Ilustrace: Nenad Vitas
Pamětníci snad vzpomenou, že před triumfálním nástupem Internetu v první polovině 90. let existovalo několik komunikačních kanálů vedle sebe: elektronická pošta v rámci America Online či Compuserve, Fidonet/BBS, Bitnet/Internet… Posílat elektronickou poštu mezi různými sítěmi těchto online služeb sice v zásadě nějak šlo, nikdy ale nebylo jasné, jak se tyto sítě a brány mezi nimi spolu nakonec domluví. Pamatuji si už jen velmi matně, jak jsem při pokusu napsat někomu na Compuserve řešil, jak se na adresu ve tvaru číselného kódu dá psát z internetového účtu či jak se dostat k archivům konferencí z Fidonetu (jakási brána snad tehdy byla na ČVUT).
Pak přišla naopak doba, kdy se e-mail zdál být plně vyhovujícím prostředkem. Stačilo, když jste na někoho měli adresu, zbytek nebylo moc třeba řešit. Věci fungovaly samy, nebylo třeba je neustále sledovat a kontrolovat. I freemaily byly přiměřeně spolehlivé – nemám na mysli jejich občasné havárie či bezpečnostní problémy, ale čistě fakt, že poštu doručovaly. Aby se e-maily cestou ztrácely, to se opravdu moc nedělo.
Za změnu k horšímu může určitě nárůst spamu (byť to nemusí být jediný důvod). Poskytovatelé (bohužel) vzali věc do svých rukou a své zákazníky proti neviditelné poště centrálně chrání. Výsledek? Někomu není na českou adresu možné psát z domény .com. Na amerického poskytovatele Verizon se zase nedá psát z některých (všech?) českých domén. Řešení, kdy se celá doména nejvyšší nebo druhé nejvyšší úrovně ocitne na indexu, protože ji někdo používá k šíření spamu, nese velmi trpké plody.
Výsledkem je, že pro různé účely musíte mít různé e-mailové adresy. Nemám tím na mysli rozlišení pošty pracovní a soukromé, ale čistě fakt, že různé části Internetu spolu prostě přestaly mluvit. Vrací se časy online služeb typu Compuserve a AOL, Internet se rozpadá na vzájemně izolované ostrovy. V zásadě vám může být jedno, kde na cestě se stala chyba a kdo je viníkem.
V současné době používám čtyři e-mailové adresy (jednu akademické instituce, jednu na českém freemailu, jednu na zahraničním freemailu a jednu z komerční firmy v doméně .cz). Na různé adresy musím psát z různých adres. Na různé adresy je třeba mi psát z různých adres. „Mapa“ navíc není symetrická, řada cest je sice průchozích, ale pouze jednosměrně.
Aby se všechno ještě více zkomplikovalo, lidé používají mezi adresami nejrůznější přeposílání. I když se třeba doklepete na první adresu, e-mail zmizí třeba někde dále na cestě. Pročež navíc přeposílání není řešením ani pro vás a musíte sledovat všechny adresy vedle sebe.
Začíná to být pěkně únavné, u každého e-mailu se stále ujišťovat, zda opravdu, ale opravdu dorazil. Slušnější servery vám alespoň řeknou, že doména, ze které zrovna píšete, se ocitla na indexu coby zdroj spamu – sorry. Takové chování ale zdaleka není pravidlem – nikdy si nemůžete být jisti, zda byla vaše zpráva alespoň adresátovi uložena do spamové složky, nebo zda rovnou zmizela. A i pokud jste se dopsali dnes, není žádná záruka, že se vám totéž podaří zítra – různé zakázané seznamy se mění neustále.
Rozhodně si nemyslím, že by se problém měl řešit centrálně (legislativa, vznik nějakých dalších regulačních institucí či úřadů, které by se tím zabývaly). Předpokládám ostatně, že se časem vyřeší sám, ať už technologicky, nebo tak, že firmy chovající se zvlášť pitomě prostě zkrachují. Do té doby to ale bude docela otrava…
ČLÁNKY DO MAILU