Internet většina z nás chápe jako výdobytek technicky vyspělého 20. století, vymyšlený a zkonstruovaný lidmi, kteří stáli u jeho zrodu. Jiří Donát se však zamýšlí nad tím, zda proces jeho vzniku a vývoje tak trochu neodpovídá zrození nového života v přírodě.
Člověk se neubrání fascinaci při pozorování zázraku zrození nového života. Oplodněné vajíčko – zygota – se dělí na dvě nové buňky, pak na čtyři, osm, šestnáct, až vznikne shluk buněk nazývaný morula. Hned vzápětí se začínají buňky diferencovat. V průběhu následujícího měsíce prodělává zárodek dramatické změny. Uprostřed třetího týdne už měří kolem 3 milimetrů. Začínají se objevovat první pupencovité výběžky – předchůdci budoucích orgánů a tkání – a buňky uvnitř mesodermu (střední zárodečný list embryoblastu) se formují do struktury, z níž později vznikne páteř. Rovněž nervový systém se vyvíjí – nejprve v podobě jakéhosi prutu, ale záhy se jeho horní konec rozšiřuje a vytváří mozek. Na obou stranách nervové trubice vznikají úseky mesodermu nazývané prvosegmenty. Z nich se pak formují svaly, kůže a kosterní tkáň.
Stop.
Zastavujeme se ve chvíli, kdy zárodek získává základ svého nervového systému. Vlastním buňkám to je zřejmě docela jedno – vnímají vznik nervového systému stejně, jako vznik jakéhokoliv jiného specializovaného orgánu. I do této chvíle postupovaly buňky nějakým zázračným způsobem ve vzájemné koordinaci a vznik speciálního nástroje pro přenos a zpracování informací tuto skutečnost nemůže změnit. Buňky budou i nadále reagovat na podněty, které získají ze svého okolí, a pro sladění své činnosti novou vymoženost nepotřebují. Konečně, není pro ně ani určena.
Buňky nemohou „vidět“ účel tohoto orgánu z pochopitelného důvodu. V rámci jejich pohledu totiž nový orgán nemá smysl. Smysl dostává až ve vyšší vrstvě, v rámci mnohobuněčného organismu. Tak jako buňky neznají a nechápou své vlastní vnitrobuněčné pochody, které se odehrávají v jejich nitru, nemohou vidět ani na opačnou stranu horizontu: nemohou pochopit účel, kterému samy slouží v rámci vyššího celku. Nemohou tedy posoudit, proč právě vzniká nový druh specializovaných buněk, určených k přenosu a zpracování vzruchů – neurony – a jakou mají hrát ve vyšším organismu roli. To od nich ale ani nikdo nežádá. Nějaký mechanismus již zařídí, aby buňky dělaly to, co je pro vyšší organismus užitečné.
Dostáváme se k jednomu ze základních paradoxů lidského poznání. Po staletí se člověk snažil vyvinout dokonalejší nástroje, které by mu umožnily lépe pozorovat a pochopit svět, ve kterém žije. Svět, který je nutno zkoumat pomocí pokusů a omylů – svět, ve kterém musíme teprve složitě a po malých částech odhalovat jeho jednotlivé zákonitosti, abychom poznali aspoň zlomek jeho tajemství.
Člověk učinil zatím jen malý krůček na této spletité cestě. Za dobu svého snažení dokázal vyvinout jen o trochu složitější nástroje, než nástroje zcela triviální. I to ale již stačilo, aby se mu tyto nástroje vymkly z rukou. Místo, aby se mohl na své vlastní výtvory spolehnout, najednou zjišťuje, že se výsledky jeho práce začínají chovat stejně nepředvídatelně jako příroda, k jejímuž ochočení byly původně vytvořeny.
Nikdo dnes neví přesně, co udělá i ten nejběžnější osobní počítač v jakémkoliv okamžiku své činnosti. Složitost obyčejného PC již vysoce přesáhla míru, kterou je schopen kdokoliv z nás přesně pochopit a analyzovat. Zbývají pak ony pokusy a omyly, které já chápu jako důsledek naší naprosté rezignace. Uveďme si příklad: jedna z aplikací nám začne „tuhnout“. Kdo z nás si v takové chvíli položí otázku, co v kódu operačního systému je fakticky špatně, a snaží se řešit problém analyticky? Řečnická otázka; dobře víme, že situaci ani analyticky řešit nejde – vždyť i kód aplikací je binární a nemáme k dispozici vývojové nástroje – chyba přece může být kdekoliv! Spokojíme se tedy s různým – více či méně úspěšným – přenastavováním jednotlivých komponent systému, případně systém úplně přeinstalujeme. Nakonec bereme jako úspěch stav, kdy to aspoň „tuhne méně“.
