V páteční reportáži Zítra se probudíme v jiném světě jsem shrnul své dojmy z amsterdamské The Next Web Conference, které se týkaly dalšího směřování digitálního ekosystému jako celku. V dnešním druhém díle shrnuji to, co bylo dalším klíčovým tématem akce a co se dá shrnout do zjednodušené definice: jak vytvářet podmínky pro inovace.
Startupový svět je obalen mnoha prázdnými hesly, stejně jako svého času byly pionýrské nástěnky. Dříve jsme žili pod velkými literami „Vždy připraven“ a „Se Sovětským svazem na věčné časy“, dnes naše životy obohacujeme podobně smysluplnými emblémy jako „Buď kreativní!“ „Objev v sobě tvůrce!“ „Mysli globálně, jednej lokálně!“ „Obsah je král“ „Jdi za svou vášní!“
Na The Next Web Conference se těmhle motivačním výkřikům přecházejícím často až v paranáboženská zvolání bezostyšně vysmíval Mark Rubby z Voozy: „Úplně vidím tu vášeň při vytváření šablon!“ Mark dost přesvědčivě boural všechny ty mýty, které se nakupily kolem sturtupování: „We are all dreamers, making money is sooo 20th century!“
Apoštolové těchto velkých pravd začasté končí u truistického bullshitování o tom, že slunce vyjde každé ráno, které je moudřejší večera. A nevyhnou se tomu ani silné osobnosti, které mají něco hmatatelného, úspěšného a smysluplného za sebou. „Věř a budeš věřit.“ Jasně. Ale co bude dál?
Převtělit vlastní zkušenost, k níž došlo v nějaké konkrétní chvíli a za specifických okolností v něco univerzálnějšího, je nesmírně obtížné a zrádné, jakkoliv přitažlivě takové obecné pravdy mohou znít. Popsat skutečně přínosným způsobem proces tvorby či inovativní způsob myšlení je výzva podobně těžko proveditelná jako vzrušující popis orgasmu.
Přesto by bylo nesmyslné kvůli tomu sdílení zkušeností i pokusy o jejich zobecnění zahodit. Čím déle totiž podobná vyprávění posloucháte, tím spíš naleznete stopy opakující se matice. Matice, která nebude nějakým jasným návodem k použití, nestanete se díky ní inovátory ani úžasně tvůrčími lidmi, ale možná vám pomůže pochopit, jaké předpoklady jsou pro vznik něčeho inovativního nutné. Tím spíš pak můžete jít svému inovativnímu štěstíčku naproti.
Institucionální ano
Že to nejsou prázdné řeči, ale skutečně funkční postupy, dokazoval například Werner Vogels, technický šéf Amazonu. Pokud bych měl z jeho vystoupení vypíchnout jeden princip, pak by to bylo tzv. „Institucionální ano!“, které by mělo být součástí DNA jakékoliv spolupráce. Vogels tvrdí, že právě tento princip vstřícnosti a otevřenosti překonává naprostou většinu komunikačních překážek. Specificky v českém prostředí by něco podobného mělo zaznívat co nejčastěji, protože v něm je standardem spíše „principiální ne“.
Werner Vogels na TNW Conference
Vogels zdůrazňuje, že z technologického hlediska je dnes extrémně levné být inovativní. Ovšem pokud dojde k zablokování komunikace a vzájemné interakce, ani levné vstupy nedokážou tenhle problém překonat. Princip „institucionálního ano“ pak doplňuje o další předpoklady inovativního prostředí – co největší potlačení role gatekeeperů, kteří kontrolují uzlové body komunikace a mohou je ze své pozice zablokovat, a co nejpřesnější komunikaci, která umožní všem zúčastněným osobám pochopit, proč a co dělají a k čemu se daná věc bude používat. Pak jsou schopni sledovat společný cíl a efektivně k tomu přinášet svou zkušenost.
