Pravidla pro tvorbu takzvaně přístupných webů veřejné správy vznikla v polovině roku 2004 a posléze byla zakotvena i zákonnou úpravou. V letošním roce prošla revizí s účinností nové verze od 1. března 2008.
Stav před novelou
V době přípravy původní verze pravidel vyšlo zde na Lupě několik hodnotících článků, změnila se od té doby situace díky legislativní úpravě? V rámci výzkumného projektu Přístupnost webových stránek veřejné správy [PDF, 865 kB] vznikla studie, která mimo jiné obsahuje hodnocení webů vlády a ministerstev, regionálních úřadů (kraje, bývalá okresní města) a dalších státních institucí. Zkoumání proběhlo v druhé polovině roku 2007, tedy v době, kdy závazná pravidla byla známa již tři roky. Průměrná výsledná známka 88 webů byla 2,56 podle školní stupnice, což je pro státní správu jistě dost špatné vysvědčení. Ze všech testovaných webů jich bylo za alespoň rámcově vyhovující
označeno pouhých 20 %. Zákon toho tedy dosud příliš nezmohl.
Pokud bychom se podívali na jednotlivá hodnotící kritéria, nejhorší průměrné známky autoři studie udělili v bodech „Každý netextový prvek nesoucí významové sdělení má svou textovou alternativu“ (3,33) a „Prvky tvořící nadpisy a seznamy jsou korektně vyznačeny ve zdrojovém kódu. Kód stránek je validní.“ (3,11). Zjednodušeně (ovšem ne příliš) řečeno mají státní úřady webové stránky plné nepřehledných textů a pokud z nějakého důvodu nemůžete vidět obrázky, možná se nedozvíte vůbec nic.
Weby vlády a ministerstev
Nejlepší web ze všech ministerstev připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Naopak nejhorší známku mezi svými kolegy a zároveň jednu z nejhorších v celém hodnocení si vysloužilo Ministerstvo zahraničních věcí. Oprávněnost kritiky tohoto webu potvrdila i studie společnosti Westminster, ve které podle odlišné metodiky skončil také na posledním místě.
Přitom web Ministerstva zahraničí je pro občany jedním z nejzajímavějších, například kvůli důležitým informací pro turisty mířících do různých zemí světa. Navigace závislá na JavaScriptu neúměrně ztěžuje nalezení potřebných informací. Také samotné získávání informací z konkrétní stránky může být složitým úkolem – podívejte se, jak web mohou v různých podobách vnímat různí uživatelé. Můžete si mimo jiné všimnout, jak je web závislý na obrázcích a jak celá stránka ztrácí na přehlednosti, pokud vypneme grafický režim.
MZV, normální zobrazení
MZV, web bez obrázků
MZV, textový režim
Pokud se naopak podíváme na „vítězný“ web Ministerstva průmyslu a obchodu, chyb najdeme mnohem méně. Až na drobné detaily je třeba ocenit srozumitelnou strukturu i stejnou informační hodnotu ve všech ukázkových variantách.
MPO, normální zobrazení
MPO, web bez obrázků
MPO, textový režim
Novela zákona, lepší weby?
Hodnocení ve zmíněné studii vzniklo především jako podklad pro přípravu novely zákona 365/2000 Sb., O informačních systémech veřejné správy a pravidlech přístupnosti v ní zakotvených. Studie splnila svůj účel a nová pravidla vstoupila vyhláškou ministerstva vnitra v platnost 1. března 2008. Vznikají tedy od té doby v České republice přístupné weby státní správy? Ano, ale…
Nový web Českého telekomunikačního úřadu evidentně vznikal s ohledem na nová pravidla přístupnosti a ačkoliv je nenaplňuje stoprocentně, celkové hodnocení by nebylo příliš kritické. Chybějící alternativní texty u obrázků mohou způsobit problémy uživatelům bez plnohodnotného grafického prohlížeče, zvolená barva a velikost textu pak ztěžuje běžné čtení. Až autoři tyto a další drobné chyby odstraní, zaslouží si web nálepku Přístupný.
Na druhé straně barikády stojí například nový oficiální web města Vlašimi. Špatně řešená navigace bude pro někoho nepříjemností, pro jiného nepřekonatelnou překážkou. Používání webu v alternativních zařízeních lze bez rozmýšlení označit za prakticky nemožné a ve výčtu nedostatků by bylo možné dlouho pokračovat. Ačkoliv byl web spuštěn 1. května tohoto roku, jakoby o pravidlech přístupnosti autoři neměli ani ponětí.
