Na webu Cestik.cz byl v lednu tohoto roku spuštěn projekt s nemalou ambicí — uvést do širokého užívání sdílenou osobní dopravu — tedy spolujízdu v autech. Hlavní tvůrce a nositel nápadu, Pavel Richter, vysvětluje Lupě svůj záměr takto:
„Vycházeli jsme z toho, že stávající systémy pro spolujízdu nejsou dostatečně účinné. Některé jsou oblíbenější než jiné, ale když se podívám na celkové roční dopravní výkony vyjádřené v osobokilometrech, tak v porovnání s vlaky a autobusy odveze Jízdomat nebo Spolujízda jen nepatrný zlomek lidí. Vidím hrozný nepoměr v tom, jak nevýhodné je jezdit sám v autě nebo čekat hodinu na autobus, a tím, kolik lidí spolujízdu skutečně využívá.
Hledali jsme proto příčiny, proč lidé více nevyužívají systémů stávajících. Určili jsme několik základních bodů, které by systém pro spolujízdu měl mít, aby se mohl prosadit hromadně. Systém například musí mít rozhraní, které k zadávání jízdy nenutí uživatele používat smartphone, platit za mobilní internet, instalovat do telefonu aplikaci nebo dokonce pouštět počítač. Přesto musí být systém pružný a umožnit uživateli zadat nabídku/poptávku po cestě v okamžiku, kdy skutečně jede/potřebuje jet — tedy i když se například zdrží o půl hodiny déle v práci nebo mu zrovna ujede autobus. V neposlední řadě by měl systém myslet na bezpečnost řidičů i cestujících spojenou s možností zpětně dohledat jak uskutečněné jízdy, tak v případě potřeby i totožnost uživatelů.
Některé systémy, které běží třeba v Americe — založené na smartphonech a mobilních aplikacích — to na první pohled splňují. Zdá se to být super, vytáhnout telefon a přihlásit cestu, jenže smartphone pořád ještě nemá každý. Pro někoho to může znít nezvykle, ale ještě v roce 2011 byla nejprodávanějším telefonem pořád stará Nokia. I když to se ve výhledu nějakých pěti let obmění, podstatnější nevýhodou jsou platby za datové přenosy. Bojím se, že trendem bude spíše růst jejich ceny.
I proto si internet v mobilu neplatí zdaleka každý, ale jen slabá třetina ze všech majitelů mobilů — a to jsou do tohoto čísla zahrnuti i ti, kteří si internet zaplatí třeba na jeden den v měsíci. Kdybychom systém postavili výhradně na mobilní aplikaci, tak 70 % lidí by muselo zaplatit už jen za to, aby oznámilo, že může někoho svézt.“
Hlavní trasy
Pavel Richter se zaobírá myšlenkou na poloprázdná auta, projíždějící drahý benzín a denně ucpávající hlavní tahy, už řadu let. V dubnu 2010 si zapsal doménu www.cestik.cz — a název projektu je prý také jednou z mála věcí, které během vývoje systému nedoznaly změny.
Postupným zjednodušováním pojetí se Cestík proměnil na službu, kterou použijete s jakýmkoli mobilem v kapse: máte‑li volno v autě a rádi byste někoho svezli, aby vám přispěl na cestu, pak krátce před odjezdem prostě prozvoníte číslo své trasy. Nic vás to nestojí, ale systém o vás díky tomu ví, že přibližně do pěti minut vyjedete. Potom zhruba propočítává, kde se nacházíte a kterými místy projíždíte.
Chcete‑li naopak odněkud někam svézt, také prozvoníte číslo své trasy a také to nic nestojí. Jestliže pak do třiceti minut pojede kolem vás řidič, který nabídl místo, přijde vám SMS s telefonním číslem řidiče.
Můžete mu zavolat a domluvit se, kde čekáte. Nezavoláte‑li, protože jste si to třeba rozmysleli a vyřešili svou cestu jinak, nic se nestane, řidič se o vás ani nedozví.
Cestík má republiku rozdělenu na tisíce silničních úseků a křižovatek. Pro sdílení však prozatím nabízí jen hlavní tahy nebo jejich úseky. Uvádí doporučená nástupní místa i doporučený příspěvek řidiči, neponechává prostor pro nejasnosti. Smysl Cestíka Pavel Richter dále vysvětluje:
„Chtěli bychom zacílit na ty, kteří dojíždějí každodenně za prací nebo studiem a kterým vzrůstající cena benzínu každý měsíc významně ukrojí z příjmu. Těchto lidí je v České republice zhruba 2,3 milionu. Denně dojíždějí třeba ze Slaného nebo z Kladna do Prahy, nebo například z Rokycan do Plzně. Pro takhle krátké a časově ‚náhodně‘ vznikající jízdy nejsou dosavadní internetové spolujízdy dost pružné. Cestík se naopak nehodí na dlouhodobě plánované cesty, třeba na prázdninový výlet z Prahy do Paříže. Dá se tedy říci, že tam, kde internetová spolujízda končí, Cestík začíná, a naopak.
