Vláda o konci poplatků rozhodla na svém jednání 5. ledna, když schválila programové prohlášení. Od té doby se k jejich zrušení opakovaně vyjadřoval jak ministr kultury Oto Klempíř, který je ve vládě za Motoristy, tak i poslanci z hnutí ANO. Příliš jasno ale v tom, jak by Česká televize a Český rozhlas od příštího roku měly být financovány, neudělali.
Situaci jsme detailně rozebrali s redakčním kolegou Filipem Rožánkem, který dění kolem poplatků dlouhodobě sleduje. „Já mám trochu obavy, že se při financování veřejnoprávních médií přikloníme spíš k těm východním modelům přátel Andreje Babiše, které on rád vyzdvihuje, navštěvuje a říká, jak to dělají správně,“ říká v podcastu.
Rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu na svých oblíbených podcastových službách nebo přímo zde:
Níže vám nabízíme přepis části podcastového rozhovoru do textu. Podporovatelé Lupa.cz zde mají k dispozici kompletní strojový přepis (využíváme k němu AI služby Whisper a Claude, text je poté redakčně upraven).
Dovolím si začít u několik dní starého výroku ministra kultury Oto Klempíře, který pro Aktuálně.cz řekl, že ODS dávala České televizi a Českému rozhlasu peníze daňových poplatníků, aniž by se zajímala, za co ty peníze budou utraceny. Zdůvodňoval to tím, proč je nutné ty koncesionářské poplatky zrušit, ale ještě v prosinci měl úplně jiný názor, kdy říkal, že ty poplatky by se měly zachovat, byť v nějaké úpravě. Překvapuje tě takový razantní názorový obrat?
Nepřekvapilo mě, že se vláda nakonec shodla na zrušení poplatků, protože tam je jednoznačná většina. Jsou tu dvě strany z tří, které poplatky zrušit chtěly, takže v tomhle ohledu silnější bere. Myslím si, že se Motoristi zkrátka museli přizpůsobit, ale zajímavé je, že sám Oto Klempíř v rozhovoru pro Blesk říká, že se seznámil s novými fakty, o kterých ale nic nevíme a nevíme, z čeho přesně vychází.
Každopádně ani ta narážka na to, že by se ODS nezajímala o to, za co ty peníze budou utracené, není pravdivá. Je to taková polopravda, protože když byl ten návrh velké mediální novely představený, tak tehdy se proti tomu výrazně postavil komerční sektor. A na základě toho, že právě se proti tomu bouřili, tak celý rok probíhala jednání, která koordinovalo ministerstvo kultury a kde si soukromý sektor a veřejnoprávní média vyjasňovali pozice, co se tedy od nich očekává. A navíc do toho zákona ještě dali speciální novou povinnost, memorandum o veřejné službě, a to už tuplem na následujících pět let říká, kam se veřejná služba vydat může a kam nesmí, že třeba nesmí přidávat nové stanice, jak se budou posuzovat nové projekty a všechno tohle.
Takže ono to není tak, že by se tady rozdávaly peníze a nebylo jasné, za co. Je to jen taková rétorická zkratka, kterou teď Motoristé chtějí používat v éteru, aby to vypadalo, že oni budou ti zodpovědnější a rozpočtově ukázněnější.
Filip Rožánek (vlevo) při mediální debatě na konferenci Czech Internet Forum 2025. Na snímku Libuše Šmuclerová ze CNC a Matěj Hušek ze Seznamu.
Dobře. Pojďme ale nejdřív tu situaci trochu shrnout, protože jsme se ještě před začátkem tohoto podcastu bavili, že možná ne úplně všichni posluchači vědí, s jakým rozpočtem Česká televize a Český rozhlas hospodaří. Jak to je poměrově, kolik se vybere, kolik si musí na sebe vydělat nějakou jinou tvorbou nebo reklamou? Našel jsem, že Česká televize má rozpočet v letošním roce zhruba 8,5 miliardy korun.
Je to tak. 8,5 miliardy korun je ta celková částka, se kterou Česká televize bude v letošním roce hospodařit. Je to vždycky tak, že ty rozpočty jsou vyšší v letech, kdy je olympiáda nebo třeba mistrovství světa. V letech, kdy se sejde olympiáda ještě s dalšími velkými sportovními událostmi, ten rozpočet nabobtná o to víc, protože jsou na to navázané výnosy ze sponzoringu sportovních přenosů.
