Autor Pavel Kovář na našem sesterském webu Vitalia.cz vzpomíná na své první zážitky s televizí. Pamatuje si ji ještě z dob, kdy se místo se z psala se s a stála čtyři tisíce korun, což byla na tu dobu úctyhodná částka. Spíše než dnešnímu televizoru byla podobná rozhlasovému přijímači. Nejprve přišla na řadu Štěpánka Haničincová a její čertík Bertík, brzo si však získaly oblibu sportovní přenosy.
Onen článek na Vitálii vlastně popisuje vývoj televizorů, kdy autor připomíná, že později se jako zlepšovák objevilo také zvětšovací sklo, protože divákům pochopitelně vadila malá obrazovka. Se socialistickými závazky se však začaly zvětšovat i obrazovky. V 60. letech si televizor koupil konečně i autor textu Vitálie a vzpomíná, jak tehdy v poblouznění koukal na vše. Parta diváků se u nás scházela pár let, než se nabažila. A než se další a další rodiny zmohly na vlastní televizory,
konstatuje autor.
Největší hrůzu podle něho nahánělo slovo porucha. K potvrzení sociálního statutu novodobé šlechty
patřilo proto mít známého opraváře, nejlíp melouchaře. Jako mít třeba „svého“ řezníka, zelináře či instalatéra. A v 80. letech i prodavače televizorů, to když se objevil na trhu nový hit – televizor s barevnou obrazovkou,
připomíná Pavel Kovář v článku Televise – malé kino doma. Dnes už podle něho televizor ztratil své výjimečné postavení a už není oním novodobým rodinným krbem.