Celebrita se začala s německou pobočkou Microsoftu soudit a vyhrála už u dvou instancí. Naposledy odvolací soud v Kolíně nad Rýnem rozhodl, že německý Microsoft je odpovědný za obsah situ, který provozuje, a že musí zajistit, aby se urážlivé obrázky už neobjevily. Pokud se tak stane, Microsoft bude muset Grafové platit tučnou pokutu. V současné době dumají advokáti Microsoftu nad dalšími právními kroky. Internetoví novináři mohou dumat, jaké důsledky má rozhodnutí německého soudu na rozvoj nejmladšího média.
Pokud by se toto rozhodnutí mělo vykládat extenzivně, potenciální následky by byly děsivé. V podstatě se jedná o to, že poskytovatel prostoru nesmí dovolit umístění obsahu, který zasahuje do osobnostních práv (dle § 11 českého občanského zákoníku jsou to mimo jiné právo na občanskou čest, lidská důstojnost, soukromí a jméno, projevy osobní povahy), jinak se vystavuje nebezpečí občanskoprávního sporu na ochranu osobnosti, který prohraje.
Za poskytovatele prostoru lze v této souvislosti považovat nejen klasického providera hostingu (ať už se jedná o placenou službu nebo freehosting), nýbrž i provozovatele diskusních serverů nebo třeba zábavních sitů, kam může uživatel vložit vtip. Dovedeno ad absurdum, pokud by se výklad stanovený německým soudem uplatnil u nás, Internet Info může být žalováno za to, že v diskusi pod článkem poskytlo prostor nactiutrhačnému příspěvku, a to bez ohledu na to, zda dotyčný na cti urážející uživatel je anonym či známý. Právo žalovat zároveň i toho, kdo je autorem příspěvku, by zřejmě nebylo dotčeno. Grafová tedy může zažalovat i autora pornografické fotomontáže. Ovšem zatímco na anonymním uhrovitém teenagerovi, který ve Photoshopu fotomontáž zplichtil, příliš velké zadostiučinění žádat nemůže, německá pobočka nadnárodní společnosti může platit jak mourovatá.
Vraťme se k analogii s nactiutrhačným příspěvkem, který se objeví v diskusi pod článkem na Lupě. Řešením by nebylo příspěvek po vložení na žádost postiženého člověka smazat (i když mazání sprostých a urážlivých příspěvků je v diskusích některých českých webmagů vcelku běžnou praxí). Už v okamžiku, kdy se nactiutrhačný příspěvek objevil, byť na několik sekund, stal se způsobilým poškodit svého adresáta, kterému dle občanského zákoníku vzniká nárok na „přiměřené zadostiučinění“. To by asi nemělo v tomto případě význam, protože zásah do osobnostních práv by byl bagatelní. Nicméně by se dotčená osoba mohla domáhat, aby od těchto neoprávněných zásahů bylo upuštěno, jak to činila Grafová. Jediným prostředkem, jak toho dosáhnout, by byla předběžná cenzura příspěvků v diskusi (tzn. vzhledem k živosti některých diskusí by musel v redakci Lupy sedět specializovaný pracovník, který by autorizoval všechny příspěvky předtím, než budou zobrazeny).
Zatímco pro webový magazín by nutnost autorizace příspěvků v diskusi byla nepříjemnost, pro poskytovatele hostingu katastrofa. Musel by totiž autorizovat nejen obsah každého nového situ při jeho zavádění, ale i jakoukoliv změnu, kterou chce provozovatel (či poskytovatel, resp. vkladatel) obsahu provést. U dynamických webů (studentského internetového časopisu, aktualizované databáze receptů, ale i podnikového webu, kde jsou uveřejňovány PR zprávy) se jedná o věc nikoliv nemožnou, ale nesmírně pracnou, protože jinak než důkladnou fyzickou kontrolou se při současné úrovni technického rozvoje případná závadnost obsahu situ zjistit nedá. Provider hostingu by musel zvyšovat cenu úměrně četnosti aktualizace (protože by stoupaly náklady na kontrolu). To by vedlo na jedné straně k tomu, že by amatérské, poloamatérské či např. chudší kulturní projekty zanikly nebo neaktualizovaly, zatímco zbytku by se vyplatilo pořídit si vlastní server.
