interních procesů a nutnosti revidovat stará data, na nichž leží dnešní produkty, se ona organizace rozhodla čtrnáct (reálně samozřejmě méně) let starý program i s archivním periferním zařízením oživit, a určitý čas používat paralelně se současným systémem. Fyzická exhumace byla provedena rychle. Otevřením archivu, vylovením a okopírováním příslušných médií a rozvakuováním periferie. Pak ale nastal úkol, který místnímu tříčlennému IT oddělení způsobil krizi, jež zažehnalo po pěti týdnech práce.
Organizace má všechny své počítače velmi přísně katalogizovány a od jednoho dodavatele. Panuje u nich plně řízený režim s jasně danými politikami. Připojit do pracovní stanice staré ani ne dva roky ISA kartu se ukázalo jako problém, ovšem problém, na nějž existují speciální adaptéry. Mnohem větší potíží se stal software. Letitý program totiž v pracovní stanici s Windows XP ne a ne naskočit, a když už, tak ne a ne komunikovat s oběma (interní a externí) částmi hardwarové periferie.
Postupně bylo vyzkoušeno: Různá nastavení režimů kompatibility ve Windows XP (nefunkční program). Použití aplikace DOSBox (neschopnost komunikovat, nefunkční periferie). Duální boot počítače do režimu DOSu (nefunkční periferie). Dva různé virtualizační nástroje v prostředí Windows (2× nefunkční periferie) a jeden v Ubuntu Linuxu (nefunkční program). Zkrátka a dobře, stařík software se na hardwaru mladšího středního věku vůbec necítil.
Technik: Nemáme žádný počítač, na kterém by to fungovalo.
Manažer: Tak pořiďte nový z provozního rozpočtu.
Technik: Musíme koupit použitý, nejméně osm let starý.
Manažer: To by bylo porušení předpisů, nesmíte.
Technik: Jinak aplikace nebude fungovat.
Manažer: Musí fungovat na novém počítači, když fungovala na starých.
Technik: Právě, že ne.
Manažer: Tomu nerozumím.
– dvacet minut diskuze –
Manažer: Ale ať vás nikdo nevidí!
Největším problémem bylo nastěhovat vnitřnosti prehistorického Pentia 200Mhz do jednotného (pro celou firmu stejného), nekompatibilního ATX šasi, z nějž bylo předtím vybrakováno celkem nové Core Duo. Po vyřešení mnoha jiných, menších a někdy komičtějších obtíží typu zprovoznění jednotné USB klávesnice v desce s DIN konektorem se ale stařík rozjel. Přijal čerstvou instalaci DOSu a stará aplikace zahltila sedmnáctipalcový LCD panel svým obludně semigrafickým prostředím. Diodka potvrzující přenos dat na externí části periferie se vesele rozblikala. Vítězství!
Návštěva: A co je zde toto?
Manažer: Zde používáme pro verifikaci údajů náš nejstarší počítačový měřící systém. Návštěva: Jak je starý?
Manažer: Měřící moduly a programy jsou z roku 1994. Vše ostatní je nejnovější technika.
Návštěva: A vám to funguje? My jsme zkoušeli něco podobného, ale bez výsledku.
Manažer: Naši technici ten systém zprovoznili na nových systémech. Je nyní dokonce mnohem efektivnější, než býval.
Návštěva: Neuvěřitelné. Gratuluji vám!
