Vzájemné propojování sítí zvané peering není dlouhodobým problémem pouze našich zemí. Stejnou a možná ještě větší komplikací je v celosvětovém měřítku. Propojování významných mezinárodních poskytovatelů s ostatními tak často velmi vázne. Jedním z těch, kteří vždy byli známi svým chladným postojem k peeringu, je bezesporu UUNet (v současné době Worldcom/MCI/UUNet). Proti ostatním poskytovatelům má také tu nevýhodu, že je díky svému postavení největšího poskytovatele Internetu na světě první na ráně.
Jedním z nejdůležitějších aspektů peeringu je to, že se většinou propojují poskytovatelé nacházející se na stejné úrovni (podrobnosti zde). Zcela zvláštní postavení mají tzv. páteřní poskytovatelé (neboli tier 0), kteří se typicky propojují pouze navzájem. Z těchto poskytovatelů má pak ještě speciální postavení právě UUNet. S touto sítí totiž musí být každý poskytovatel nějakým způsobem propojen. UUNet se však od roku 1993/4 s žádnou jinou sítí nepropojil aniž by si nenechal za toto propojení platit! Vzhledem ke svému postavení si to však UUNet mohl dovolit.
Podobná situace nastala také u nás v dobách vzniku peeringového střediska NIX.CZ (a dříve), kdy si nechával za peering platit CESNET. S odlivem řady významných zdrojů a se vznikem nových však o své výjimečné postavení v České republice přišel, takže byl nucen od toho modelu upustit. Stejně tak nyní činní UUNet, ale důvody, které ho k tomu vedou, jsou poněkud nejasné, protože by tímto krokem mohl přijít o řadu významných zákazníků z řad poskytovatelů Internetu, kteří od něj nakupují svoji zahraniční konektivitu.
Dokument, který upřesňuje podmínky pro vzájemné bezplatné propojení se sítí UUNet, však jednoznačně specifikuje, kdo může o propojení žádat. Nejdůležitější jsou především dva body: První specifikuje, jaký geografický rozsah musí mít síť zájemce o propojení s UUNetem, respektive s jeho částmi. Síť je totiž rozdělena na tři části, a to AS701 (WorldCom-US) reprezentující Severní Ameriku, AS702 (WorldCom-Europe) reprezentující Evropu a AS703 (WorldCom-ASPAC) reprezentující Asii a Oceánii. Případný zájemce totiž musí ve vybrané oblasti pokrývat minimálně polovinu států ve kterých nabízí UUNet své služby. To znamená, že poskytovatel musí pokrývat minimálně 15 států v USA, osm v Evropě nebo dva v Asii. Druhou významnou podmínkou je fakt, že objem vzájemného provozu mezi oběma sítěmi bude v obou směrech minimálně 150 Mbps pro USA, 30 Mbps pro Evropu a 5 Mbps pro Asii. Dále jsou také specifikovány požadavky na geografické rozmístění propojovacích bodů a minimální rychlost páteře zájemce o propojení.
Výše uvedené podmínky znamenají, že např. zájemce o propojení s evropskou částí UUNetu musí nabízet své služby minimálně v osmi zemích Evropy a vzájemný provoz mezi oběma sítěmi musí být nejméně 30 Mbps. Z toho jasně vyplývá, že jde o nabídku, která je určena pouze těm největším. Důležité je také připomenout, že případný peering je realizován formou bilaterálních dohod. Bude tedy zajímavé, jak budou na tuto nabídku reagovat ostatní poskytovatelé a jaké změny z ní vyplynou pro UUNet samotný. Je důležité si uvědomit, že jde pouze o vzájemné propojení dvou sítí, nikoliv o poskytovaní transitní konektivity, ta je samozřejmě nadále zpoplatňována.
Z pohledu České republiky je význam změny v peeringové politice UUNetu problematický. Přímo se pravděpodobně příliš neprojeví, protože poskytovatelů, kteří splňují uvedené podmínky u nás působí minimum (navíc jde o tranzitní operátory). Bude tedy velmi zajímavé pozorovat, jak se UUNet postaví k problému peeringu s ostatními členy sdružení NIX.CZ, kterého bude od února řádným členem. Již dříve dal totiž jasně najevo, že rozhodně nehodlá stát stranou. Vzhledem k nově přijatým podmínkám se totiž nedá předpokládat, že by všem českým poskytovatelům nabídl peering s celou svou evropskou sítí. Významně by se však změna mohla projevit na zkvalitnění přenosu dat v rámci Evropy a následně také odlehčením transatlantických linek.
Z celosvětového hlediska je pak problematické, co tato změna způsobí. Od dob, kdy se Internet začal přeměňovat z akademického média na komerční se totiž kolem peeringu vedlo již několik „bitev“. Význam peeringu vzrostl v době, kdy se jeden z významných poskytovatelů ANS (dnes součást WorldCom/MCI/UUNet) připojil do komerčního peeringového střediska CIX. Tento akt znamenal změnu termínu „být na síti“ z připojení k akademické síti NSFNET na připojení ke komerčnímu CIXu. Fakticky tak začal vznikat plně komerční Internet. Další problém nastal v době, kdy Sprint nehodlal posilovat svoji konektivitu do CIXu na vyšší rychlost než 1,5 Mbps ačkoli ostatní poskytovatelé byli v té době připojeni rychlostí kolem 45 Mbps. Výsledkem toho byla vysoká ztrátovost paketů a přesun většiny peeringů z CIXu do peeringového střediska MAE-East. Dalším krokem ke zničení CIXu, jako vrcholu Internetu, pak bylo vytvoření prvního dvoubodového peeringu a to mezi sítěmi BBN (dnes Genuity) a MCI (dnes WorldCom/MCI/UUNet). Pro velké poskytovatele se totiž členství v CIXu projevovalo velmi negativně, protože umožňovalo všem poskytovatelům získat velmi snadno (a levně) přístup k celému Internetu. První z CIXu vystoupil BBN. Např. UUNet v této době samozřejmě umožňoval peering všem členům CIXu. Výsledkem těchto kroků pak bylo to, že CIX ztratil zcela svoji funkci a „vrcholem“ Internetu se stalo několik páteřních sítí, které jsou mezi sebou vzájemně propojeny. Tolik tedy historický exkurz.
O důsledcích současného kroku UUNetu v oblasti peeringu se dá tedy pouze spekulovat. O jeho revolučnosti však není pochyb, stejně tak také není pochyb o tom, že UUNet má vše velmi dobře spočítáno a rozhodně by se nepouštěl do něčeho, co by mu nepřineslo více užitku než ztrát. Zajímavé určitě bude sledovat situaci UUNetu v České republice poté, co se stane od počátku února řádným členem peeringového centra NIX.CZ. Stručně řečeno – máme se na co těšit.