Pokud definujeme inovativní prostředí jako prostor pro co nejsvobodnější, nejvstřícnější a nejinteraktivnější komunikaci, pak pro jeho životaschopnost musíme pracovat na eliminaci všech negativních faktorů, které tuto interakci omezují. Jedním ze zásadních předpokladů ochoty k interakci musí být, že chyba, slepá ulička nebo neúspěšný pokus nejsou vnímány jako lidské selhání, ale jako nutná součást kreativního procesu. Pak se totiž účastníci procesu nebudou bát selhat, čímž zároveň ovšem nebudou snižovat šanci na úspěch. I proto je pro Amazon jakýkoliv výsledek experimentu cenný – buď je výsledkem úspěch nebo poučení z chyby.
Zrychlená evoluce
Pro lepší představu toho, že „institucionální ano“ stojí v centru samotného principu tvorby, si pomozme příkladem z divadelní improvizace. Ta je postavena na tom, že společně vystupující improvizátoři musejí za každou cenu rozvíjet toho druhého a jeho reakce a nápady – i za cenu nonsensu či nelogičnosti – jakmile zareagují „ne“, jakmile na něj nenavážou, řetěz improvizace spadne a hra končí.
Vzájemná improvizační interakce jen díky neustálým pokusům a navazování vede k nečekaným spojením, obrazům a myšlenkám. Anebo taky nevede k ničemu zásadnímu, pokus se nepovede a lze začít znovu, což ale vůbec nevadí. V technologiích, divadle či jakékoli aktivitě spočívající v interakci se odráží klasický přírodní evoluční princip pokusů a omylů, náhodných kombinací a vlivů. Čím větší prostor taková interakce dostane, tím vyšší pravděpodobnost vytvoření něčeho nového nastává. Inovaci lze tak vnímat jako pravděpodobnostní výsledek množství interakcí.
I proto došlo za posledních deset let k tak extrémnímu technologickému vývoji – protože díky digitálnímu propojení dochází k násobné interakci lidí, myšlenek, platforem a jejich kombinací. Jak upozornil ve své pozoruhodné prezentaci Andrew Keen, deset let v digitální éře z hlediska rychlosti vývoje odpovídá stovce let v době předdigitální a možná tisícovce let v době předindustriální. Důvodem není nic jiného než znásobené možnosti vzájemné interakce. Rychlost evoluce je v tomto ohledu především kvantitativní a pravděpodobnostní výsledek iterací.
F1 a operace srdce
Aniž by to při své prezentaci zmiňoval, z popisu přírodních procesů de facto vychází i myšlenkový svět Mark Earlse, autora knihy Copy, Copy, Copy. Earls oslavuje kopírování jako kreativní proces, bez něhož se žádná tvorba neobejde („Kopírování je základem lidské bytosti už od narození.“). Vzájemné citace, odkazování, nápodoba, variace a modifikace již existujícího do nových tvarů a podob produktivně vedou k inovativním postupům a objevům.
Příroda, pokud pomineme vliv božských sil, při evoluci postupuje podobně – neustálé kopírování a někdy téměř neznatelné modifikace organismů v delším čase znamenají dramatické proměny druhu i ekosystému. Zásadní roli při tom způsobuje náhoda, nezáměr, ale i chyby, které vytvářejí nové a nečekané vstupy a vlivy a vedou k nečekaným řešením, k nimž by člověk nemohl dospět nějakým naplánovaným, čistě racionálním postupem. Ostatně mnohé objevy byly učiněny právě takto – nezáměrně, náhodou a díky štěstí, které ovšem přálo připraveným. (Earls k tomu přidává ještě jeden zajímavý postřeh – obvykle nevyhrává ten, kdo s něčím přišel jako první. Takže doporučení, pro skutečně velký úspěch se spíše stavte na ramena pionýrů, kteří prokopávají cestu za vás.)
