Hlavní navigace

Českou televizi čeká dříve či později další krize, proto jsem raději odešla

DigiZone.cz přináší plné znění příspěvku Daniely Drtinové z konference Evropské standardy v médiích, která proběhla v úterý 22. dubna v Senátu Parlamentu České republiky
Daniela Drtinová 23. 4. 2014
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Česká televize, její zpravodajství, prošlo od srpna loňského roku půlroční krizí. V mnoha ohledech srovnatelnou a svým způsobem i těžší než tou, kterou si pamatujeme z přelomu tisíciletí před 14 lety. Úvodem bych předeslala i to, že si troufám tvrdit, že příčiny byly stejné tenkrát jako dnes, a to proto, že vznikl zákon o ČT tak špatný, že problémy jen zakonzervoval, a tak zakládal na další konflikt. Rady veřejnoprávních médií nejen že změnami nebyly odpolitizovány, ale naopak výběr podle skrytého stranického klíče prohloubily a hlouběji zakódovaly. Kandidáti na televizní a rozhlasové radní jsou podle tohoto zákona navrhováni občanskými sdruženími, nově spolky, kterých je v Česku na sto tisíc a přes ně si je skrytě a komfortně vybírají politické strany, jako na zlatém podnose si je na nosiči vybraného spolku dopravují přímo do Poslanecké sněmovny, kde se o radních domlouvají a hlasují o nich po způsobu – „my vám podpoříme tohoto, vy nám na oplátku zase onoho.“

Takto vzniklé výsledné složení rad bude vždy poplatné vládnoucí koalici, protože vzniklo z její vůle a zvolení radní dobře vědí, kteří politici je do Rady vynesli a komu za zvolení vděčí. Takto v samotné podstatě poškozená volba má pak odvozeně neblahé účinky i na fungování České televize. Jelikož jsem stála v ČT při čtyřech krizích, prošla jsem osobně touto zkušeností neblahých dopadů, a jen podotýkám, že při další, páté, už bych nerada byla, a proto jsem raději z České televize odešla. A pátá taková krize dřív nebo později přijde, pokud nedojde ke změně principu a systému volby členů Rad, jejíž členové jsou dnes dosazovaní čistě podle politického, respektive sněmovního klíče, tudíž pak může být jimi volený generální ředitel veřejnoprávních médií převodovou pákou těch politických stran či subjektů, které jsou zrovna u moci.

Bylo veřejným tajemstvím, že veřejnoprávní média skrz Rady střídavě spadala pod vliv ODS a ČSSD, a tak tomu bylo už od dob opoziční smlouvy. Teď vstoupily do dění v zemi nové vládní subjekty, a tak je možná jen otázkou času, kdy se uzavřou nové politické dohody o loajalitě novým mocným. Stačilo by přitom jen málo. Aby třeba zpravodajství za všech okolností pískalo rovinu a za všech okolností striktně dodržovalo zásadu rovné politické soutěže stran usilujících o moc ve volbách. Každý politik, kterému se zachce mít vliv nad veřejnoprávním médiem, by si měl vždy v tu chvíli zopakovat toto: „Pokud médium slibuje loajalitu a náklonnost mně, slibuje ji i jiným. Pokud stoupám, logicky přijde čas, kdy budu klesat. Pokud se ve veřejnoprávním médiu bude pískat rovina ve chvíli mého vzestupu i pádu, může to být moje poslední pojistka před volbami, že rovná soutěž politických stran bude zachována, ať jsem zrovna nahoře nebo dole. “ Tak jednoduché to je.

Česká cesta Rad veřejnoprávních médií se neosvědčila. O nevyhovující a bezzubé české radní cestě navíc nemusíme vést jen teoretické diskuse. Loňská televizní krize ukázala v praxi, jak politicky vyklíčené Rady, v tomto případě Rada ČT, selžou v klíčových momentech, kdy se naopak očekává, že budou konat. Rada ČT je orgán, skrz který veřejnost vykonává kontrolu nad veřejnoprávní televizí a Rada ČT až na výjimky plnila v době loňské krize spíš roli ochranné služby generálního ředitele než orgánu kontroly veřejnosti. I příčina tohoto selhání může být zakódována v zákoně: zákon může přece stanovit, že radní nebudou placeni nebo aspoň že jejich odměny nepůjdou z České televize či Českého rozhlasu, že radní nebudou zasedat v jejich sídlech, že se od vedení média víc odstíní. To, k čemu mířím, jistou autocenzuru radních ve vztahu k vedení ČT, může dokreslit fakt, že v době nejhlubšího bodu loňské televizní krize odjela většina radních do Londýna s generálním ředitelem na exkurzi do BBC. Je pak jen logické, že v takto nastaveném modelu spolupráce a součinnosti mezi Radou a vedením ČT se při řešení konfliktní situace například v redakci zpravodajství přikloní televizní radní k posudku generálního ředitele namísto toho, aby ustavila nezávislou komisi, jež by problém nestranně prošetřila.