V těch 8,5 miliardách, jak jsem naznačil, jsou i výnosy z obchodní činnosti. Rozpočet České televize má jenom dva základní příjmy. Jsou to poplatky, které tvoří necelých sedm miliard, a potom je to zákonem omezená obchodní činnost, včetně reklamy a sponzoringu. Ze státního rozpočtu v tuto chvíli nedostává televize ani korunu a ani s tím zákon nepočítá, že by cokoliv měla dostávat.
Podobně je to u Českého rozhlasu, kde je význam poplatků ještě vyšší než dříve, protože v jeho celkovém rozpočtu se kvůli té loňské novele snížil podíl peněz z obchodní činnosti. Ta mediální novela totiž Českému rozhlasu osekala dál peníze z reklamy a dokonce mu sebrala sponzoring. Tím pádem Český rozhlas ještě mnohem víc závisí na výnosech z poplatků.
Celkově vzato, obě tyto instituce dohromady – Česká televize a Český rozhlas – hospodaří s necelými 11 miliardami korun, pokud bychom to sčítali nahrubo. To, co je pro tu budoucí debatu důležité, je právě ta část, kterou tvoří ty poplatky ve výnosech, protože my v tuto chvíli nevíme, jestli vláda, když ohlašuje zrušení poplatků, bude chtít nahradit ten objem peněz, který v současné době z poplatků je, nějakou dotací ze státního rozpočtu například, nebo třeba úplně změní strukturu toho financování. To znamená, že média veřejné služby třeba nebudou mít vůbec žádné komerční výnosy a tím pádem by se musely nahrazovat celé ty rozpočty. Ať už se vydají jednou nebo druhou cestou, tak se bavíme o tom, že by v rozpočtu museli najít kolem 10 miliard korun.
Ty jsi mě trochu předběhl. Já jsem se chtěl zeptat, jestli teď už je nějaká vůbec vize, jak to bude za rok, protože dá se čekat, že ta koalice to prosadí, takže od příštího roku by to financování mělo být jiné. Nedá se v tuto chvíli odhadnout, jestli to bude třeba stejné nebo vyšší nebo nižší?
Musel by to být fofr, protože jestli by chtěli změnu prosadit už od ledna 2027, jak říkají, tak to znamená, že do konce září musí být ve sněmovně rozpočet…
Tím je míněn státní rozpočet?
Ano, do konce září musí jít do sněmovny návrh státního rozpočtu na další rok. Podle rozpočtových pravidel a dalších ukazatelů by tím pádem mělo být na podzim jasné, s jak velkým objemem prostředků ze státního rozpočtu by se mělo pro tato média počítat, což znamená, že by už měl být také pomalu hotový legislativní proces.
My ale v tuto chvíli nemáme na stole ani žádný návrh, neznáme žádné parametry, nevíme, jak to bude celé konstruované. Jediné, co zatím víme, jsou takové mlhavé náznaky, že to bude asi nějaké procento z nějakého ukazatele. Nevíme ovšem, co bude ten základní ukazatel, jestli to budou třeba výnosy z daně z přidané hodnoty, nebo jestli to bude nějaký podíl z hrubého domácího produktu. Ta základna může být různorodá a zatím nevíme, co se bude počítat, a jestli ta částka bude nižší, vyšší nebo stejná, jestli tam bude nějaká progrese nebo naopak degrese, jestli třeba tam bude nadále počítáno s tou obchodní činností nebo nebude.
To, co zatím konkrétně víme, dá-li se to tak říct, je ta představa, že by ten zákon měl přijít do sněmovny v květnu. Takže pokud by měl přijít v květnu do sněmovny, tak už to pak bude fofr, aby stihla vládní koalice přehlasovat případné vrácení Senátem, anebo když jim to vrátí prezident.
Cítím v tvém hlase jistou skepsi, nicméně nebudeme předjímat. Ono to nějak dopadne. Ze stran odpůrců současného stavu často zaznívá argument: Proč by mělo vadit zrušení koncesionářských poplatků, když v Evropě jsou jiné modely, jak média veřejné služby financovat. Jaké ty modely jsou?
V zásadě je můžeme rozdělit na státní financování a na platby od lidí. Státní znamená, že to médium dostává buď nějakou částku vyčleněnou ze státního rozpočtu, anebo je tam třeba forma přímé daně. To je ten tolikrát diskutovaný skandinávský model, kde například ve Finsku nebo ve Švédsku jsou to de facto mimorozpočtové daně, které vybírají finanční úřady a přeposílají je přímo médiím veřejné služby, tudíž to není předmětem každoročního handrkování o státním rozpočtu.
