Hlavní navigace

Za hranici pouhé digitální daně. Koho a jak se dotýká návrh OECD?

Autor: Depositphotos
Karel Wolf

Jak se liší návrh Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj od evropských návrhů digitální daně a koho všeho se dotýká?

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Zatímco zatím nejlevicovější návrh digitální daně na evropském kontinentu z pera českého ministerstva financí leží od 5. září na vládě v nezměněné podobě (ministerstvo nevyslyšelo žádnou z připomínek), objevil se v mezičase (9. října) hlavně v Evropě dlouho očekávaný návrh digitálního zdanění (Secretariat Proposal for a “Unified Approach” under Pillar One) z pera sekretariátu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. 

Je sice zatím dost obecný, ale už teď je jasné, že se vydává jinou cestou než návrhy takzvané „digitální daně“. V úterý 12. listopadu vyprší lhůta k veřejným připomínkám k tomuto návrhu.

Proč se OECD odhodlalo k akci

Současná podoba globálních daňových systémů je založena na obchodních koncepcích, které nejsou zrovna nejmladší – prakticky v nezměněné podobě fungují už více než 100 let. K zásadním změnám nebyl až do příchodu globálního internetového byznysu důvod. 

Stará pravidla se dlouho dařilo relativně úspěšně roubovat na nový byznys (nebo obráceně) a nehmotný majetek a ochranné známky nehrály v mezinárodním obchodu zdaleka tak významnou roli. Prostředí se ale s příchodem digitální ekonomiky za poslední dvě dekády změnilo k nepoznání a OECD po dlouhých odkladech svým návrhem konečně přiznalo, že pokud bude problém ignorovat nebo odkládat do budoucna i nadále, donutí jurisdikce jednat nezávisle a ztratí nad situací kontrolu.

3% digitální daň zavedla letos v létě Francie, platí retroaktivně (od začátku letošního roku) a týká se firem, jejichž digitální aktivity vygenerují globálně na tržbách ročně přes 750 milionů eur a více než 25 milionů eur přímo ve Francii. Země si slibuje, že by tak do jejího rozpočtu mohlo přitéci navíc 400 milionů eur jenom za letošní rok a 650 milionů eur v následujícím roce. 

Obdobnou digitální daň od příštího roku zavedou také Italové, kteří doufají, že by jim daň pro globální digitální firmy mohla přinést za první rok 600 milionů eur. Itálie stanovila jako hranici pro vyměření daně celosvětové roční tržby společnosti nad 750 milionů eur a příjem minimálně 5,5 milionu eur. Od dubna příštího roku plánuje digitální daň (2%) zavést také Velká Británie. Řada dalších zemí se zavedením zatím vyčkává kvůli obavám z reakce USA, kde má většina postižených společností sídlo.   

OECD se pokouší tento problém napravit tím, že bere trhy, na nichž velké firmy působí, ale mají zde jen malou daňovou povinnost, a snaží se na tato území rozdělit část zisků. Hlavní výhodu z toho přitom (pokud bude návrh odsouhlasený v současné podobě) budou mít země s větším územím a populací, což jsou také nejvlivnější členové samotného OECD. Země jako Česká republika mohou naopak profitovat minimálně.

Nový návrh OECD je kombinací tří soupeřících návrhů členských zemí a vychází také z práce frameworku BEPS, v jehož rámci 134 zemí OECD/G20 pracuje na tom, aby nebylo možné zneužívat mezery v daňových zákonech. Protože jsou mezi jednotlivými návrhy poměrně široké mezery bez zjevného průniku, snaží se OECD ve svém návrhu přistupovat k problému co nejobecněji. 

OECD ani tolik neřeší samotnou „digitální daň“, ale posouvá problém o úroveň výš a navrhuje obecnější přístup, který zasáhne více subjektů (tedy zdaleka nejen nejčastěji proklamované americké digitální giganty).

Koho a jak se návrh OECD dotkne

Přestože je alespoň oficiálně hlavním záměrem návrhu zdanit „vysoce ziskové“ a „vysoce digitalizované obchodní modely“, má ve skutečnosti daleko větší dosah. Návrh se zjednodušeně řečeno zaměřuje na mezinárodní společnosti, které jednají se spotřebiteli a dosahují vysoce nadprůměrných zisků, které ale nedaní v místě jejich vzniku (tam, kde sídlí konzumenti). 