I na hlavních tazích, jako je třeba D1 mezi Prahou a Brnem, chceme obsluhovat především spádové oblasti měst. Když se na webu Ředitelství silnic a dálnic podíváte na interaktivní mapu zatížení dálnic, uvidíte, že někde uprostřed dálnice jezdí slabá polovina toho, co jezdí u velkých měst. V zácpě se zasekáte nejčastěji před Prahou nebo před Brnem; logicky, protože ti lidé, kteří jezdí dennodenně do práce, vjedou na D1 třeba někde u Mirošovic.“
Přihlášený uživatel si může v systému leccos nastavit, a to dokonce pro každou svou trasu zvlášť, například maximální výši příspěvku na jízdu, počet obvykle volných míst v autě, cestující pak nejdelší dobu čekání, a tak podobně. Myslí se i na kuřáky a nekuřáky. Ženy si mohou určit, že chtějí vozit jen jiné ženy. Obecně lze pak nastavit, že vás systém má spojovat jen s uživateli s ověřenou totožností. Chystá se také hodnocení řidičů a spolujezdců. Ověřování řeší Cestík prostřednictvím čísel bankovních účtů, a to v rámci převodu ročního příspěvku za službu.
„Ani podle čísla účtu to sice není úplně neobejitelné, nicméně je to podle mého názoru nejspolehlivější způsob hromadného ověření identity. Přesto uvažujeme také o zavedení MojeID, aby si uživatelé mohli vybrat.“
Po několika zkušebních prozvoněních stojí používání Cestíka roční příspěvek 49 korun. Uživí to Cestíka?
„Propočty jsme začínali. A pak jsme toho nechali, protože jsme zjistili, že neděláme nic jiného, než že počítáme v Excelu net present value a odhady zisku a nákladů, které byly stejně od začátku postaveny jen na nějaké hypotéze. Podle toho, jak si vystavím křivku nárůstu uživatelů, mohu si vystavět křivku nárůstu zisků.
Samozřejmě jsme si udělali i nějaké citlivostní analýzy, třeba podle vývoje ceny benzínu. Pěkně to vycházelo, ale když jsme s tím přišli na Seznam, že máme takový a takový projekt a takhle skvěle to bude vycházet, koukali na nás jako z jara. Já se jim dnes už ani nedivím, protože to jsou prostě byznys plány postavené na nějakém axiomu, který nelze dokázat. Musí se to nejdříve naprogramovat a vyzkoušet v praxi.“
Do budoucna chce totiž Cestík nabízet uživatelům možnost vytvořit si jakoukoli vlastní trasu pomocí mapového rozhraní www.mapy.cz. Jako možnost, nikoli nutnost, má být k dispozici také mobilní aplikace usnadňující správu cest a prozvánění. A těch 49 korun?
„Původně jsme chtěli zpoplatňovat každé úspěšné spojení řidič–cestující, ale nakonec jsme došli k závěru, že lepší je postavit službu jako klub spolujízdy s nějakým drobným ročním členským příspěvkem. A proč je to tak málo? Může nás uživit 49 korun? Snažíme se lidi naučit, že sdílená doprava může fungovat, jen pokud ji začne využívat dostatek lidí. Dostatek uživatelů prozvánějících své cesty bude znamenat nejen to, že se projekt uživí, ale hlavně krátkou čekací dobu pro cestující a vysokou pravděpodobnost úspory za palivo pro řidiče.“
Sdílená doprava Cestík je však teprve na samém začátku. Po technické stránce je projekt připravený, ale s „výukou“ lidí sdílet jízdy teprve začíná. Manželé Richterovi přiznávají, že jsou oba technici a na marketing nemají buňky. Rádi by na to někoho našli, anebo by i uvítali vstup investora, který by nejen přinesl rozpočet na marketing, ale věděl by i to, jak s ním účinně naložit. Služba zatím nemá ani profil na Facebooku.
„Jsme si vědomi tohoto nedostatku. Momentálně hledáme vhodného člověka, který by nám byl ochotný pomoci při prezentaci a vysvětlování sdílené dopravy Cestík na sociálních sítích. Kampaň pro hlavní trasy bychom rádi spustili nejprve na D1. Přátelé pracující v reklamě nás však v tomto případě odrazovali od billboardů. Propagaci jsme původně nechtěli stavět výhradně na internetové inzerci, ale teď přece jen vidíme, že právě lidé na internetu reagují na naše zatím ojedinělé ‚výkřiky‘ nejcitlivěji. Účinek papírové inzerce regionální trasy nás naopak oproti internetu zklamal. Letáky sice budí velikou diskusi, ale zatím nevedou k ‚akci‘. Lidé na vesnicích totiž fenomén spolujízdy teprve objevují. Přesto budeme lokální trasy dále podporovat, protože právě na nich v budoucnu vidíme klíčový přínos naší sdílené dopravy.“
S Cestíkem dále pomáhala a pomáhá řada dalších lidí, většinou prý zadarmo a jen z nadšení pro věc. Hlavním architektem IT řešení je programátor Marek Hrnčír, další technické rady a testování obstarává Karel Havlíček, grafiku vytvořila Tereza Lechnýřová, web Josef Kavalier, na textech spolupracoval Marián Kábele. Jako „moudrý muž v pozadí“ radí projektu Jiří Strachota.
ČLÁNKY DO MAILU