I v těch dalších skandinávských zemích je snaha předestřít víceleté financování, to znamená, že třeba v Dánsku je známo na několik let dopředu, jaká budou maxima ročních rozpočtů, což umožňuje i nějakou stabilitu vůči ostatním hráčům na mediálním trhu. Ti vědí, že média veřejné služby nebudou mít k dispozici víc peněz, než kolik je určeno, a to jim umožňuje zase lépe plánovat třeba obchodní aktivity. Ve Francii je to také ze státního rozpočtu.
A pak jsou země, které mají poplatky a procházejí diskuzí, že je pravděpodobně něčím nahradí. Tahle diskuze o budoucím nastavení médií veřejné služby teď probíhá třeba ve Velké Británii, konkrétně tedy ohledně BBC a jejího financování.
Z našeho nejbližšího okolí se to děje v Polsku, kde teď také probíhá velká debata o tom, jestli poplatky mají být zrušeny. A je paradoxní, že se proti jejich zrušení staví konzervativci v čele s prezidentem Nawrockým, zatímco liberální vláda navrhuje financování ze státního rozpočtu.
A takovým hybridem mezi těmi formami financování jsou povinné plošné poplatky, které mají například v Německu nebo v Rakousku, kdy to sice není daň, ale musí to platit všichni. V Německu je to zároveň tak, že mají odstupňovaná pásma i pro podniky podle počtu zaměstnanců. Tím se inspirovala i předchozí Fialova vláda, když prosazovala tu mediální novelu.
Takže suma sumárum: Ano, je pravda, že postupně jednotlivé státy ustupují od toho klasického modelu televizních poplatků jak jej známe u nás, nicméně nejde automaticky říct, že to financování ze státního rozpočtu je stejné ve skandinávských zemích a nebo třeba v Maďarsku a na Slovensku. A já se obávám, že stávající vládní koalice se svým přístupem k médiím se chce inspirovat spíš na tom východě než na západě.
K tomu se ještě dostaneme. Našel jsem, že poslanec za ANO Patrik Nacher nedávno prohlásil, že financování bude napojené na státní rozpočet tak, aby byly zachované základní parametry, jako je udržitelnost, což znamená, že bude trvale předvídatelné. Je podle tebe reálné, že bychom mohli jít třeba nějakým tím skandinávským modelem? Neexistují alespoň indicie, jaký model vláda nakonec zvolí?
To právě nevíme. Ten požadavek na udržitelnost vychází z evropského nařízení EMFA (Evropský akt o svobodě médií, pozn. red.), které říká, že členské státy musí veřejnoprávním médiím zajistit udržitelné a předvídatelné financování, aby mohli tito vysílatelé naplňovat svou veřejnou službu a nebyli vystaveni nestabilitě. Takže myslím si, že v tomhle směru je to trochu vzkaz do Bruselu, že se nemusí znepokojovat, že EMFA bude plně dodržena. Ale bohužel už nevíme, z čeho se to tedy bude počítat a v jakém množství.
Je to prostě taková obecná deklarace, jako když řekneš, že to bude jedno procento z rozpočtu. Ano, je to předvídatelné, protože budeš vědět, že to vždycky bude 1 % z rozpočtu, ale neříká to nic o tom samotném mechanismu a částce, jestli tam nebudou nějaké další vnější vlivy… My těch mechanismů ve veřejných financích, které by měly teoreticky garantovat nějaké stabilní částky už máme vícero. Často se třeba připomíná příklad, kdy se politici handrkují o svých platech, protože to by měly být teoreticky také jasně dané na mnoho let dopředu, ale vždycky, když je potřeba populisticky schválit, že politikům neporostou platy, tak se do toho zase znovu sáhne a předvídatelnost je tatam.
Stejně tak ten příklad se Slovenskem je, myslím, vypovídající. Protože tam zrušili poplatky, přešli na financování z rozpočtu a původně bylo schváleno, že bude RTVS dostávat 0,17 % HDP, načež zvítězila Ficova vláda ve volbách, přišla s konsolidačním balíčkem a v rámci něj tři měsíce po volbách snížila ten podíl z rozpočtu pro RTVS na 0,12 %. Tím pádem najednou ta instituce během několika měsíců přišla o 50 milionů eur. A to se prostě nedá potom hospodařit, protože oni museli okamžitě zastavit všechny rozjeté investice. Televize a rozhlas jsou ale organismy, které potřebují plánovat na několik let dopředu, tak tam zkrátka vznikaly situace, kdy museli uprostřed rozjetých projektů dupnout na brzdu a zase se vrátit o mnoho kroků zpátky.