Že tomu tak není, ukazuje další web provozovaný tímtéž městským úřadem. Projekt Naše Vlašim slouží především jako informační portál pro občany a byť je také plný nedostatků, obsahuje alespoň prohlášení o přístupnosti. Neznalost problematiky tedy v tomto případě skutečně neomlouvá.
Pravidla máme, ale nehrajeme podle nich
Těžko posoudit, jak dobře jsou odpovědní lidé na jednotlivých úrovních státní správy informováni o svých povinnostech v souvislosti s přístupností webových stránek. Můžeme si však být téměř jisti tím, že k dodržování pravidel nejsou prakticky nijak motivováni. Důraz na přístupnost z čisté touhy pomáhat svým občanům očekávat nemůžeme. To není sarkastická poznámka, problémem je nedostatečné povědomí o tom, jaké výhody přístupný web přináší. Na druhou stranu se úřady nemusí obávat ani postihů, které jsou sice zákonem stanoveny, ale jejich vymáhání momentálně nepřichází v úvahu. Potrestána by totiž musela být naprostá většina úřadů.
Původní zákonná úprava nestanovila žádné přechodné období, po jehož uplynutí by měly být všechny weby státní správy v souladu s pravidly. Na tomto stavu nic nezměnila ani novela a z toho důvodu se důsledného prosazování pravidel přístupnosti pravděpodobně v dohledné době nedočkáme. Pochopitelně nebylo možné všechny weby změnit lusknutím prsty ve chvíli, kdy nový zákon vstoupil v platnost. Nedostatky existujících webů je tedy nutné tolerovat, aniž by doba hájení byla jakkoliv omezena. V takové situaci pak pochopitelně snadno proklouzne na světlo světa i nový web, který pravidla ignoruje.
Přístupnost nejen pro nevidomé
Výše zmíněný příklad města Vlašimi ilustruje také jeden obecný problém, týkající se osvěty věnované přístupnosti. Web je sice z hlediska přístupnosti absolutně zanedbán, u každého článku ovšem najdeme odkaz na „verzi pro slabozraké“. (Přínos pro slabozraké je ve skutečnosti mizivý, tato stránka může ovšem být užitečná nevidomým uživatelům hlasových čteček, protože neobsahuje zbytečný balast.) Jako by si autoři mysleli, že tím problematiku přístupnosti ošetřili.
O přístupnosti toho totiž bylo napsáno již mnoho, až nepříjemně často však bývá vnímána jako požadavek nevidomých uživatelů. Širší kontext přístupnosti pak byl pohříchu často zanedbáván a v obecném povědomí se tak přístupnost uhnízdila jako „něco navíc pro velmi malý okruh uživatelů“. Zadavatelé webů ani mnozí webdesigneři si neuvědomují skutečný přínos přístupně napsaného webu a neumí také míru přístupnosti posoudit.
Požadavky na přístupnost lze rozdělit do dvou základních skupin. Tu první tvoří nároky na zdrojový kód a zapsání obsahu v něm; sem patří především přehledné strukturování obsahu, správné řazení prvků podle důležitosti a sémantická správnost zápisu v HTML. Zdrojový kód je jediným poskytovatelem informací pro všechny zařízení a uživatele, kteří nemohou pracovat s grafickým zobrazením v klasických prohlížečích – ať už jsou to hlasové čtečky pro nevidomé nebo roboty vyhledávačů a další nástroje pro automatické zpracovávání textů.
Druhou skupinu vlastností, rozhodujících o přístupnosti webu, tvoří aspekty grafického zobrazení webu v prohlížeči, tedy jeho většinového využití. Vhodně zvolený kontrast barev textu a pozadí nebo možnost změny velikosti písma umožní práci s webem nejen slabozrakým uživatelům, požadavek srozumitelné a konzistentní navigace je již naprosto univerzální. Vizuální provedení obsahu zásadním způsobem ovlivňuje schopnost uživatelů vnímat text a tím tedy i samotný přínos stránek pro jejich návštěvníky. Stačí vzpomenout na stále častější dyslexii či hyperaktivitu u dětí a je zřejmé, že přístupnost webu se zdaleka netýká jen nevidomých.
Přístupnější zítřky?
Smutným závěrem je fakt, že jsme všichni pravidelnými svědky porušování zákona v podání státních úřadů. Odsudek je to značně černobílý a rozhodně by se dalo dlouho debatovat o způsobu, jakým byl „zákon o přístupnosti“ zaveden, ale to jsou jen malé části celé mozaiky. Přístupnost webů státní správy zatím zůstává vzdáleným cílem. Během dlouhé cesty k jeho dosažení si musíme vážit každého přírůstku, který situaci vylepší, a můžeme se jen snažit, aby jich bylo co nejvíc.
ČLÁNKY DO MAILU