Earls to ukázal mimo jiné na příkladu lékaře, který se trápil vysokou mírou chyb při operacích srdce, k nimž na sále docházelo. Řešení nalezl také úplnou náhodou, když se po náročné operaci podíval na televizi na přenos ze závodů Formule 1. Neplánovaně zjistil, že může okopírovat dokonale propracované schéma při výměně pneumatik a přenést ho na operační sál. Efektivnější operační postupy a snížené riziko chyb a komplikací při chirurgickém postupu bylo na světě.
Proměna člověka v zákazníka
Nic z výše uváděného samozřejmě neznamená, že komunikační proces k nějaké inovaci automaticky povede. Bavíme se tu pořád jen o pravděpodobnosti a souhře okolností. Ale ve velkých číslech však tento trend funguje jednoznačně.
Už jsem v té souvislosti zmiňoval Andrewa Keena, šéfa společnosti FutureCast a autora knihy Internet není odpověď, který na The Next Web přivezl aspoň pro mě zřejmě nejpůsobivější vystoupení. Rekapituloval vývoj od roku 2005 do roku 2015, od roku, kdy Google zdaleka nebyl tak dominantním hráčem, Facebook existoval jeden rok a mobilní svět ještě vůbec nic neznamenal. Stačilo deset let a svět se od základu proměnil.
Andrew Keen na TNW Conference
Keen do diskuse o inovacích v digitálních technologiích přidává silně skeptický pohled. Podle jeho hodnocení dřívější naděje vkládané do inovací a nových technologií jako poslů a prostředků nového lepšího světa zcela fatálně ztroskotaly. Díky technologiím nemáme větší míru svobody, práv, schopností jednotlivce ovlivnit společnost, došlo k pravému opaku. Dosavadní technologické inovace, často velkými firmami přinášené pod označením „zdarma“, vedou jen k proměně lidí na zákazníky, kteří za příslib nových funkcí odevzdávají nejen svá data, ale i moc a dohled nad sebou samými do cizích rukou. Žijeme v době, kdy vítěz bere vše, kdy technologické inovace zesilují monopolizační tendence i možnosti monopol nastolit. Zesilují kontrolu nad občany, uživateli a zákazníky, umožňují ve stále menším počtu rukou koncentrovat stále větší toky peněz a mít nad nimi kontrolu.
Paradoxně tak opojení inovacemi a inovativním prostředím může inovace v konečném důsledku omezit, pokud vede k tomu, že diverzita a interakce bude omezena a bude pod kontrolou několika málo hráčů.
Síla monopolu
Možná ten proces nedokážeme plně docenit, protože se na něj díváme z příliš malé perspektivy. Ale v širším pohledu jsou velké trendy nezpochybnitelné. Keen na příkladu Microsoftu ukazuje, jak nabourání jeho monopolního postavení umožnilo rozvoj inovací. Až při oslabení Microsoftu mohlo dojít ke vzniku a prosazení něčeho zásadně nového, jako byl Google, Facebook, Apple a další. Dnes jsou však tyto firmy, které před deseti lety měly násobně menší význam a moc, násobně mocnější než tehdy zcela monopolní Microsoft.
Možná pak není špatné zpochybnit víru ve samospasitelnost inovací, stejně jako je nutné odmítnout podléhat bullshitní prázdnotě jejích vykladačů. Protože v konečném důsledku dojdeme k tomu, že inovace nejsou jen čistě byznysový problém, ani samy o sobě nic nevyřeší, ale že mají své zásadní dopady společenské, politické a mocenské.
Možná vám přijde komické přemýšlet nad něčím takovým, až budete vyrábět novou supercoolhypersocialgamifikačněinovativní fičuru. Ale třeba vám to pomůže uvědomit si, v jaké hře vlastně hrajete, kdo je kdo, jestli vám to dává smysl a jakou roli v tom chcete sehrát vy sami.
ČLÁNKY DO MAILU