Slovensko je jedním z těch příkladů, které naopak využívají podporovatelé stávajícího řešení, kdy ukazují: Podívejte se, jak to dopadlo na Slovensku. Hrozí nám, že to dopadne úplně stejně? A jsou v Evropě ještě další země, které kromě Slovenska nebo Maďarska mají situaci ve veřejnoprávních médiích značně destabilizovanou?
Určitě jsou ty příklady právě spíše z východní Evropy. Nyní jsou třeba poměrně ostré debaty třeba o financování národních médií v Albánii, kde dokonce padají takové výhrůžky, že by se to mělo zrušit celé nebo vše úplně vyhodit do vzduchu, případě zcela sebrat státní financování. Ale i v Litvě probíhal proces, kdy vláda zadala audit veřejnoprávního média, audit nenašel nic závadného, ale vláda už byla rozjetá, takže přistoupila ke změnám v rozpočtovém financování a vedlo to k masovým protestům.
Maďarsko je příklad sám pro sebe, kde se vlastně centralizovala propagandistická moc Viktora Orbána do těch národních médií. Zkrátka a dobře, když se podíváme právě na mapu, tak nemůžeme říct, že financování ze státního rozpočtu je na západě a na východě totéž. Na západě mají zapracované do zákonů pojistky, aby tam se předešlo právě nějakému okamžitému zásahu vládnoucí většiny.
Na východě je to spíš nepokrytá snaha média zkrotit a eliminovat z veřejného prostoru potenciální kritické novináře. Příklad, kde se asi ta inspirace hledá, docela otevřeně popsal místopředseda mediálního výboru Jaroslav Foldyna z SPD. V rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně řekl, že jim jde hlavně o zpravodajství České televize, a to doslova poté, co byl konfrontován s tím, že třeba ANO říká, jak je nutné hledat ty úspory a zefektivnit provoz a kdesi cosi. A on na to bezprostředně a bezelstně reagoval, že jim jde hlavně o zpravodajství.
V pondělí vyšel v Hospodářských novinách rozhovor s generálním ředitelem České televize, který řekl, že by debatě o zrušení poplatků měla předcházet profesionální a neuspěchaná debata. Zároveň ale uvedl, že nesouhlasí s tím, že by financování přes státní rozpočet znamenalo zestátnění České televize. To je takové opatrné našlapování, ale chápu, že v jeho pozici je to poměrně složité.
On je opatrný i svým naturelem. Hynek Chudárek není člověk, který by nějak charismaticky strhával davy, on je takový pan účetní. A tenhle opatrný přístup, to opatrné vyjadřování je mu vlastní. Ale ta debata o výhodách a nevýhodách jednotlivých systémů je zcela jistě na místě. Koneckonců i Patrik Nacher v těch rozhovorech říkal, že by měla proběhnout debata o náplni veřejné služby a podobně. Ale když se znovu vrátím na ten začátek, já nevím, kdy to chtějí stihnout, jestliže chtějí zároveň prosadit ten zákon od nového roku a ještě předtím zorganizovat nějakou debatu o veřejné službě.
Už před volbami padaly ze strany ANO nějaké odvážné návrhy typu, které stanice by se měly rušit. Jenže to už se dostáváme do takového mikromanažerského přístupu, kdy by měli politici hledat doslova konkrétní stanice a pořady, které by nejradši vyškrtli. Přitom si možná ani neuvědomují, že tím paradoxně ořezávají tu veřejnou službu, protože to nesmí vnímat primárně svou optikou, ale optikou těch nejrůznějších skupin občanů, pro které je ta veřejná služba určená.
Ještě se vrátím k možnému dopadu na to, pokud by se rozpočet televize a rozhlasu snížil. Chápu, že jde o věštění z křišťálové koule, ale co by následovalo, kdyby najednou televize měla třeba o miliardu méně?
