Hrdinů jsou plné hřbitovy, ale filmové ateliéry jich plné rozhodně nejsou. Naopak, v seriálu Bohéma jsou všichni sžíráni vnitřními pochybnostmi a snaží se zachovat tvář, a přitom neztratit práci a někdy i život. Prostě se chovají, jako by chtěli dospět do Dantova pekla, které je podle jeho vlastních slov „vyhrazeno těm, kteří v dobách krize zůstávají neutrální“. Tedy – ne uvnitř, ve svém, vnitřním exilu, kde to vře často až do nepříčetnosti, ale navenek.
Motivy jsou různé, někdy je to osobní prospěch, někdy naopak zodpovědnost za druhé – což je vidět naopak v prvním díle ve scéně, kdy Vlasta Burian (ve famózním podání Vladimíra Javorského) komentuje námitku jednoho kolegů, který ho upozorní na pochvalný článek v časopisu českých nacistů Vlajka: No a co, přišli kluci z Vlajky a chtěli o mě pěkně napsat, to jsem je měl vyhodit? Já jsem principál a živím osmdesát lidí!
Prostě ne každý má ten husí žaludek lísat se k tomu, kdo je zrovna u moci, naprosto bez skrupulí, jako to s oblibou činí Jiřina Bohdalová.
„Kdyby byla starší, tak má i fotku s Hitlerem!“
Děj Bohémy nemá smysl popisovat, každý, koho to zajímá, už některé díly viděl, případně četl několik recenzí, takže jen stručně: očima řadového zaměstnance Lucernafilmu (modelově se jedná o otce scénáristky Terezy Brdečkové) jsou popisována morální dilemata hvězd českého filmu v období mezi lety 1938 v období mnichovského diktátu, končit pak má tuto neděli rokem 1953. Oldřich Nový (Saša Rašilov), Pavel Batěk (Otakar Vávra), Michal Dlouhý (Zdeněk Štěpánek), Vlasta Burian (Vladimír Javorský) pocházejí každý z trochu jiného prostředí, zvláště Nového židovská manželka a Burianova naivita jsou původci extrémních tlaků, kterým jsou v té době maximálně populární herci vystaveni.
Úžasně je to vidět v jedné z úvodních scén seriálu, kdy Zdeněk Štěpánek je nucen v noci přečíst v Českém rozhlase prohlášení prezidenta Beneše o důsledcích mnichovské dohody a „uklidnit tak posluchače, kteří jej milují a kteří to od něj vezmou“. Je to jedna z nejsilnějších scén celého seriálu – Michal Dlouhý skvěle interpretuje, jak se Zdeněk Štěpánek ke konci tohoto projevu téměř zhroutí, a tím předznamená vlastně celé vyznění seriálu – nic není černobílé, jsou jen různé odstíny šedé, někde je víc černé a někde zase míň.
Jestli něco dělá Bohéma dobře, tak že stírá lesklou patinu morální autority z umělců, jež jsou tak často považováni za „svědomí národa“. Je to samozřejmě podpořeno prvotřídním castingem – všichni hlavní hrdinové jsou naprostou špičkou a pod vedením zkušeného režiséra Roberta Sedláčka ze sebe dostávají maximum.
Dvě věci se dají Bohémě vytknout, obě jsou pochopitelné a odpustitelné: zaprvé, strojené patetické dialogy (bohužel již v tvorbě dramatických nekomediálních seriálů standard) v kombinaci se statickou scénou někdy vzbuzují dojem, že se jedná o snímané divadelní představení. A zadruhé: události jsou popisovány někdy až přespříliš zjednodušujícím způsobem – což při zvoleném formátu šesti dílů se ovšem dá pochopit. Minimálně to ovšem vzbuzuje zájem o dané období jako celek.
Základní poselství naprosto přesně vyjádřil režisér Sedláček v jednom z komentářů na webových stránkách seriálu: Bohéma je projekt o tom, že herci jsou lidé jako my, jenom mají jednu vadu – mají talent, kterým se vymykají. A všichni na to dojedou.
Zvláště tu první část – „herci jsou lidé jako my“ – je důležité si opakovat aspoň desetkrát denně, že když zahrajete charakterní roli, nečiní to z vás charakterního člověka.
Zvláště dnes, kdy jsou herci považováni za morální autority jaksi apriori (případně za odborníky, například na resort obrany), kdy jsou v médiích oslovováni jakožto odborníci, vyjadřující se ke všemu od politologie přes fyziku až k medicíně, je důležité si uvědomit, že selhat může úplně každý a v každé situaci – a že z vás to automaticky nečiní špatného člověka.
Nyní mám pro vás malé cvičení ve sci-fi imaginaci: představte si, že záhadným přeskupením časových rovin se dostaneme do situace, kdy se v roce 2018 bude rozhodovat o stejné věci: Česko bude mít být opět dalším německým státem, český film bude znárodněn a pod taktovkou nového Goebbelse se budou točit filmy o Židech vyhazovaných z hospod. Do čího otvoru vyšle sondu Jiřinka Bohdalová? O kom napíše písničku Richard Krajčo? Na čí soukromé párty zahraje skupina Chinaski?
Další jména si dosaďte sami. Ale nepřehánějte to, ať nedopadnete jako chlapík v tomhle vtipu:
„Zaplatím vám, abyste mě unesli!“
Málokdy v našich dějinách se skupina lidí pohybovala na tak tenké hranici mezi slávou, blahobytem a výstředním životem na jedné straně a koncentrákem, mučením a smrtí na straně druhé, mezi odbojem a zradou, mezi slávou a hanbou, jako tomu bylo u herců a filmařů z barrandovského studia za německé okupace během druhé světové války a následně i po Únoru 1948.
Jan Štern, kreativní producent
ČLÁNKY DO MAILU