A to jsme zatím pouze u osobních počítačů – už vůbec nemluvíme o míře předvídatelnosti chování velkých průmyslových a bankovních systémů, které spojují řadu počítačů do jednoho celku. Tyto systémy můžeme pouze testovat, možná ještě dokážeme simulovat různé situace, které by snad jednou mohly nastat – nikdy ale nemůžeme tvrdit, že máme systém zcela zmapován a že držíme situaci pevně v rukou. Čas od času se prostě stane, že na několik nekonečných minut pohasnou obrazovky pracovišť systému řízení provozu i toho nejvíce frekventovaného letiště (a zrovna jako na potvoru v rušnou hodinu pátečního odpoledního provozu, kdy je ve vzduchu několik desítek – náhle velmi ohrožených – letadel). Čas od času se zablokuje provozní systém banky, který banka až doposud vydávala za svoji prestižní kompetitivní výhodu a své největší know-how. Občas přestane fungovat dokonce i systém některé z největších „dotcom“ společností. Firmy, která si na svém technologickém náskoku vybudovala jméno, důvěru investorů i dokonce i všechny zákaznické kontakty. V takovém okamžiku se nestane nic menšího, že společnost významu eBay doslova zmizí na celou několikahodinovou dobu výpadku ze světa. Samozřejmě, zmizí jen z virtuálního světa Internetu, však, žel, ten je zároveň jejím jediným světem. Firma je naštěstí po celou tu dobu přítomna aspoň ve světě finančních operací – a skutečně: informační systém burzy nás neomylně informuje, že společnost stále ještě existuje, a dokonce nám ukazuje aktuální hodnotu jejích akcií. Hádejte, kam se právě pohybují?
A nyní přicházíme diskutovat o tom, kterým směrem se vlastně bude ubírat vývoj těch nejdůležitějších technologií lidské civilizace. Jaké aplikace oživí Internet. Není to krásně paradoxní? Vždyť my dokonce přímo a bez obalu hovoříme o své „snaze odhadnout technologický vývoj“. Svoji pozici tak degradujeme na pouhou pozici pozorovatele. To tedy nezní příliš sebevědomě. Chtělo by se namítnout: nejedná se přece o vývoj lidmi vytvořených technologií, který by – logicky vzato – měl být opět v rukou lidí? Kdo tedy ten vývoj vlastně určuje?
Inu, možná skutečně lidé. Nikoliv však jediný člověk. Ba ani jediná firma. Cesta do budoucna naší civilizace se stanovuje v tvrdém zápase – tržním i tom skutečném – a na mnoha bojištích zároveň. Jedinec nedokáže pochopit celek; nedokáže tedy pochopit ani účel například Internetu a nedokáže ani předvídat, pro které budoucí aplikace toto médium vlastně dnes vzniká.
Stop.
Zastavujeme se ve chvíli, kdy naše civilizace získává základ svého nervového systému. Většině lidí je to nakonec docela jedno – vnímají vznik Internetu stejně, jako vnímají vznik jakékoliv jiné specializované technologie. I do této chvíle postupoval vývoj civilizace nějakým zázračným způsobem ve vzájemné koordinaci a vznik speciálního nástroje pro přenos a zpracování informací tuto skutečnost nemůže změnit.
Lidé nemohou vidět budoucí účel tohoto orgánu z pochopitelného důvodu. V rámci jejich pohledu totiž nový orgán nemá jasný smysl. Smysl dostává až ve vyšší vrstvě, v rámci přerodu civilizace na globální organismus. Tak jako lidé neznají a nechápou své vlastní vnitřní pochody, které se odehrávají v nitru jejich mnohobuněčných organismů, nemohou vidět ani na opačnou stranu horizontu: nemohou pochopit účel, kterému sami slouží v rámci vyššího celku.
Konečně, nikdo to od nich ani nežádá. Nějaký mechanismus již zařídí, aby lidé dělali to, co je pro vyšší organismus užitečné.
ČLÁNKY DO MAILU