Když se podíváme na rozpočet České televize, tedy na letošních 8,5 miliard, tak pořád tou největší nákladovou položkou jsou lidé, protože bez nich obsah nevyrobíš. Takže tam by stoprocentně došlo k nějakému propouštění, což je věc k diskuzi. Určitě by tam byl velmi zásadní tlak na outsourcování výroby a nákup levných akvizic. Protože vždycky je dražší to, co musíš původně vyrobit, než to, co nakoupíš volně na trhu. Nějaký levný italský seriál vždycky nějaká čísla udělá. Zatímco když natáčíš s českými herci a v českých prostředích, tak samozřejmě náklady vystřelí nahoru.
Když se podíváme na skladbu tzv. výrobního úkolu České televize, tak vždycky tam jsou velké položky typu sport, kde ale zároveň platí, že Česká televize má třeba nakoupená práva na zásadní sportovní události, až někdy do roku 2034, takže by se zároveň muselo balancovat, jestli to bude vyrábět, nebo to sublicencuje, nebo co s tím bude dělat. Takže sport je jedna z oblastí, kde by se úspory musely řešit.
A pak určitě dramatika, do které by se muselo výrazně sáhnout. Buď by se tlačilo na nízkonákladové projekty, anebo by to byly projekty, které by třeba byly nákladnější, ale dělalo by se jich podstatně méně a byly by více rozložené v čase.
No, a pak jsou tu určitě dílčí položky, které zajímají hodně politiky. Třeba zpravodajství České televize, které má rozpočet tři sta milionů korun ročně, což v tom celkovém rozpočtu zase není to tak závratná suma.
Patří sem ale i další věci, které nyní Česká televize plánuje, například rekonstrukce studií v Ostravě a nějaké další stěhování zázemí v Brně. Má také rozjetou projektovou dokumentaci a přípravu nového zpravodajského studia na Kavkách. Tohle všechno jsou velké položky, které by televize v případě náhlých změn v rozpočtu musela přehodnotit a musela by zřejmě uprostřed plánovaných projektů dupnout na brzdu.
Už jsi několikrát zmínil definici veřejné služby, o které se nyní také hodně mluví. Ty jsi ostatně už v dřívějších rozhovorech říkal, že jsme si v Česku vlastně nikdy neřekli, co vlastně od médií veřejné služby chceme. Jak by to mělo podle tebe vypadat?
Ano, nikdy jsme si to neřekli. A jde to napříč politickými stranami, které nikdy nepřišly se svou propracovanou mediální politikou. Hlavně ty úkoly veřejné služby se v čase mění i vlivem technologií a společenských změn. Když se podívám třeba do Velké Británie, tak tam se dokonce nyní diskutuje o tom, jestli by BBC neměla opustit úplně klasické vysílače a být jenom přes internetovou distribuci, protože zkrátka a dobře ty anglicky mluvící trhy se výrazně přiklánějí ke streamingu a podobně.
Potom se hodně diskutuje o tom, jestli má být ve veřejné službě třeba zábava. A ona tam být musí, protože diváci České televize, to nejsou jenom lidé, kteří žijí ve velkých městech, kde mají spoustu zdrojů zábavy anebo si mohou dovolit předplácet streamovací služby. Jsou mezi nimi i lidé z těch okrajových regionů nebo z oblastí, kde je k zábavě všude daleko. A pokud nemají být odkázáni jenom na nějakou spotřební produkci komerčních stanic, tak tohle je cesta, jak jim to médium veřejné služby může nabídnout nějakou kvalitní zábavu s přidanou hodnotou.
Diskutuje se často také na úrovni jednotlivých formátů, ale formáty se dají změnit velmi snadno a navíc hodně podléhají módním trendům na trhu. Ono totiž nejde úplně říct, že tohle je veřejnoprávní obsah a tohle je komerční. Existují určité dílčí rysy, třeba u zábavy se hodně mluví o tom, že by to vždycky mělo mít nějakou přidanou hodnotu, že by to neměla být zábava pro zábavu. Takže nejde o to, jestli se tam lidé kopají do zadku a padají na zem na banánových slupkách, ale spíš o to, jestli ten zábavný pořad taky něco těm divákům předá.
U tolik diskutované StarDance, když jí Česká televize začala vysílat, tak stoupl zájem o taneční kurzy pro dospělé. Ve společnosti se nějakým způsobem odráží zájem o společenský tanec a nejenom společenský, ale třeba také o sportovní tanec. Když se podíváme na pořad Peče celá země, tak ten také předává nějaké hodnoty, protože v něm ukazují i tradiční recepty, je tam nějaká sounáležitost soutěžících, jsou tam zastoupené různé regiony, není to jenom tak, že by to byla jen další cooking show.