Neblahost tohoto úhlu pohledu jde ještě dál. Můj názor, podložený mnohaletou zkušeností, je v tomto ohledu dlouhodobě znám: dokud bude generální ředitel veřejnoprávního média závislý na poslancích skrze radní, které poslanci volí, vždy bude hledat cestu, jak být s politiky zadobře, aby byl zvolen nebo znovuzvolen. Splnit může jen něco, možná nic, každopádně obecně podobný typ tlaku, a to i v podobě autocenzury, generuje napětí v redakci zpravodajství, nebo aspoň v té části, která si uvědomuje, že systém náchylný ke službě politikům jde proti smyslu veřejné služby, proti zákonu o ČT i proti vlastním etickým pravidlům. V té části redakce, která si uvědomuje, že vedle politikům poplatných příkazů nadřízeného stojí taky klauzule svědomí, které vám nedovolí všechny příkazy splnit. Veřejnoprávní média přitom zřejmě nepotřebují mnoho: nepolitickou, nebo jen zčásti politickou volbu radních, kteří pak do čela médií veřejné služby postaví na politicích nezávislého ředitele, který vyšle jednoznačných vzkaz: my budeme politikům pískat rovinu. A naopak nebudeme skákat tak, jak pískají politici.

Content tip témata

Pro inspiraci k odpolitizování Rad nemusíme chodit daleko. Stačí přijmout zákon po vzoru Německa, kdy členy mediálních rad nominují zavedené svazy a poslanci nominace jen formálně potvrzují. Nezvolení některého z navržených kandidátů musejí řádně odůvodnit. V Česku by kandidáty mohly vysílat strany a hnutí, ale taky sdružení, odbory, vysoké školy, církve a další. Tyto instituce a organizace by taky jako jediné měly možnost členy Rad obměnit či odvolat. Modelů je víc, taky by třeba ředitele média či radní nemohl odvolat nikdo jiný než soud a podobně. Navíc by odpadla neblahá a rozmohlá praxe zapojování se profesionálních lobbistů a vlivových agentur do procesu kolem voleb radních. Řešením by taky mohla být takzvaná trojnožka, kdy vedle poslanců volí radní taky senátoři a prezident. Výši poplatků by rovněž neměli schvalovat politici, kteří tak drží média takříkajíc pod krkem, ale měla by se určovat například podle spotřebního koše. Němci rovněž mají jako v Česku v čele veřejnoprávních médií generálního ředitele, intendanta, ale ten je přísně kontrolován správní radou a pak ještě televizní radou.

Obecně radní v Německu nekontrolují ředitele, ale jen plnění veřejné služby, ale to beze zbytku. Správní rada dozírá na rozpočet, nikoliv jen rámcově a bez podrobností jako v Česku, ale hloubkově, a taky dohlíží na řízení média, a to i z hlediska programu. Televizní rada pak zastupuje zájmy veřejnosti. V Česku prakticky neexistuje hloubkový kontrolní systém hospodaření a řízení veřejnoprávních médií. Česká televize hospodaří se sedmi miliardami korun, Český rozhlas se dvěma. V Česku rozpočet médií veřejné služby schvaluje Rada, ale pouze rámcový. Schvaluje dále každoroční zprávu o hospodaření, ale bez podrobností o pořadech a výdajích. Má Dozorčí komisi, ale ta hloubkový audit nedělá. A jelikož jde o veřejné peníze, měl by tedy hospodaření veřejnoprávních médií kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. V Česku je v radní legislativě, v její koncepci, zmatek. Sami někteří radní přiznávají, že jejich kompetence jsou nastaveny tak vágně, že jim důslednou kontrolu plnění veřejné služby neumožňuje a že vlastně nevědí, co přesně mohou a co už ne – viz neustavení nezávislé komise k nedávnému problému ve zpravodajství ČT. K dokonalosti stav v žádné instituci dovést nelze, protože nic jako dokonalá nezávislost neexistuje. Ale přiblížit se k ní lze. Jak blízko či daleko od této hranice média veřejné služby budou, to záleží na politicích, protože oni nastavují směr a základní pravidla jejich fungování. Politici mají tedy tento veřejný statek v rukou. A to v dobrém i zlém.