Definice je tedy výrazně širší, než s jakou jsme se mohli setkat například u evropských návrhů digitální daně s jejich velmi přesným cílením na konkrétní společnosti a úzce vymezený druh digitálního byznysu. Návrh jde napříč průmyslovými vertikálami (počítá se nicméně s výjimkami, které budou a priori vyloučeny – těžební průmysl, komodity a pravděpodobně též finance) a hovoří o šířeji definovaných velkých podnicích orientovaných na spotřebitele. 

Sem patří například firmy, které generují příjmy z dodávek spotřebního zboží nebo poskytování digitálních služeb, které obsahují prvek orientovaný na spotřebitele. Spotřebitele OECD definuje jako jednotlivce, kteří získávají nebo používají zboží nebo služby pro osobní účely (tj. mimo rozsah odborné nebo obchodní činnosti).

Místo samotné fyzické přítomnosti v dané zemi a na daném trhu jsou také pro OECD mnohem důležitější prodeje, které zde subjekt realizuje. Návrh zatím nestanovuje obecně platné doporučené hranice pro to, co je míněno „vysokou ziskovostí“, a počítá i s individuálním přístupem, kdy se budou hranice určovat pro konkrétní země a různě velké trhy jednotlivě. Aby ale bylo možné předpisy odvozené z návrhu vymáhat, budou nějaké doporučené hranice pravděpodobně ještě vymezeny. Zajímavé je, že návrh explicitně uvádí jako příklad evropský přístup s hranicí 750 milionů eur celosvětových ročních tržeb. Pozoruhodné je i to, že OECD počítá pouze s přerozdělováním nadprůměrných zisků, běžné výnosy chce ponechat stávajícím pravidlům.

Jakmile nadnárodní podnik spadne do výše nastíněné kategorie, měly by mít jurisdikce, v nichž tato skupina prodává produkty nebo služby, podle návrhu nárok na zdanění části jeho zisků. Přitom by měla být splněna také podmínka, že se podnik trvale a významně podílí na ekonomice tržní jurisdikce, například prostřednictvím interakce a zapojení spotřebitele, a je úplně jedno, do jaké míry je v dané jurisdikci fyzicky přítomný. 

OECD dále uvádí, že nejjednodušším způsobem fungování nového pravidla by bylo definování prahu příjmů na trhu (částka by mohla být přizpůsobena velikosti trhu, aby bylo zajištěno, že výhody mohou mít i jurisdikce s menšími ekonomikami) a hranice příjmu by rovněž měla zohledňovat činnosti, jako jsou online reklamní služby, které jsou zaměřeny na neplatící uživatele v místech odlišných od míst, kde jsou příslušné příjmy zaúčtovány.

Závěr a hlavní problematické body

Návrh je do té míry obecný a v řadě bodů závislý na definicích a parametrech, o kterých nepanuje dostatečná shoda, že vyvolává otázky na řadě úrovní (od technických až po politické). 

Jak budou daněny například společnosti vykazující dlouhodobou ztrátu (typická situace třeba u obřích firem sdílené ekonomiky a dalších technologických firem)? Přináší návrh výhody pouze v rámci větších územních celků? Jak budou interagovat stará a nová pravidla? Jak přistupovat k výpočtu a definicím „běžných“ a „nadstandardních“ zisků? 

Tipli listopad2

Jaká je přesně definice B2C podniku u společností (skupin), které mají obchodní modely založené na zprostředkovatelích, jak vymezit B2B a B2C obchodní linie v rámci jedné společnosti a jaká pravidla budou platit pro jejich interakce? Na které obory by se nová pravidla z principu neměla vztahovat? Které společnosti už jsou mimo zásah? Jak zamezit dvojímu zdanění, nebo naopak dvojímu nezdanění? Jak bude probíhat interakce mezi dvěma zeměmi, kdy v jedné byl návrh přijat a v druhé neplatí? Jak přistupovat k rozdílům v účetních standardech?

I kdyby panovala v termínech a parametrech shoda, už samotná otázka spravedlivého rozdělování zisku nadnárodních podniků mezi jurisdikce je ze své podstaty dostatečně složitá. OECD si je těchto problémů vědoma, a uchýlila se proto k poměrně netradičnímu kroku: dříve, než převezmou slovo vlády, které se začnou dohadovat o tom, komu má připadnout jak velká část koláče, dává prostor k vyjádření veřejnosti a zejména společnostem, kterých se návrh (možná) dotýká.