No a když se podíváme třeba na zpravodajství, u kterého to často začíná a končí ta debata, protože politici typicky reagují na to, co o nich ta televize vysílala den předtím, tak u zpravodajství je důležité, že nepodléhá ani záměrům sponzorů pořadů a těch, kteří si zadávají reklamní okna. Ale ani těm politikům, protože třeba ze soukromých stanic se vytratila investigativa a tím, kdo dělá třeba zahraniční zpravodajství nebo právě investigativní žurnalistiku, je právě Česká televize, protože pro soukromá média je zahraniční zpravodajství příliš nákladný luxus a investigace se může začít křížit se zájmy jejich vlastníků.
Hezky řečeno… Ještě je tu jedna oblast, na kterou jsme se ještě nepodívali, a to je debata ohledně toho, jak by Nejvyšší kontrolní úřad měl kontrolovat hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Při rešerších jsem si uvědomil, že v tom aktuálním návrhu je ale jen celkem obecná věta. Na druhou stranu je na tom shoda napříč politickými stranami. Jak by tady taková kontrola měla vypadat?
Kéž bychom to věděli. Ta novela je skutečně velmi stručná, přidává do Ústavy jedinou větu. Ono je to tak, že v tuhle chvíli NKÚ smí kontrolovat nakládání se státním majetkem, což Česká televize není, Česká televize je právnická osoba, která hospodaří s vlastním majetkem . Proto se přidává ta jedna věta, která rozšiřuje zmocnění NKÚ ještě o vysílatele ze zákona.
Ale pak je to tu to B, tedy to, co od té kontroly vlastně všichni očekávají, protože k tomu zatím chybí prováděcí předpis. Není ani novelizován zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu, takže tím pádem není úplně jasné, co má být tou konkrétní náplní kontroly a jejím výstupem. Pamatuji si jeden seminář před několika lety ve Sněmovně, kde byl zástupce NKÚ a účastníkům říkal, aby neočekávali, že NKÚ bude nějak posuzovat, jestli by třeba v nějakém seriálu nemohla hrát hlavní roli nějaká oblastní herečka místo celostátní hvězdy. Že by to třeba vyšlo na honorářích levněji.
Spíše budou hlídat účelnost vynaložených prostředků, což znamená, jestli když byl třeba na sportovní přenos objednán přenosový vůz s několika kamerami, zda tam byl skutečně reálně využití a zda tam jen nestál. Takže ti cifršpioni spíše půjdou po efektivním vynakládání prostředků, ale rozhodně asi zklamou ty, kteří se těšili na odhalování honorářů Jiřiny Bohdalové.
My v tuhle chvíli zároveň nevíme úplně přesně, jak se toho NKÚ zhostí, až tuto kompetenci dostane, což by se mělo stát asi v polovině letošního roku. A také nevíme, kdy to pak zařadí do svého plánu kontrolních akcí a jak bude s tím výstupem naloženo, protože ty kontrolní závěry NKÚ samy o sobě nezakládají žádné další kroky. NKÚ prostě publikuje svá zjištění a pak by bylo teoreticky třeba na Radě České televize nebo Radě Českého rozhlasu, aby řekli: Hmm, z toho něco vyšlo, managemente, koukej se s tím nějak popasovat. Anebo to pak inspiruje politiky k nějakým dalším rozhodnutím.
Každopádně to vypadá na bouřlivý rok, protože evidentně se toho hodně má stát a my vlastně nevíme, jak se to bude dít a co všechno z toho vyjde. A jestli nakonec se přikloníme spíš k modelu dánskému nebo k modelu maďarskému či albánskému.
Já mám trochu obavy, že se přikloníme spíš k těm východním modelům přátel Andreje Babiše, které on rád vyzdvihuje, navštěvuje a říká, jak to dělají správně, jak to tam funguje fantasticky. Třeba mě ale nakonec mile překvapí tím, že se inspirují spíš v té Skandinávii. Ale u nás záleží strašně na tom, co bude ukryté v podrobnostech zákona, protože ďábel se vždycky ukrývá v detailu. V české politice a sněmovně to tedy platí obzvlášť.
Celý obsah je dostupný pouze našim podporovatelům
Můžete se jím stát i vy. Získáte tak nejen přístup k přepisům všech našich podcastů, ale také Lupu bez bannerů, newsletter o zákulisí českého internetu a další výhody.
ČLÁNKY DO MAILU