Mnoho lidí věří, že v prostředí Internetu se extrémně projevuje agresivita, reprezentována např. tzv. „flamem“, respektive „flame wars“. Flame war (doslova oheň) nazýváme diskusi nebo výměnu názorů, která překročí jakousi pomyslnou únosnou mez a stane spíše než výměnou názorů hrubým a osobním osočováním „diskutujících“ protějšků. Možná se dá říci, že v realitě by často za použití stejných slovních prostředků již dávno došlo k použití fyzického násilí. Podívejme se nyní na pohled psychologie na tento fenomén.
Agrese je každému člověku vrozená a je nutné se s ní určitým způsobem smířit a vyrovnat. Tak jako na všechny součásti lidské psychiky, každá psychologická teorie se dívá na agresi více či méně odlišně. Například klasická psychoanalýza (založená Freudem) chápe agresi tak, že ji v sobě nese každý člověk v podobě instinktu smrti – Thanatos. Když tento Thanatos převládne v našem vědomí, máme tendenci jednat agresivně. Všechny psychologické teorie se však shodují, že některé vlivy mohou tendenci k agresi zvyšovat. Jedním z těchto vlivů je frustrace – jsme-li frustrování, máme tendenci jednat agresivně. A právě toto je pro některé autory klíčem pro vysvětlení zvýšené agresivity v prostředí Internetu.
Do jaké míry je tedy zvýšená agrese na Internetu způsobena tím, že jsou jeho uživatelé frustrováni? Patricia Wallace (Wallace, 1999) ve své práci tvrdí, že agrese na Internetu je do určité míry způsobena samotnou technologií, především rychlostí, resp. pomalostí linek. Domácí uživatel Internetu podle ní tráví většinu času čekáním na odezvu, což zvyšuje jeho frustraci a následně implikuje potenci k agresi.„Jestliže je rychlost odezvy 2 nebo 3 sekundy, je rychlost komunikace rozumná, zvýší-li se však zpoždění na 8, 9 sekund a déle, úroveň frustrace se zvyšuje.“ Jedna studie uvádí, že rychlost odezvy v reálné diskusi je údajně přibližně 1.35 sekundy při konverzaci stejného pohlaví a 3.21 sekundy při konverzaci obou pohlaví, což samo o sobě je zajímavé. Dále toto téma rozvádí, že potřeba odezvy od protějšku se dále liší podle kultury, například Japoncům, či obecně východním kulturám delší přestávky v konverzaci nevadí. Jistě by bylo zajímavé sledovat rozdíly v komunikaci po Internetu u euroamerické a východní kultury. Je opravdu možné, že se budou Japonci při tuhnutí linek méně rozčilovat?
Jinou věcí, která může zvyšovat frustraci a tím agresi, je „padání“ linky, či nechtěné odpojení uživatele od příslušného serveru. Celá tato kategorie vedoucí k agresi se dá shrnout pod technické obtíže způsobené tímto typem komunikace. Kolikrát jen jsme se rozčilovali, že počítač nechce udělat to, co chceme, kolikrát jsme měli chuť vyhodit tu „prokletou mašinku“ z okna?
Jakákoliv negativní událost snižuje naši odolnost vůči agresi, frustrace je jen jedna z nich. Podnětem k naší agresi pak bývá jakýkoliv útok vůči naší osobě, charakteru, či virtuální postavě. Tedy z agrese plyne agrese, my sami toužíme po odvetě vůči útočníkovi, obzvláště jsme-li navíc frustrováni obtížemi se samotnou technikou.
Jiným možným vysvětlením je teorie kognitivní disonance pana Festingera, která nám říká, že jestliže uděláme něco, co se neshoduje s naším přesvědčením, postojem, vnímáním, cítíme se nepříjemně. Toto napětí nás nutí udělat něco, abychom se tohoto napětí zbavili. Když není tak jednoduché napravit či odvolat to, co jsme udělali, tak není vůbec tak těžké změnit naše vnímání. Změníme jednoduše náš pohled na viníka a rázem přemýšlíme o okolí hůře, než ve skutečnosti bylo. Tato mentální revize může vést k agresivnímu chování k okolí, ačkoliv se okolí nezachovalo nikterak špatně. Zdá se, že pro verbální agresi vyskytující se na Internetu toto schéma často dobře funguje.
Anonymita nebo přinejmenším iluze anonymity je dalším z vlivů, které na Internetu vedou ke zvýšené agresivitě. Jestliže lidé věří, že není možné je osobně kontaktovat a jejich akce jim osobně oplatit, mají tendenci být méně svázáni sociálními konvencemi a normami. Za některých okolností může být anonymita velmi příznivá, např. při on-line psychoterapii, ale také vede ke zvýšené tendenci k agresivnímu chování. V jednom z výzkumů se uvádí, že ve skupině, která byla anonymní, se oproti neanonymní skupině vyskytovalo 6× více znaků hostility.
Dalším významným vlivem je možnost okamžité, byť off-line komunikace se svým protějškem. O kolik je snazší napsat e-mail v rozohněném, agresivním stylu a okamžitě kliknout na tlačítko ‚Send‘, než napsat dopis, vložit jej do obálky, napsat na něj adresu a zanést do schránky. Kolik takových dopisů skončilo v koši v důsledku uklidnění nastalého pouhým vlivem času? Stejná „výhoda“ (či nevýhoda, podle úhlu pohledu) ovšem platí i pro psaní „zamilovaných“ dopisů. Možnost okamžité komunikace je velmi důležitá, je to jakoby náš protějšek seděl neustále vedle nás a mohl se tím pádem podělit o naši okamžitou emoci. Což může být v některých případech pozitivní a v jiných negativní.
Někdo může říci, že charakteristika uživatelů Internetu je více agresivní, než u běžné populace. Není pravděpodobné, že by toto tvrzení obecně bylo pravdou, nemělo by se zapomínat, že ještě stále většina uživatelů Internetu jsou muži. Zajímavým projektem by například mohlo být sledovat projevy agresivního chování v čistě ženských virtuálních diskusních skupinách. Vyskytuje se v takových skupinách flame stejně často jako v mužských?
Otázka je, zda jsou flame war vůbec negativním jevem. Je výzva z titulku tohoto článku oprávněná nebo ne? Není vybití emocí prostřednictvím klávesnice nakonec pozitivním jevem? Já sám si nejsem jist, zda je pro člověka lepší si dobře „zaflamovat“ nebo zaflámovat :-)
ČLÁNKY DO MAILU