V této souvislosti upozorňuji, že zatímco odpovědnost poskytovatele prostoru za cizí obsah je sporná, odpovědnost poskytovatele připojení k tomuto obsahu je naštěstí všeobecně odmítána, přičemž je používána analogie s kabelovou televizí: odpovědný není provozovatel sítě, nýbrž stanice, která je do ní připojena – totéž platí na Internetu. Bohužel představivost německých soudců v případě Grafové nesahala tak daleko, aby akceptovala dualitu poskytovatele prostoru a poskytovatele (vkladatele) obsahu, o specifikách freehostingu a internetových komunit nemluvě.
Dá se příklad stanice, která přes kabel poskytuje svůj program, aplikovat i na případ Grafová? Je možné uvažovat tak, že dotyčná služba Microsoftu, kde se závadný obsah objevil, je vlastně televizní stanice a anonymní uhrovitý teenager, vkladatel fotomontáže, je vlastně producentem vlastního pořadu. V tom případě by za zásah do osobnostních práv, ke kterému došlo v pořadu, byla žalována stanice. Ta by se pak mohla případně hojit na producentovi. Můj názor je, že u prostoru poskytovaného zdarma anonymnímu uživateli se tato analogie použít nedá. Provozovatel televizní stanice má určitý osobní vztah k producentovi, zná ho a zároveň může obsah pořadu účinně kontrolovat. Ten, kdo využije freehostingovou službu, je anonymní a možnosti poskytovatele freehostingu ovlivnit jeho „pořad“ jsou mizivé.
Jak vidno, důsledná aplikace principu Grafová na poskytovatele internetového prostoru by byla zdrcující. Lze ale zajít ještě dál. V případu Grafová se jednalo o odpovědnost občanskoprávní. Pokud by se stejný princip použil i v trestněprávní oblasti, pak by museli být trestně stíháni z úřední povinnosti např. všichni poskytovatelé prostoru, u kterých se objeví dětské porno či propagace nacismu. To už by se zřejmě vyplatilo Internet vůbec „zavřít“, protože by nemohl nadále existovat jako svobodné interaktivní médium, v čemž spočívá dle mého názoru základní smysl jeho existence.
Konec katastrofických vizí. Dle mého názoru je případ Grafová slepou odbočkou na cestě k definitivnímu pojetí internetového práva, které je ve fázi prudkého vývoje. Nelze nebrat v potaz, že rozsudek Grafová není precedentní povahy, tzn. v budoucnu se od něj může kterýkoliv soud v SRN odchýlit. Přesto však, zvláště ve druhé instanci, působí silou přesvědčivosti, která může mít vliv na budoucí rozhodovací praxi německých soudů.
Dalším prvkem ovlivňujícím rozhodnutí Grafová je povaha stran sporu. Na jedné straně nadnárodní společnost, jejíž důvěryhodnost je oslabena žalobami souvisejícími s nekalosoutěžním jednáním, na druhé straně slavná osobnost, ideál úspěšné ženy s klidným soukromým životem, která zvládá práci i rodinu. Soudci, zejména pokud jim právo dává volnost úvahy, rozhodují i na základě osobních pohnutek, emocí, společenských stereotypů a subjektivních názorů. Na rozdíl od zbytku populace však mají kvalifikaci k tomu, aby svoje subjektivní rozhodnutí právně zdůvodnili, a tak ho „jakoby“ uvedli do souladu s celospolečensky uznávaným a závazným normativním systémem. Zdá se, že rozsudek Grafová je právě ten případ. Pokud by místo Grafové účinkovala ve sporu třeba zpěvačka Madonna, mohl být výsledek jiný.
Jsem toho názoru, že do budoucna by se měl důsledně aplikovat, a to zejména v případě freehostingových služeb, princip odpovědnosti poskytovatele (vkladatele) obsahu, tedy kupříkladu uhrovitého teenagera. Poskytovatel prostoru by měl být podobně jako poskytovatel připojení z obliga. Koneckonců oba plní stejnou funkci: umožňují k obsahu přístup (ten není možný ani bez připojení k obsahu, ani bez prostoru, kde je obsah vystaven). Poskytovatel prostoru by na druhou stranu měl mít povinnost nadevší pochybnost závadný obsah odstranit, ale až poté, co na důvody upozorní poskytovatele takového obsahu. Zvlášť u freehostingu by se výborně uplatnila fikce, že pokud se poskytovatel obsahu v zákonem stanovené lhůtě nevyjádří nebo ho vůbec nelze kontaktovat, s odstraněním obsahu souhlasí.
Zájemcům o právní problematiku poskytovatele prostoru za cizí obsah vřele doporučuji obsáhlý článek na serveru ITprávo.
ČLÁNKY DO MAILU